Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřela Monica Vitti

Monica Vitti

3. 11. 1931 Řím, Itálie – 2. 2. 2022 Řím, Itálie

Italská divadelní a filmová herečka známá především z filmů režiséra Michelangela Antonioniho z šedesátých let minulého století.

Její rodné jméno znělo Maria Luisa Ceciarelli. Jako teenager hrála v amatérských divadlech. Po střední škole studovala herectví na římské Akademii dramatických umění (absolvovala 1953) a na Pittman´s College, kde si zahrála puberťačku v charitativní inscenaci hry Dario Niccodemiho La nemica. Poté kočovala s italskou hereckou skupinou po Německu, v Římě se poprvé představila v inscenaci Machiavelliho Mandragory.

V prvních filmových a televizních rolích se objevila v polovině padesátých let (mj. Adriana Lecouvreur, seriálu L’alfiere a televizních filmech Questi ragazzi /1956/ a Il tunnel /1958/).  Poprvé na sebe výrazněji upozornila v šestadvaceti letech ve filmu Maria Amendola Le dritte (1958).

V roce 1957 se připojila k Teatro Nuovo di Milano Michelangela Antonioniho, kde nejprve dabovala hlas Doriana Graye v inscenaci Il Grido (Křik, 1957). Později o ní Antonioniho napsal, že má „tvář úzkosti a současně vykazuje tajemný půvab emancipovaných žen, které se zdají raněné ztracenou láskou“. V roce 1960 si zahrála v jeho vysoce ceněném filmu L’avventura (Dobrodružství), který z ní udělal mezinárodně proslulou hvězdu (vedle toho, že ve filmu hrála, pomáhala na něj i shánět peníze). Podobný kritický i divácký ohlas měly další jejich společné snímky – La Notte (Noc, 1961), s Jeanne Moreau a Marcello Mastroiannim, L’Eclisse (Zatmění, 1962) s Alainem Delonem a Il Deserto Rosso (Červená pustina, 1964) s Richardem Harrisem. Po pracovním rozchodu natočila s Antonionim další společný film až v roce 1980, Il mistero di Oberwald (Tajemství Oberwaldu). /Více zde./

Poté, co v polovině šedesátých let skončila její plodná spolupráce s Antonionim, se věnovala především natáčení komedií, zvláště v režiích Maria Monicelliho. Ale žádné snímky – s výjimkou Dívky s pistolí (1968) – neměly zdaleka takový ohlas jako ty, které natočila s Antonionim. V roce 1974 se mihla v malé roli i ve filmu Přízrak svobody, jen aby mohla pracovat se slavným režisérem Luisem Buňuelem.

Během své kariéry získala pět ocenění David di Donatello pro nejlepší italskou herečku a sedm italských Zlatých globů plus Zlatý globus za celoživotní tvorbu a na benátském festivalu cenu Zlatého lva za celoživotní dílo. Její filmová kariéra byla po celý život doplňována divadelními aktivitami.

V divadle jsem dostávala role ve veselohrách i vážných hrách, řekla o své herecké kariéře, v repertoáru se střídali Ionesco a Brecht, Feydeau a Osborne. Totéž jsem si přála dosáhnout ve filmu. Podařilo se mi to a jsem ráda. Komedie je pro mě nesmírně důležitá, někdy je dokonce důležitější než drama. Neexistuje tak vážný námět, abychom se na něj nemohli podívat brýlemi humoru. Svou filmovou práci glosovala poměrně skepticky: Když točím, musím naprosto zapomenout na svou divadelní průpravu. Italští filmoví režiséři si nevybírají divadelní herečky – říkají o nich, že recitují. Hned na počátku své filmové dráhy jsem pochopila, že musím začít od píky, že musím dělat něco naprosto jiného. Moje herecká technika spočívá v tom, že nemám vůbec žádnou techniku, všechno od A do Z si objevuju na místě. Nemám ráda klišé, a tak nic a nikoho nekopíruju. Všechno svěřuji danému okamžiku: výraz, mimiku, hlas, intonaci. Jen tak lze dosáhnout prostoty, přirozenosti, věrohodnosti, k níž bych se jinak nedopracovala.

V roce 1986, se vrátila k divadlu jako herečka i jako pedagog. V roce 1989 se pokusila o filmový debut jako režisérka, natočila snímek Scandalo Segreto (1990), v němž také hrála. Film ale neměl úspěch, a tak jako režisérka ani filmová herečka dál nepokračovala.

V roce 2000 si vzala Roberta Russoa, kterého znala už od počátku sedmdesátých let, a zůstala s ním až do konce života. V roce 1983 napsala scénář a hrála hlavní roli v jeho komedii Flirt. O rok později byla oficiálním hostem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Na veřejnosti se naposledy objevila  v roce 2002  v pařížské premiéře muzikálu Notre-Dame de Paris. V roce 2011 se kvůli postupující Alzheimerově chorobě stáhla do soukromí. I když se mluvilo o tom, že je hospitalizována ve švýcarském sanatoriu, v roce 2018 její manžel sdělil, že žijí společně v Římě.

Zemřela na komplikace spojené s Alzheimerovou chorobou. Informaci o její smrti včera zveřejnil bývalý římský starosta Walter Veltroni, kterého o to požádal její manžel Roberto Russo. Italský ministr kultury Dario Franceschini na to reagoval prohlášením, ve kterém stojí: Sbohem Moniko Vitti, sbohem královno italského filmu. Dnešek je opravdu smutný den, odešla velká umělkyně a velká Italka.

/Pro i-DN z více zdrojů připravila jas, zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 3. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Monica Vitti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ