Básně byly jeho první vydanou knihou. Sbírka se jmenuje Komorní hudba a nejprve ji odmítli čtyři vydavatelé. On statně Joyce nikdy neměl štěstí s marketingem svých děl. Povídky Dubliňané vyšly po osmi odmítnutích a autor čekal na jejich vydání devět let. Nejméně třináct vydavatelů odmítlo jeho Portrét mladého umělce pro nesrozumitelnost autorova jazyka. Když se Joyce na popud Ezry Pounda v roce 1919 přestěhoval z Zürichu do Paříže, setkal se tam na večírku se slečnou Beachovou. Sylvia Beachová, Američanka, která se usadila v centru bohémského města na Seine, si tu otevřela knihkupectví Shakespeare a Company. Její obchod byl zároveň vydavatelstvím, literárním salónem pro anglicky píšící autory, sloužil jako poštovní schránka, kde si mohli vyzvednout korespondenci, číst literární časopisy a půjčovat knihy z výborné knihovny. Joyce sem rychle zapadl a na jednom večírku, když postával v rohu s cigaretou, v odřených teniskách a saku, se ho Beachová zeptala, jestli by nebyl proti, kdyby mu Ulyssea vydala. Nadšeně souhlasil. Své rozsáhlé dílo začal všelijak dopisovat a upravovat - a to i když tiskaři už měli svoji práci před tiskem dokončenou. Joyce měl ale jasnou představu nejen o textu, ale i o barvě obálky a její grafice nebo o druhu papíru. A dokonce i o dni vydání.

Joyce byl pověrčivý a trval na vydání svého románu na svoje narozeniny. Dijonský tiskař Maurice Darantiere to nakonec stihnul. 2. února 1922 dal do ruky strojvůdci rychlíku Dijon  - Paříž dva čerstvé výtisky. Slečna Beachová přesně podle domluvy čekala v sedm ráno na nádraží. To ráno doručila jeden výtisk Joyceovi a druhý slavnostně položila pod skleněný zvon na pult svého knihkupectví. Odysseus byl na světě.

podle textu amerikanistky Danice Hollé

podle informací OKA je připravena z Odyssea četba na pokračování na stanici Vltava

A tady je ukázka z těch právě v Dauphinu česky vydaných básní:

Ukázka

iksnáctá
Putuje za zimním sluncem,
nahání stádo prochladlou rzivou zemí,
svolává jej, hlas, který dobře znají
všechna tažná zvířata nad Cabrou.

Ten hlas jim vypráví o teple domova,
je slyšet bučení a klapot jejich kopyt.
Rozkvetlou ratolestí je žene před sebou,
čela se ztrácejí v oparu.

Sedláku syrý, pouto stáda,
dnes rozžehni se do všech stran!
Krvácím tmavočernou mízou
v kmeni nalomen!
 
(Dublin 1904)

vojenské čluny v san sabbě
Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát
měsíci láskopadu vstříc,
slyšel jsem trávu na stráních naříkat:
nespatříme se nikdy víc! 

 Ó srdce, ó vzlykající stráně,
praporec lásky v bezvětří jen dříme;
s větrem,  co vilně ovíval nám skráně
už nikdy víc se nespatříme.
 
(Terst 1912)

květina pro mou dcerku
Křehká je bílá růže a křehké jsou též
ruce té, která dává kvítí,
té, jejíž duše je malátnější než
oceán času po vlnobití.

Křehokrásná divoška překvapí tě
svou bouřlivostí danou za růži
– skrýváš ji za víčky, mé drahé dítě,
jak modravé žilky pod kůží.

(Terst 1913)

její pláč nad rahoonem
Padá déšť na Rahoon a jeho kapky
na hrobě skrápějí kvítí,
volá mě žalostně hlas z hrobu sladký,
zsinalý měsíc svítí.

Miláčku, půjdeš dál?
jak jemně, jak teskně volá – a nepřestává,
v tom temném dešti odpověď nedostává
a nikdy nedostal.

Jednou i naše temná srdce, lásko, ulehnou
jako to jeho smutné spí tu
v měsíčně zsinalých kopřivách, pod hlínou
skrápěnou deštěm mýtů.

(Terst, 1912)