Říká se tam U Myslivců, ale myslivcem z povolání nebyl v tomto rodě snad nikdo. Jedenáct generací předků Pavla Šrytra místo flinty a zelené kamizoly bralo do rukou jehlu a nit. Byli totiž krejčí.
 |
A Pavel Šrytr se staletou rodinnou tradici snaží uchovat alespoň v rámci svého koníčka, kterým je lidová výšivka. „Všichni mí předkové se živili šitím, nejstarší záznam jsem nalezl z roku 1770. Ke krejčovině v tehdejší době patřila i výšivka. A protože samotnou krejčovinu tolik neumím, tak aspoň ve výšivce se snažím dědovi a pradědovi nedělat ostudu,“ líčí Šrytr.
„Ještě si jako malý kluk pamatuji, že když jsem přišel k prarodičům, tak babička stehovala a děda prošíval klopy nebo něco podobného. Naučil mě šít na šlapacím stroji, ale víc jsem se od něho bohužel naučit nestihl.“
Ve výšivce to ale Pavel Šrytr dotáhl tak daleko, že se může pyšnit titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje, který získal vloni v létě. Nyní ho Muzeum Českého ráje v Turnově nominovalo na titul Nositel tradice lidového řemesla, který uděluje Ministerstvo kultury ČR. Podle turnovských muzejníků si takový titul Pavel Šrytr rozhodně zaslouží.
Tisíci drobnými stehy oživuje dávno zapomenuté lidové vzory, aby se uchovaly do budoucna. Jeho specialitou jsou kroje z Podještědí, tedy místa odkud pochází. „Podještědský kroj je dodnes takovou popelkou. Všichni mají pocit, že zdejší kroje jsou chudé, zatímco na Moravě jsou bohaté, velmi zdobné. Ale když si pak ty naše kroje jdete prohlédnout do muzea, zjistíte, že to byl omyl. To jsou výtvarně velmi pracné výšivky, ohromně krásné,“ vychvaluje podještědský kroj Šrytr.
Repliky zhotovuje podle originálů uchovaných dodnes v rodinách v Podještědí nebo v muzeích v Českém Dubu a Turnově. „Vybírám si části krojů, které jsou před zánikem, ale problém je, že takových věcí před zánikem je spousta. Takže bych musel žít asi ještě tři sta let, abych to stihl. Ono vyšívat se pořád nedá, jsem hodně vykoukaný z práce,“ přibližuje Šrytr.
Povoláním je totiž umělecký zlatník. Kromě šperků zhotovil například i kalich pro poklad svatovítské katedrály v Praze nebo různé církevní obřadní předměty pro kardinála Duku a královéhradecké biskupství. Svoji první výšivku udělal asi v pěti letech. S lidovým krojem to ale nemělo nic společného. Barevnými bavlnkami se pokusil vyšít takzvanou kuchařku, bílé plátno s výšivkou, které se věšelo v kuchyni nad kamna.
Nadchli ho trpaslíci s muchomůrkou
„Maminka měla doma už jenom ty mustry k vyšívaným kuchařkám a mě tam tehdy ohromně nadchl motiv trpaslíků, jak vezou na trakaři muchomůrku. Tak jsem si to v těch pěti letech vyšil. Bylo to hrozný, jak jinak, ale děsně jsem to chtěl. A pak jsem v osmi letech viděl v Proseči průvod krojovaných žen a to mě dostalo. To byla taková krása, úplně mě ty kroje očarovaly,“ směje se Šrytr.
Dnes vyšívá tak, jak už to svede jen málokdo. Dělá jak krejčovskou, tak švadlenskou výšivku a snaží se přitom používat co nejvěrnější materiály jako bavlněné a lněné plátno, hedvábí, sukno, brokát, damašek, podle toho, o jakou součást kroje jde.
„K vyšívání používám takzvané francouzské bavlnky, které jdou rozdělit na nitky. Vyšívám totiž jen dvěma nitkami, protože staré výšivky na krojích jsou ploché. Kdybych to vyšíval celou bavlnkou, tak to už je výšivka z první republiky a ta už není tak hezká,“ říká umělec.
Vzory si předkresluje, nebo vyšívá od oka
„Tady v Podještědí se používala buď úsporná výšivka, kdy zespodu jsou jen kontury a zepředu je to hodně ploché nebo oboustranná výšivka smykovacím stehem. Vzor si na plátno předkreslím, nebo jedu od oka. Na samet si pak bílou křídou kreslím základní tvar a taky zbytek od oka. Je to hodně o zručnosti,“ vysvětluje Šrytr. Obtížné je pak prý vyšívání hedvábím, protože to je tak jemné, že se velmi chytá na ruce a stačí jen drobounká záděra na prstě a je velký problém.
O své zálibě ve vyšívání se spolužákům na šperkařské škole v Turnově ale raději nesvěřoval. „No, to by bylo haló. Už takhle na mě dodnes spousta lidí kouká jako na blázna,“ směje se Šrytr. Přitom vyšívání bylo prý v minulosti spíše mužskou než ženskou záležitostí.
„To je velmi mylná představa, že si dívky večer po práci vyšívaly kroj. Houby, to dělali krejčí, kteří se pozvali do domu a ušili, co bylo potřeba. Děvečka od chléva, která měla udřené, mozolnaté ruce, by takhle jemnou práci nesvedla. I ty nejlepší barokní nebo gotické výšivky dělali vždycky chlapi. Ženské dělaly prádlo, košile, vyšívaly plátno. Kdežto drahé věci ze sukna, z hedvábí, dělali chlapi. To bylo řemeslo, které se člověk musel vyučit. A když byl chlap krejčí, musel umět i vyšívat,“ objasňuje Šrytr.
Ruční práci dnes nikdo nezaplatí
Při práci na replikách lidových krojů vychází z dochovaných originálů, ale také ze starých soudních spisů nebo pozůstalostních knih, kde jsou zaneseny i jednotlivé kusy oblečení. Cenným zdrojem jsou i vyobrazení průvodů lidových krojů při korunovaci Ferdinanda V. v Praze posledním českým králem. „Byly tam vypravené svatební průvody z celých Čech a Podještědí bylo jedno z mála míst, kde se ještě v roce 1836 něco nosilo a stálo to za koukání. Jinak všichni už měli víceméně tehdejší městské oblečení.“
Že by se vyšíváním lidových krojů živil, o tom ale nikdy neuvažoval. „Kdybych to chtěl brát poctivě, tak to nikdo nezaplatí. I velké firmy, které dnes šijí kroje, si to hodně zjednodušují. Od nich už to není výšivka, jak byla dřív. To už je jen stylizace. I na Moravě už si dnes místo nádherné výšivky našijí raději stužku. Je to levnější. Pro představu, třeba strojově vyšívaný fěrtoch někde z Táborska se na webu kroje.cz nabízí za 37 tisíc korun. Strojově vyšívaný. Ruční práci by dnes nikdo nezaplatil,“ dodává Šrytr.
Přesto jeho výšivky nekončí nikde ve skříni. Obdivovat je mohou lidé například při vystoupení folklorního souboru Horačky, jehož členem Pavel Šrytr je.
