V německém Essenu byl Wilhelm Bauer pro své sousedy dobře situovaným penzistou, který se dlouhá léta živil u jedné stavební firmy. Rádi s ním prohodili pár slov, když se vydal na procházku. Až tři roky poté, co den po Štědrém večeru roku 1991 zemřel na rakovinu, vyšlo najevo, že onen „přátelský pán“ ze sousedství se nejmenoval Bauer, ale Burger – Anton Burger, a ještě nedávno patřil k desítce nejhledanějších nacistických zločinců.
Esesák a sadistický vládce Terezína
Za druhé světové války byl totiž velitelem v Terezíně, kde proslul sadistickými choutkami a posláním tisíců lidí na smrt. Životní příběh Antona Burgera má v sobě prvky špionážního dramatu, ale hlavně je ukázkou toho, kolik nacistických zločinců uniklo souhrou okolností a vlastní šikovnosti světské spravedlnosti.
Burger se narodil 19. listopadu 1911 v rakouském Neunkirchenu, vyučil se sice obchodním příručím, ale táhlo jej to k armádě. Ve 30. letech se stal aktivním nacistou a ilegálně odjel do Německa, kde vstoupil do SA, několik let působil v pohraniční službě a získal německou státní příslušnost.
Do rodné vlasti se vrátil po anšlusu v roce 1938 už coby aktivní esesák a spolupracovník Adolfa Eichmanna, pozdějšího hlavního architekta „konečného řešení židovské otázky“. Ve Vídni měl na starost vystěhovávání Židů. „Mohl jsem se na něj stoprocentně spolehnout,“ hodnotil Eichmann Burgera při soudním líčení v roce 1961. Posléze působil v protektorátu Čechy a Morava ve Vystěhovaleckém fondu pro Čechy a Moravu.
V červnu 1943 se coby SS-Obersturmführer stal druhým velitelem terezínského ghetta, kde proslul svou brutalitou. Zvlášť odporně se choval k těhotným ženám, nařizoval potraty v jakémkoliv věku ještě nenarozeného dítěte. Mnoho vězňů zemřelo, když je nechal v dešti stát i několik desítek hodin bez pohybu na dvoře. Do plynu v Osvětimi poslal více než 10 tisíc vězňů.
Nikdy jsem před nacisty neplakala, říkala antifašistka z Ravensbrücku Přechodem přes zasněžené Pyreneje zachránila před frankistickými nacionalisty na 200 sirotků, ve Francii pašovala letáky i zbraně. Přežila koncentrační tábor, při nucené práci v Protektorátu Čechy a Morava dokázala se spoluvězeňkyněmi sabotážemi zničit miliony kusů munice. Antifašistka a komunistka Neus Català zemřela 13. dubna 2019. |
„Před koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadila rada starších zbytek naší rodiny kromě mě a synovce Harryho. Nechtěli jsme však opustit maminku a sestry a do transportu jsme se přihlásili dobrovolně. Musel jsem však požádat o souhlas Burgera. Kývl jen hlavou, že souhlasí,“ vzpomínal pro Paměť národa přeživší holokaustu František Schnurmacher, který se v Terezíně staral i o Burgerova oblíbeného koně Gastona.
Burgerovy kruté metody řízení ghetta začaly nakonec dělat problémy i samotným nacistům, protože Terezín se připravoval na příjezd zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže, který měl zjistit zdejší životní podmínky Židů. Nacisté se rozhodli delegaci přijmout a zneužít ji ke své propagandě. Část Terezína během několika měsíců „zkrášlili“, aby život v něm působil snesitelně.
Převelený sadista Burger poté v Řecku organizoval transporty Židů do koncentračních táborů, působil také v Budapešti či v Berlíně.
Nacistický zločinec na útěku
S koncem války se ještě na čas pracovně objevil v protektorátu, ovšem to už se začala psát nová a bez nadsázky neuvěřitelná životní etapa prodavače, ze kterého se stal jeden ze symbolů teroru vůči Židům v protektorátu.
Burger potají odešel i s rodinou do Rakouska, kde byl ovšem v srpnu 1945 chycen. Paradoxně však kvůli držení zbraní, o jeho pravé identitě úřady nevěděly. A to ani v době, kdy byl dva roky v zajateckém táboru u Salcburku a byl na něj vydán zatykač a nezávisle na Rakušanech po něm pátraly také československé orgány. V noci z 18. na 19. června 1947 Burger z tábora uprchl, přičemž až po několika měsících úřady odhalily, jak velkou rybu si nechaly uplavat.
Udávání po našem. Nacistům Češi donášeli na kolegy i příbuzné Nacistické úřady za protektorátu byly mnohdy zavaleny udáními. Donášelo se na sousedy, příbuzné, kolegy. Z nejmalichernějších důvodů, z omezenosti, z podcenění následků. Po příbězích českého bonzování pátral týdeník 5plus2 v Archivu bezpečnostních složek. |
V Československu koncem roku 1947 začala hlavní část vyšetřování Burgerových zločinů v době jeho působení v protektorátu. Zajištěny byly desítky svědectví o mučení, násilných interrupcích u vězeňkyň, zastřelení lidí jen z rozmaru. „Často je v nich líčeno trýznění vězňů, prokazujících nejen jeho primitivní brutalitu a surovost, ale přímo sadistické sklony. Například Roberta Frišmana, zatčeného spolu s dalšími patnácti vězni za nedovolený styk s civilními obyvateli Bohušovic, donutil, aby na komandatuře lízal z podlahy krev prolitou při mučení jeho samého i těch před ním vyslýchaných,“ popsal v roce 1994 historik Erik Polák, taktéž bývalý terezínský vězeň. Burger byl 25. září 1948 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
Pověsit však nebylo koho. Burger se několik let po útěku skrýval v Itálii, pak se netakticky vrátil k manželce do Rakouska, kde byl v březnu 1951 zatčen. Už při eskortě k soudu se neúspěšně pokusil o útěk. Předstíral duševní chorobu, možná i tím ukolébal své strážce a 9. dubna se mu opět podařilo uprchnout. Do bezvýsledného pátrání se zapojil i nejznámější lovec nacistů Simon Wiesenthal, který upozorňoval, že Burger mění identitu a žije v Salzburgu.
Úspěch se však nedostavil, Burger střídal adresy, žil nějakou dobu i v německých Brémách, kde po něm policie šla kvůli stíhání za zločiny proti Židům v Řecku.
„Jsem český emigrant“
V německém Essenu nakonec žil s falešnou identitou na jméno Wilhelm Bauer. Podle některých pramenů o sobě tvrdil, že je československý emigrant, který musel narychlo utéct, proto nemá doklady jako rodný list a podobně. Pracoval u jedné stavební firmy, po infarktu v polovině 70. let odešel do důchodu.
Zemřel 25. prosince 1991 na rakovinu, přičemž ani tehdy nikdo nevěděl, kým tento „milý starý pán“, jemuž říkali Willy, ve skutečnosti byl. Na pravou identitu Bauera/Burgera se přišlo až o tři roky později. Tehdy Simonu Wiesenthalovi doputoval anonymní dopis, díky němuž se lovec nacistů a jeho lidé dostali k někdejší terezínské telefonní spojovatelce, u které v roce 1953 Burger hledal pomoc. Nasměřoval jej za ní jeden z někdejších členů SS, který pomáhal ostatním vysoce postaveným nacistům v útěku před spravedlností.
V jeho pozůstalosti se poté nalezly dokumenty, které prokázaly, že Bauer a Burger byla jedna a tatáž osoba.
