Ten pohled, kdy se vám téměř zatočí hlava, a říkáte si: Co za blázny se z tohoto může pustit na lyžích dolů? Přesně to je slavný Hahnenkamm v Kitzbühelu a pista Streif. Nejslavnější i nejobávanější sjezd planety je po roce znovu tady. Dnes se jede první ze dvou sjezdů závodního víkendu. Před deseti lety si tady odbyl svou premiéru i Jan Hudec, závodník s českými kořeny, ovšem s kanadskou vlajkou vedle jména. „Pocity z Kitzbühelu? Strach a respekt,“ přiznává.
Má doma olympijský bronz ze super-G v Soči 2014, na mistrovství světa získal v Are 2007 stříbro ve sjezdu. V rámci Světového poháru slavil Jan Hudec v královské disciplíně vítězství v Lake Louise (2007) a Chamonix (2012), byl třetí v Bormiu (2007) a na top 10 dosáhl i v Kitzbühelu, téměř posvátném místě všech sjezdařů.
„A to jsem tam mohl tehdy být i na bedně,“ vzpomíná. Dnes už bývalý lyžař úspěchy sbíral v kanadském dresu, narodil se však v Šumperku. Původně měl tento týden být v Kitzbühelu se svěřencem Martinem Bendikem ze Slovenska, kvůli jeho zranění však bude závody sledovat doma v televizi.
Co vám první bleskne hlavou, když se řekne Kitzbühel?
(směje se) „Strach, trošičku. Strach a respekt. A dobré párty.“
Ty ale nejspíš kvůli covidu teď odpadly...
„Přesně tak. Navíc teď už to nejezdím, takže strach nemám. Párty kvůli covidu nebude žádná, tak už zbývá jen ten respekt. Rozhodně klukům přeju, aby jim tam všechno klaplo. Má strašně moc sněžit. Ale jestli se někde udělá vše pro to, aby se odjel závod, tak je to v Kitzbühelu. Tam to odmakají a pro kluky připraví tak, aby se to odjelo.“
Podíváte se na něj rád v televizi?
„Rozhodně. Je to hrozně zajímavý závod, hlavně pak v olympijských letech. Každý sjezdař chce vítězit na olympiádě, ale když je upřímný, tak je pro něj asi větší čest uspět v Kitzbühelu. Takže si vždycky musí rozhodnout, jestli všechno risknout tam, nebo se soustředit na Hry. Nebo drtit oba dva. Což samozřejmě platí u takového Aleksandera Aamodta Kildeho, Vincenta Kriechmayra. Kitzbühel je prostě velký závod. I Martin Bendik se na to strašně těšil. Loni se mu tam docela vedlo v trénincích, ale v závodě to moc nevyšlo, tak to chtěl letos napravit. Měl velké sebevědomí, a to tam dělá obrovský rozdíl ve výsledku. A i ti ostatní kluci jsou na tom stejně. Chtějí tam jet. Je to velký risk tam jet, ale zase je to vrchol sjezdového lyžování. Takže tam všichni budou a hlavně s tím, že se chtějí ukázat.“
Kitzbühel je v lyžování největší pojem, ale současně olympijská medaile také není k zahození. Budou teď závodníci ochotní riskovat to, že se můžou zranit a do Pekingu vůbec neodjet?
„Těžko říct, záleží, jak je každý nastavený. Ale rozhodně tady budou ti kluci, kteří to drtí pořád. Ti starší, nejchytřejší to pojedou tak na 99 %, aby byli co nejblíž hraně vypadnutí, ale pořád to měli pod kontrolou. Taky tam budou samozřejmě nějací mladí, nadšení, kteří jedou 100 %. A jsou tady starší, jako třeba Beat Feuz (loňský vítěz), u kterého ani nevím, jestli vůbec umí jezdit opatrně. Loni jsem měl strašné stresy, když jsem ho viděl jet ten poslední úsek v Kitzbühelu, kde se může vyhrát celý závod. On vždycky strašně riskuje. Takže uvidíme letos, bude to určitě zajímavé.“
Posledním úsekem myslíte Hausberg a pak Hausbergkante?
„Ano, dopadnout ze skoku na Hausbergu je dost náročné. Člověk si připadá, že skáče na stůl. I když je to pořád prudké, tak ve srovnání se skokem je tam menší sklon, tudíž to vypadá, že člověk dopadá na placku. Tam se musí rozhodnout, jak ostře, jak rovně do traverzu najet. Hlavně je tam strašný tlak a hned u první brány, v začátku traverzu, tam bývá hrozně ostrý hrb. Když tam člověk najede rovně, což může být rychlé, tak tam působí do lyží obrovský tlak, a když není v úplně perfektním balancu, může tam vystřelit a vidíme pak pády, jaké tam bývají.“
Máte toto místo jako divák rád?
„Je to rozhodně zajímavé. Na jednu stranu se na to těším, na druhou to se mnou ale vždycky škube. Mám všechny ty kluky rád a nechci, aby se někomu něco stalo. Takže to bude o nervy.“
Které části jste se nejvíc obával jako závodník?
„Asi právě tohoto úseku. Hlavně kvůli mému zdraví. V roce 2013 jsem měl operaci pravého kolene. A tam je to skok, dopad a pak neskutečný tlak v kompresi na pravou nohu. Poté tlak na traverzu ve vysoké rychlosti, jede se velkými dírami. To byl pro mě největší stres. Nahoře je ještě Steilhang, tam je to neskutečně prudké, ale tam jsem jel po dobré noze, tak mi to zase tolik nevadilo. V Kitzbühelu je taky hrozný start, hlavně psychicky se na to připravit. Není tam vůbec prostor na chybu a je to strašně rychlé už od začátku. Je tam hned skok do tmavé díry...“
Právě dnes je to deset let od vaší desáté příčky, vašeho nejlepšího umístění v Kitzbühelu...
„Fakt?! No jo, to si musím někam zapsat. To byl můj první Kitzbühel. A mohl jsem být ještě lepší. Mohl jsem být na bedně, ale udělal jsem chybu na posledním skoku. Tréninky se odjely, ale sjezd byl zkrácený, protože neskutečně sněžilo. Normální závod kdekoliv jinde by se nejel. Byly muldy sněhu vedle trati, ale dole v cíli stálo 70 tisíc lidí, všechno bylo naplánované. Takže stahovali sníh mezi každým závodníkem, aby se to odjelo. Fakt to bylo šílené.“
Co se stalo, že z toho pódiové umístění nebylo?
„Až do Hausbergu a Hasbergkante jsem jel úplně perfektně, měl jsem tam setinu ztrátu. Jel jsem vysokou rychlostí a přijížděl do poslední pasáže, kde dřív býval skok. Tehdy už tam nebyl, ale pořád tam byl takový hrb. Nikdo tam nelítal a všichni si mysleli, že budou, tak se otvírali ze sjezdového postoje a hned zase zavírali. Mně trenér řekl, že to mám celé jet ve sjezďáku. Ale jak jsem měl o něco větší rychlost, dostal se mi vzduch pod lyži a vyletěl jsem tam tak dvacet třicet metrů do vzduchu. Tam jsem ztratil tři desetiny, a tím, že byl závod zkrácený, to bylo hodně našlapané a stačilo to jen na desáté místo. Takže tak. Bedna v Kitzbühelu by samozřejmě byla příjemná.“
