Bůh vede naše kroky i větvičky

            Šmatlali jsme po takové obyčejné, v podstatě hodně blbé středoamerické džungli. Ladik a já. Jako kdysi španělští dobyvatelé, křesťané. Ladik se oháněl mačetou, prosekával cestu zeleným peklem a já jsem šel za ním. Tato naše džungle se nelišila od jiných, stejně tak blbých středoamerických džunglí, jak je jistě dobře znáte z dobrodružných vyprávění slavných cestovatelů.

            Všude bylo plno ptáků, motýlů a taky samozřejmě stromů. Stromů bylo v této džungli ohromná spousta, bůhví, kde se tam vzaly, ale bylo jich tam fakt hodně. A taky tam, v té džungli, byla židovská hvězda. Šesticípá. Davidova. Kvůli ní jsme tam taky byli. Ladik mi tu hvězdu chtěl ukázat.

            „Co tady dělá, panebože? Uprostřed blbé džungle?“ zeptal jsem se Ladika, když hvězdu vysekal ze zajetí příliš bujné vegetace, protože, jak dobře vím, Ladik studoval konečné řešení a má o této problematice náramný přehled, šak napsal aj knížku o Leninovi, Hitlerovi, Stalinovi a Masarykovi.

            A Ladik to věděl. Řekl mi o tom všechno. O konferenci v Evianu, kde nejdůležitější země odmítly přijmout židovské uprchlíky, protože to byli uprchlíci, a přitom stačilo, aby každá země přijala kvótu sedmnácti tisíc uprchlíků a Židé z Německa mohli být zachráněni (tedy pokud by je nepřijalo Orbánovo Maďarsko, nebo Kotlebovo Slovensko).

            Vyprávěl mi o středoamerickém diktátorovi, který koupil pozemky, domy a začal rozdávat víza svobodným židovským mladým mužům, kteří místo toho, aby bojovali v Evropě proti Hitlerovi (např. v 1.československém armádním sboru v SSSR), odjeli raději do střední Ameriky a tam se křížili, na přání diktátora, s mulatkami (což znamená, že to nebyli žádní ultraortodoxní Židé).

            A taky mi vyprávěl, jak nakonec seděl na terase vily s jedním z těch mladých židovských mužů, který tenkrát připlul z Ostravy.

            „Kouřili jsme doutníky a pili skvělý rum, žádný tuzemák ze stánku na Lenince v Porubě. Bůh vede naše kroky, proto jsem tady v té blbé džungli potkal tady tu hvězdu, abych se to všechno dozvěděl,“ uzavřel Ladik své vyprávění.

            Hleděl jsem na hvězdu uprostřed jihoamerické džungle, kam bůh zavedl svůj vyvolený národ přes velké moře ze země zaslíbené.

            „Ano, zdá se, že bůh vede naše kroky,“ přikývl jsem a zeptal se Ladika, „poslouchej, proč vlastně zveřejňuješ svoje články na serveru První zprávy, který založil Adam Benjamin Bartoš, jehož Židovská obec v Praze označila za antisemitu?

            Víš přece, kterého Bartoše myslím.

            Ne, toho piráta, ale toho, který v Polné na místě vraždy Anežky Hrůzové umístil vývěsku s textem, v němž poukazuje na nutnost vyřešení židovské otázky, která dosud nebyla uspokojivě vyřešena?

            Víš, Ladiku, připadá mi to tak trochu divné.

Stojíme tady, v té blbé džungli, díváme se na židovskou hvězdu a přitom souhlasíš s tím, aby tvoje texty byly zveřejňovány na webu, který založil někdo, kdo zpochybňuje holokaust a je přesvědčen, že mediální svět, a ty přece nenecháš na médiích taky nitku suchou, je ovládán židovským vlivem.

Jasně, doba je zlá, jak správně říkáš, válka je na spadnutí, moc se nás pokouší ničit podobně jako za nacistů, ale žádná moc na světě nás nemůže přinutit dělat prasárny. Pokud sami nebudeme chtít. A souhlasit se zveřejňováním svých článků na antisemitském webu, to je přece prasárna jako jak prase, Ladiku.“

Ladik si sundal svoji čepičku, vyždímal ji, pak si utřel mačetou pot, který se mu řinul z hlavy, nasadil si čepičku zpátky a řekl: „Jsou věci, o kterých se nediskutuje.“

„Jo, chápu. Bůh je pravděpodobně jedno ze jmen něčeho co naše kroky vede. Můžu se vzpírat jak chci, ale vždy jsem překvapivě nasměrován kam nechci, v tvém případě na První zprávy, ale nakonec se to projeví jako dobré řešení,“ přikývl jsem a rozmáčkl mezi prsty odpornou fialovou housenku, která předtím lezla po žluté hvězdě, která vedla naše kroky v blbé džungli.