Z Maguira se pak stal nejdražší obránce světa, Manchester United za něj vysázeli 80 milionů liber, tedy zhruba 2,25 miliardy korun. A jedenadvacetiletý čahoun Hušek je zpátky v Česku, zoceluje se v druholigovém Varnsdorfu na hostování z pražské Sparty, které teď patří.
Není to málo, když jste prošel klubem Premier League?
Zatím to beru pozitivně, potřebuji herně růst. Nějaké vytížení ve Varnsdorfu mám. Vždy bych chtěl hrát každý zápas, ale respektuji rozhodnutí trenéra. Jsou tady zkušení stopeři Zbroža a Káčko (Zbrožek a Kouřil), takže beru každou šanci a snažím se ji chytit za pačesy.
Čech, jenž poznal Leicester. Schmeichela zaujaly kopačky, přezdívku vymyslel Vardy |
Co si od nich vzít?
Asi jejich přehled. A rady, protože už něco odkopáno mají. Zbroža přes 200 startů ve 2. lize, Káčko přes padesát prvoligových.
Martin Kouřil měří 202 cm, vy 201. Je výhoda být s ním v týmu?
Sleduju při tréninku, co dělá, jsme podobní. A vypadá komicky, když stojíme vedle sebe. Dvě Eiffelovky. Padají různé vtípky. Že přes nás nic vzduchem neprojde, protože spolu máme čtyři metry do výšky.
Za úkol jste si dával zlepšení koordinace. Povedlo se to?
Určitě. Řešíme to s trenérem Pavlem Drskem pořád, hodně mi pomáhají cvičení v posilovně. Pracuji na tom dost i individuálně a při mé výšce budu až do konce kariéry.
Legenda Jan Koller, byť byl útočník, by vás mohl inspirovat?
Pamatuju si Honzu Kollera z reprezentační osmnáctky, kde nám dělal patrona. Ze začátku s výškou zápasil, to si pamatuju, když byl ještě ve Spartě. Ale jak se dostal ven, zapracoval na tom. A na svůj věk, když se s námi zapojil, pořád to v noze měl a pohybově nezaostával.
V lize máte tři starty za Pardubice. Jste zklamaný, že jste tam nezůstal na delší hostování?
Samozřejmě. Byla to 1. liga, bylo to lákavé, ale když jsem přišel, bylo mi devatenáct a půl. Začátek mé kariéry. A šlo o první ligovou sezonu Pardubic, kluci hráli dobře, nad očekávání bylo i umístění v tabulce. Úplně místo tam nebylo, zároveň jsem se pak zranil. A byl jsem rád, že mi Pardubice vyhověly a pustily mě na Žižkov, kde jsem mohl ve 2. lize nabírat víc zkušeností. V mém věku chci hrát co nejvíc, ne vysedávat na lavičce, nedejbože se nevejít do kádru, což by brzdilo můj rozvoj.
Proč jste teď kývl Varnsdorfu?
Řešil se zase Žižkov, ale nakonec se něco v pozadí stalo a nedohodli se. Jsem moc rád, že pan Gabriel (šéf Varnsdorfu) mi dal šanci. Na Spartě se to sešlo, že do rezervy chodí kluci z áčka, vytížení by nemuselo být takové, jaké bych si přál. Jako kluk z Jablonce ocením, že do Varnsdorfu můžu jezdit služebákem s dalšími Jablonečáky.
Fotbalový obránce Lukáš Hušek pózuje v dresu pražské Sparty.
Jak vás sleduje Sparta?
Berou to v půlročním sledu, kdy vás hodnotí, jak vidí váš progres.
Vyhlížíte ligovou nabídku?
Sparta je pro mě top v Česku, ale v mém věku bych byl rád za cokoli v lize. Velká motivace je pro mě cizina, a to nemluvím o top pěti ligách. Klidně nižší soutěže. Lákalo by mě to hodně. Vím, že když se Češi někam dostanou, jsou uznávaní. Pro mě je to nejvíc. Nechci se hnát někam za nesmyslnými ambicemi, musí to dávat hlavu a patu. Cizina je můj kariérní cíl. Jak to jednou člověk poznal, chce to zažít zase.
A opět Leicester?
Sleduju ho, hlavně v televizi. Kluky mám ještě v třiadvacítce, Luke Thomas nebo Vontae Daley-Campbell hráli pohárové utkání za áčko. Anglie je vrchol každého, Premier League je nějaká meta, ale myslím, že od toho jsem ještě velký kus cesty. Ta je trnitá, než se tam člověk dostane. Musíte být jeden z milionu.
Proč jste v lednu 2020 skončil?
V osmnáctce Leicesteru jsem hrál pravidelně, byl jsem zástupce kapitána. Ale z osmnáctky jdete rovnou do U23, což je pět let rozmezí mezi hráči. A přede mě se dostali dva tři kluci, kterým už bylo dvaadvacet. Naznačili mi v klubu, že už prostor takový nebude, a já sám se rozhodl, že být v Leicesteru je hezké, ale nehrát mi nic nedá. Zajímala se o mě Sparta, protože se mi povedly dva zápasy s českou dvacítkou pod panem Žilákem, kdy jsme vyhráli v Anglii a Nizozemsku. V obou utkáních jsem skóroval a Sparta mě chtěla.
Jaký byl Leicester City FC, když jste v Anglii působil?
Když jsem tam byl já, úplně velkoklub to nebyl, i když měl titul. Po smrti majitele Vičaje Srivadtanaprapcha převzal vedení jeho syn a ohromně stouply ambice. Plánují rozšíření stadionu, přes rok mají nové tréninkové centrum, jeden z nejlepších komplexů v Anglii. Chtějí se usadit mezi anglickou špičku.
S thajským majitelem spadl vrtulník při odletu ze zápasu. Jak to tehdy fandy ranilo?
Pan Vičaj byl mezi lidmi strašně uznávaný, podporoval charitu, školy, městu dával peníze na opravy. První tři týdny vládl strašný smutek. A nikdo nevěděl, co bude s klubem, jestli ho neprodají, jestli ho vážně vezme jeho syn.
Dědictví krále Vičaje. Příběh thajského mecenáše, jemuž Leicester vděčí za vše |
Co vám to angažmá přineslo?
Zkušenosti. Poznal jsem nové prostředí, viděl jsem, jak kluci fungují co se týče posilovny, jak jsou nastavení na fotbal. Pořád je to trochu jinak než tady, je to i otázka peněz, Premier League je sledovaná po celém světě. Každému, kdo má rád fotbal, bych přál to zažít.
Jaké hvězdy vás uhranuly?
Samozřejmě Jamie Vardy, jeho příběh je skvělý. Kasper Schmeichel, ty jeho zákroky, to je občas bomba. Skvělý chlap. V Leicesteru je několik let, má zkušenosti. Jsem rád, že jsem ještě potkal Harryho Maguiera. Měl jsem možnost si s ním zatrénovat a vidět, co dělá za věci, jaký má přístup k fotbalu.
Co vám na něj chybí?
Nezkazí na tréninku ani přihrávku. Samozřejmě za to může i hřiště, to je mech. Přihrávky jsou jak střely, strašně rychlé, a Maguire nezkazí nic. A taky hraje chytře, je vidět, že u fotbalu přemýšlí. On i ostatní jsou zase o pár levelů jinde.
Na co v Anglii kladou důraz při výchově mládeže oproti českým trenérům?
Na rozvoj jednotlivce, ne moc na taktiku. Hlavně na herní věci, které se berou od trenéra z áčka. S ním jsme měli průběžné mítinky, jaký styl chce praktikovat. K tomu se modelovala i mládež, styl hry, rozestavení, v jakých pozicích by si představovali hráče. Já měl hrát právě podle Maguiera, pracovali se mnou, abych byl jednou jako on. Nic snadného. Nedělají z vás přímo kopii, nechají vaše aspekty hry. Měl jsem i jeho data z různých zápasů od videoanalytika nebo od trenéra, viděl jsem, v čem je silný. Co jsme už v tom věku dostávali za informace, to bylo fakt skvělé.
Co u vás rozvíjeli?
Budovali technické hráče, rozvíjeli hru jeden na jednoho. U mě pracovali s výškou, věděli, že nebudu sprinter, takže poziční hru, vyvážení míče, rozvoj průnikové přihrávky, aby se přiblížila k hernímu stylu Maguiera. Sám jsem byl rád, protože jeho hra mi sedí.
Jaký je útočník Jamie Vardy, superstar Leicesteru?
Přátelský. Samozřejmě do mladých kluků z mládeže by na tréninku tak nezajížděl jako v zápasech. Jsou to úplně v pohodě chlapi, dělají vtípky, když viděli, že někdo z nás je nervózní. Chtěli to odlehčit, smáli se. Snažili se atmosféru uvolnit, abychom si s nimi trénink užili.
Vardy ohromil svět svým příběhem, vyráběl dlahy, k profi fotbalu se dostal až v pozdějším věku. Inspiruje vás to?
Samozřejmě! I když tedy já mám štěstí, že se v profesionálním fotbale pohybuji od dob Leicesteru, od patnácti a půl jsem pod smlouvu, takže nějakou jistotu mám. Jeho příběh je motivace, že tvrdá práce se vždycky vrátí. A že kdyby se cokoli stalo, nikdy to není zavřené.
Trénovali jste s áčkem Leicesteru často?
Spíš výjimečně. Vybraní kluci, kdo hrál dobře nebo na sobě pracoval, si to šli zkusit. Chodili jsme s nimi třeba i na standardky. Jen se potkat s těmi trenéry, zažít hodinu a půl tréninku, to je velký moment.
Do Anglie jste odešel hned ze základky. Jaké to bylo?
Šok. Vůbec jsem nad tím ale nepřemýšlel. Leicester byl vítěz Premier League a já tu jejich cestu sledoval, takže jsem nad tou možností vůbec neváhal. Šlo o týdenní zkoušku, ale po dvou třech dnech mě oslovil manažer mládeže a skautingu, že si mě chtějí nechat. A já se sám bez rodičů rozhodl, že to chci zkusit. Zrovna to byl zlom, kdy jsem odcházel ze základky a měl jsem nastoupit na střední školu. Jen jsem zavolal domů rodičům, že tam podepíšu smlouvu. Bylo to trochu komické, ale šlo o jeden z fotbalových snů, který se mi vyplnil už v takhle brzkém věku. A doufám, že ještě takový příběh zažiju.
Zocelilo vás to, dospěl jste dřív?
Určitě. V patnácti jsem vzal zodpovědnost na sebe, celé mládí jsem se rozvíjel sám bez rodičů. Děkuju jim, že mi to umožnili. Už jsem i vlk samotář v osobním životě, se vším si dokážu poradit.
 |
Hlídali vás, abyste nedováděli?
Když jsem byl v U18, všichni jsme byli pod dohledem v rodinném baráku. Nebyla možnost vyvádět, hlídali nás starší pán a paní. V U23 už to nebylo tak striktní. Po vyhraných zápasech byly společné večeře s přítelkyněmi, ale diskotéky do pěti do rána, to neexistovalo.
Jací jsou Angličané?
Žijou fotbalem a je jedno, jestli jim je deset let, nebo sedmdesát. Fotbal je téma v hospodách, kavárnách. Všude ho řeší. Jsou lehce odměření vůči cizincům. Nechci říct, že jsem měl špatné vztahy, ale je vidět, že fotbalově preferují víc Angličany, na to si potrpí. Cizinec prostě musí být lepší než domácí, aby ho přijali.
Studoval jste tam?
Ano, měl jsem stipendium od klubu. Obor zaměřený převážně na sport, něco jako střední škola s maturitou. Od anglického svazu nám udělali rozhodcovskou a trenérskou licenci, je lehce pokročilá. Ta náplň byla skvělá. Teoreticky bych v Anglii mohl trénovat i pískat žáčky.
Váš nevlastní bratr Luboš už má po kariéře, získal dva tituly se Spartou. Jaký máte vztah?
K bráchovi jsem vždycky vzhlížel. Když hrál za Spartu, byl jsem tím poblázněný, že já bych chtěl taky. On mi ukázal cíle ve fotbale, že bych chtěl určitě dokázat minimálně to, co on, možná i víc. Teď, jak jsem starší, se ještě zlepšil náš vztah, že už se můžeme normálně bavit, jsme si rovní. Máme stejného tatínka, jsme 16 let od sebe. Nevyrůstali jsme spolu, ale navštěvovali jsme se a strávili spolu dětství. Jezdil jsem na Letnou na jeho zápasy. On teď dělá kustoda v Jablonci, fotbal řešíme, vždycky si něco napíšeme. Drží mi palce a i on chce, abych ho překonal.
Luboš Hušek (vpravo) v dresu Sparty.
Jste si typově podobní?
V něčem ano. Táta chtěl, abychom řešili všechno fotbalově. Brácha nebyl bojovník, byl hodně běžecky vybavený a dost toho oběhal, v tom je můj opak. Já hraju víc pozičně.
Jakou radu jste si od bratra vzal k srdci?
Pracovat na sobě a vždy věřit tomu, co dělám. Nevzdávat se po jedné nepovedené věci. Nebo když je krize, bojovat dál, fotbal je nevyzpytatelný. Nikdy nevíte, co přinese. Slyšet od úspěšného fotbalisty tuhle radu je asi to nejlepší.
Je pro vás příjmení Hušek spíš závaží, nebo motivace?
Motivace. Na Jablonecku, když se řekne jméno Hušek, každý si to spojí s fotbalem. I táta ho dělal. I já chci tohle příjmení reprezentovat v nejlepším možném světle, co to půjde.
