Naivní agitátoři světlých „zelených“ zítřků na straně jedné a solární baroni a další dotační podnikatelé, brousící si zuby na miliardové dotace z eurounijních fondů, na straně druhé naprosto opomíjejí základní fakt, že vozidla se spalovacími motory se během uplynulého století nestala jen dopravními prostředky, které jde snadno technologicky zaměnit, ale vytvořila celý kulturní fenomén, dá se říci i civilizační fenomén.

Desetitisíce lidí v Česku a miliony v Evropské unii pokládají auto se spalovacím motorem za součást své kulturní identity, za prostředek nejen pro jízdu do práce nebo na nákup, ale též za zábavou, za náplň svého volného času, za nástroj sportu a za životní vášeň.

Jen v Evropě se statisíce lidí sdružují v automobilových klubech a motocyklových spolcích, jejichž společenská funkce se nedá popřít, aby mohli svobodně holdovat svému stylu života. Pro ohromná kvanta lidí není řízení automobilu se spalovacím motorem jen jakási obtížná přepravní povinnost (jako byla pro mne), ale čirá rozkoš, k níž patří i zvuk spalovacího motoru a též ruční řazení, neboť tito lidé se vyhýbají automatickým převodovkám jako čert kříži, když je pokládají za dekadentní.

Řízení auta se spalovacím motorem a s ručním řazením představuje dovednost, která se dá v krajní formě pilotů F-1 pokládat za umění, neboť na celém světě existovalo vždy jen pár stovek řidičů, kteří byli schopni tyto závodní vozy ovládat. Proto kolem nich existoval a existuje kult a většina z nich se stala světovými celebritami jako třeba Niki Lauda, Jackie Stewart, Emerson Fittipaldi, Michael Schumacher nebo Lewis Hamilton. Nejen závody F-1, ale i rallye od národních až po mezinárodní každoročně poutají pozornost milionů diváků a fanoušků, čímž vytvářejí nepřehlédnutelnou složku dnes už globální kultury, byť by ji někdo označil za pop-kulturu.

V Česku dále existují stovky lidí (a ve světě tisíce), kteří sbírají a renovují automobilové veterány a staré vojenská vozidla, včetně pásových. Pořádají srazy, na nichž se navzájem chlubí svými miláčky, a někdy se vyznačují až patologickou snahou po originálním původu všech součástek. Je to jejich životní styl, jejich svobodná volba, ze které dobrovolně nesleví.

Nedosti na tom, během minulého století se auto se spalovacím motorem stalo vytříbeným předmětem s velkou estetickou hodnotou. Na špičkové karosáře a návrháře, jakými byli třeba profesor Zdeněk Kovář (Tatra 603) nebo prvorepubliková firma Sodomka, je třeba oprávněné pohlížet jako na skutečné umělce. Ještě ve větším měřítku to platí pro návrháře světové, například pro studio Pininfarina, založené roku 1930 v Turíně, které se nejvíce proslavilo v padesátých letech modelem Alfa Romeo Spider, jenž je dodnes ikonou motorismu. Existuje však ještě mnoho dalších automobilů, které patří do globálního kulturního dědictví.

Někdo může namítnout, že i elektroauto se může stát esteticky vytříbeným předmětem a některý model novou ikonou průmyslového designu. Jenže je zde malý rozdíl. Během uplynulého století se objektem průmyslového designu staly i spalovací motory samy o sobě. Kdo někdy viděl, třeba v muzeu v Mylhúzách, pod zvednutou kapotou motory Ettore Bugattiho, ví, o čem hovořím. Jsou to nejen vrcholná technická díla, ale svým designem a řemeslným provedením též díla umělecká. Totéž platí pro motory Rolls-Royce a žádný elektromotor se jim nemůže svým vzhledem či provedením nikdy rovnat.

Jedinečný fenomén aut se spalovacími motory dokázali ocenit i výtvarníci. Připomněl bych dva české – Kamila Lhotáka a především Václava Zapadlíka, který je svými obrazy automobilů a automobilových závodů známější v zahraničí než v Česku.

Konečně padlo slovo motorismus, které potvrzuje, že benzínové, potažmo naftové automobily opravdu nejsou pouze dopravními prostředky, ale disponují kulturní a sociální nadhodnotou, kterou si elektromobilita jen těžko osvojí. Motorismus je především výrazem individuality a svobody západního člověka, kterou elektromobilita popírá, když degraduje automobil pouze na dopravní prostředek a na pohyblivé úložiště elektrické energie, jak uvedl starosta Národního spolku pro elektromobilitu Zdeněk Žák 28. ledna večer v „Událostech komentářích“ na ČT24.

Snad ještě více než auta onu člověčí individualitu a svobodu reprezentují motocykly. Pokud vnímáme motorismus jako kulturu, pak motorkáři tvoří nejsvobodymilovnější subkulturu této kultury – a platí za toto privilegium více než jiní vlastními životy. O tom, jak silně je v západním světě pocit svobody a individuality spojen s motocyklem, svědčí kultovní film Easy Rider (Bezstarostná jízda) režiséra Dennise Hoppera z roku 1969. Aby režisér vyjádřil touhu protagonistů filmu (Dennis Hopper, Peter Fonda) po svobodě, nemohl je při jejich jízdě napříč Spojenými státy posadit na nic jiného než na motocykly – na choppery Harley-Davidson.

V uplynulých třiceti letech zapustilo motorkářství (omlouvám se za to hrozné slovo, ale lepší mě nenapadlo) hluboké kořeny i v Česku. Existují zde kluby, vydávají se časopisy a hlavně čeští motorkáři jezdí po celém světě. Můžete je potkat jak v jihoamerických Andách, tak na Kavkaze nebo ve stepích Kazachstánu a dalších zapadlých koutech světa, kde byste to vůbec nečekali. To samozřejmě neuniklo pozorností masmédií. Kupříkladu ČT odvysílala seriál „Po jedné stopě“ a TV Prima na kanálu COOL uvedla seriál „Vandráci“ o putovaní na motorkách Střední Amerikou Pavla Lišky, Honzy Révaie a Hynka Bernarda.

Když se na ulici podíváte na zaparkovanou motorku, nemůže vám uniknout technická krása tohoto výrobku. V motocyklu prostě přechází strojírenství do umění, je to dekorativně stejně nádherný předmět jako třeba váza z období dynastie Ming.

Motorismus je tedy globální kulturní a sociální fenomén vázaný na vozidla se spalovacími motory, který ovlivňuje naše estetické vnímání přinejmenším stejně jako architektura. Pro desetitisíce lidí v Česku a miliony lidí na celém světě je neodmyslitelným průvodcem jejich životů, životní náplní a vášní, výrazem jejich individuality a svobody. Vnucuje se tedy otázka, jestli není celý motorismus kulturním dědictvím lidstva, které by mělo být na seznamu památek UNESCO s větším oprávněním než třeba vlčnovská Jízda králů, belgická pivní kultura nebo přemlouvání velbloudic v Mongolsku, aby se ujaly svých potomků. To není vtip – viz zde.

Avšak motorismus, jak ho známe, by měl v příštích dvou dekádách zákazem spalovacích motorů zaniknout. A zřejmě to nebude jen nějaká technologická záměna, ale velký civilizační otřes. Neboť to, že se motoristé dobrovolně a bez násilí vzdají svých koníčků, své životní náplně a hlavně pocitu nezávislosti a svobody, může předpokládat pouze omezený zelený aktivista nebo bezcharakterní dotační podnikatel, jemuž jde jen o dotace a zaprodal by za ně i vlastní matku. A jako vždy, když se revolucionáři, ať už se za nimi skrývají fanatici či bezcharakterní jedinci, dostanou k neomezené moci, dojde nakonec na násilí. Z dějinných analogií se dá usuzovat, že motoristé se před pronásledováním uchýlí do ilegality, budou pořádat tajné závody, v tajných dílnách montovat ze zachráněných dílů nové spalovací motory a auta, motorkáři pak budou své motorky ukrývat po různých kůlnách a vykopaných zemljankách a sjíždět se na hluboce zakonspirovaných srazech.

A tím se konečně dostávám k názvu této úvahy. Rád bych totiž těm všem nadšeným budovatelům světlých „zelených“ zítřků “ položil pár otázek:

Jak známo, v arabských zemích s teokratickými režimy existuje náboženská policie. Zavedete vy, když zjistíte odpor proti svým záměrům, jako obdobu „benzínovou“ policii, která bude pronásledovat a zatýkat ilegální motoristy?

Za druhé světové války sváželi nacisté z vyplundrovaných a vypálených synagog do Prahy svitky Tóry, další židovské religiozní předměty a též abstraktní obrazy židovských umělců, neboť zde hodlali po vítězném ukončení války zřídit muzeum parazitické židovské rasy, které by navštěvovaly školní výpravy z celé Třetí říše, aby poznaly, jak „zvrhlá“ byla židovská pakultura. Hodláte tedy také zřídit obdobné muzeum „zvrhlého“ motorismu, třeba v Mladé Boleslavi, kam by též jezdily školní výpravy, aby děti na vlastní oči viděly ta hnusná zapáchající auta a na doprovodných panelech si přečetly o „natvrdlých politicích“ (citace slov, jimiž Zdeněk Žák v „Událostech komentářích“ na ČT24 v pátek 28. ledna komentoval současnou zaostalost elektromobility v Česku), kteří tak dlouho bránili v Česku vítězství „zelené“ revoluce?

V dějinách se nikdy lidé nevzdali bez boje svého komfortu, svého pojetí života, svého práva žít tak, jak se líbí jim. Samozřejmě to platí i dnes. Takže co uděláte s lidmi, kteří se odmítnou vzdát svých benzínových miláčků? Budete je zavírat do převýchovných táborů, nebo je rovnou po bolševicku postavíte ke zdi?

Za ono krásné heslo „rovnost, volnost, bratrství“ muselo za Velké francouzské revoluce během jakobínského teroru zaplatit smrtí 15 až 35 tisíc lidí, zhusta nevinných, jen se špatným původem. Co tedy uděláte s těmi „natvrdlými“ lidmi, kteří se nepřestanou držet starých pořádků? Vytáhnete i vy gilotinu, abyste prosadili svou vizi pokroku, svou „zelenou“ revoluci pro údajnou záchranu planety?