Čtenáři cestují: vzal jsem rodinu na lehce bizarní zimní dovolenou v Gruzii

Po letním sólo výletu do kopců v okolí národního parku Bordžomi-Charagauli jsem měl dost argumentů k přesvědčení rodinné rady, že zimní dovolenka v Gruzii je báječný nápad.

Necelý týden mezi Vánocemi a Silvestrem se jevil jako optimální. Zvlášť když se člověk podíval na historii sněhové nadílky v lyžařském středisku Bakuriani, kam jsme zamířili. Druhé vyhlášené středisko Gudauri je totiž z Kutaisi, do kterého směřují letadla WizzAiru, o dobrých 100 kilometrů dál. Gudauri tak lze doporučit pouze v případě příletu do Tbilisi.

9 fotografií

Do Gruzie se létá z ruzyňského terminálu 1, takže jsme se posilnili v rozumně naceněné kantýně čočkovou polévkou za 45 Kč. Odlet byl opožděn o pouhou půlhodinu, kterou pilot částečně stáhl někde nad Ukrajinou, díky čemuž let trval jen tři hodiny. To bylo bohužel ten den to poslední, co uteklo rychle.

Kufr dorazil neporušen, a tak jsme byli skoro první u bankomatu, který však vydával bankovky jen do výše 400 lari (tedy cca 2 800 Kč). Hotovosti je třeba (hlavně na ubytování), a tak jsem vybral několikrát. Toho si samozřejmě všimli místní taxikáři, kteří nás neomylně vyhodnotili jako chodící kasičky. Plánovaný přesun boltem se po poradě s nimi nekonal a jeli jsme na místo taxíkem.

Detaily smlouvání vynechám, na místní poměry to bylo drahé, na české levné. Každopádně to bylo poctivých 210 kilometrů. Taxikáře pánbůh potrestal za to, že nás natáhl, nás asi za to, že jsme se nechali. Ať tak či tak, cesta, která měla trvat 3,5 hodiny nakonec trvala skoro pět hodin. Tři hodiny v koloně člověk pochopí, ale proč jel potom řidič čtyřicítkou i tam, kde nemusel, to nevím. Jestli kvůli spotřebě nebo aby se mi pomstil za naštvané čtyřhodinové mlčení, čert ví.

Na recepci, která měla být otevřena nonstop, nebyl samozřejmě nikdo, ale nakonec se kdosi přicoural. Uměl jen gruzínsky, o naší rezervaci nevěděl, pas zapůjčený na okopírování vrátit zapomněl. Ale nejsme v zahraničí poprvé, že, takže pas si vyžádáme, potvrzení o rezervaci ukážeme a přivolaná uklízečka umí rusky, takže jí dáme, jak je tady zvykem, bez dokladu peníze za ubytování. Ve výši její měsíční mzdy, bych tak odhadoval.

Apartmán je v pořádku alespoň na oko, ale chybí jar, houbička, hadr na podlahu a hlavně vývrtka. Večeře byla chutná, ale téměř za české ceny, což mírně zamrzí. Ale na druhou stranu jsme v takovém gruzínském Špindlerově Mlýně, tak co bychom chtěli...

Ale my víme, co bychom chtěli! Aby jely vleky. Ony totiž nejezdí, jak jsme si přečetli na stránkách TripAdvisoru, když jsme čekali na večeři. Večer jsem ještě rychle vyrazil na nákup základních potravin – chleba, čaj, těstoviny, víno... Alespoň že obchody jsou otevřené nonstop.

Ráno jsem se probudil a v první chvíli se vyděsil, že manželka má tetanus. Strnule polosedí na posteli a kouká, ani se nehne. Nebojte se! To jen poslouchá, zda neuslyší známý zvuk jedoucí lanovky. Nebudu vás napínat, neuslyšela.

Po snídani jsme se šli těch 300 metrů od baráku podívat na dolní stanici vleků. Sice se tam čile pracuje, ale vleky nejedou. Prasklá voda v potrubí znemožňuje zasněžování a sněhová pokrývka je nejnižší za poslední roky. Na ulicích je sice plno sněhu, teplota hluboko pod bodem mrazu, ale co tady budeme týden dělat...? Kontrolou internetu zjišťujeme, že se nejezdí ani v Gudauri, takže zůstáváme na místě a jdeme sehnat boby. Co jiného?

Cestou u nás zastaví otřískaná dodávka. V ní má pán „med 100 procent naturál“. Má ho v konvích na mléko, naběračkou ho nalije do sklenice a rázem jsme o cca 140 korun chudší a o parádní medík bohatší. Můžu si s ním osladit ten hnusný zelený čaj, co jsem včera koupil.

Boby jsme nesehnali, našli jsme lanovku, která jede! Je nová, soukromá, kousek od nás opačným směrem, než ty původně plánované. Patří k hotelovému rezortu, a i když stojí taky trochu víc, než byl plán, tak se ceny blíží očekávání. Půjčovné lyží, helmy atd. stojí na den asi 300 Kč, celodenní permice asi 200 Kč. Pro dítě je samozřejmě levnější.

Dobrou náladu mi zkazily holky, když jsme vraceli lyže. Přiznaly, že si daly odpoledne kafe a čokoládu v nejhorší turistické pasti, jakou si dovedete představit. Tam by si bez zeptání na cenu dal kafe jen blázen. A moje žena. Člověk je nemůže pustit na chvíli z očí. A já hňup jí ještě ty peníze sám dal! Nu, chybami se člověk učí. Sto čtyřicet korun v háji a moje chuť jít na večeři do restaurace taky. Za ty peníze se tu dá koupit půl litru pětihvězdičkového koňaku...

Následující den jsem drahé polovičce předvedl, jak se chovat v cizině tak, aby kapsa nezaplakala, a přesto muzika hrála. Ale pěkně popořádku. Nejdřív proběhla rychlá snídaně. Ještě pořád nejsme úplně navyklí na místní čas, který je oproti Česku tři hodiny v plusu, takže chrápeme do místních devíti, ale chodíme spát o půlnoci. Holky šly na svah beze mne, včera mi to stačilo. Ale tak docela bez kopců jsem taky nebyl. Naplánoval jsem si pěší túru, tentokrát však bez pomoci lanovky. Na pět kilometrů dlouhé trase mě čekal bezmála kilometr převýšení. Cíl: vrchol Panorama s výškou 2 682 metrů.

V dolní stanici lanovky jsem se opravdu ujistil, že žádná nepojede. Stejně jako včera mi policista nelogicky odpověděl, že pěšky můžu, kam se mi zlíbí. Vzal jsem ho za slovo a vyrazil po sjezdovce nahoru. Výhledy parádní, jen toho sněhu na lyžování by mohlo trochu přibýt.

Nahoře zkontroluji mezičas a je jasné, že bych měl vyrazit zpět. Napovídají mi to i prsty, které podezřele tuhnou a o nohách v běžeckých botách ani nemluvím. Pode mnou je to tak ufoukané, že neodolám a jedu asi 20 metrů po zadku. Nabral jsem takovou rychlost, že jsem v tom raději nepokračoval.

Ale i tak seběhnutí (doslova) šlo tak rychle, že jsem si dovolil v půli cesty ještě zastávku v zavřené restauraci, kde mé zkušené oko hladového poutníka zachytilo pohyb. Místní povaleči sice otevřeno neměli (to chápu), ale kafe mi udělali. Dvě lžičky cukru jsem si do něj dal sám a zaplatil jsem vřelým stiskem ruky a přáním, aby sezona byla brzy lepší. Cha! Průměrná útrata za kafe v Gruzii srovnána na přijatelnou normu.

Rychle dolů, musím holkám udělat oběd, než se vrátí z lyžovačky. Cestou se pozdravím s Taliánem z Milána. „Bon giorno!“ Oba pochválíme Gruzíncům hory a šup k plotně. Po obědě na terase se dohodneme, že si zase půjčíme skibob a tentokrát půjdeme na tu sjezdovku, ze které jsem se zrovna vrátil. V půjčovně po mě sice chtějí 15 lari (105 Kč) jako za celý den, ale stačí pár plynulých ruských slov a už mám v ruce skibob za 10 lari (70 Kč), v sobě místní pálenku a kus špeku na zajedení. Bobování je super, dceru nejvíc baví, když mě vyklopí, to se pak řehtá na celé kolo. Já už méně, ale žiju.

Jsem po té tůře utrmácený, holky po lyžování taky, tak se domluvíme a jdeme před večeří do bazénu a sauny. Ruština opět zabodovala a dítě jde za polovic. V sauně těsně před koncem zjišťujeme díky žoviálnímu Germánovi, že vedle sebe sedí Polka, Ukrajinka, Kazaška, indický student gruzínské medicínské univerzity, dáma ze Srí Lanky, již zmíněný Němec a já. Pěkná sestava, to bude covidová mutace jedna báseň!

Poslední celý den jsme se chtěli jen tak poflakovat. Zjistit, odkud a kdy zítra jede bus do Kutaisi. A podívat se, zda dětský park dole ve vsi funguje. Tak... Fungoval... Byla to taková pouť na sněhu, kde jsme, ostatně jako celý den, mohli nasát trochu toho místního folklóru.

Cestou se na hlavní třídě začaly objevovat stánky se vším, co si lze představit. Dokonce i s tím, co si člověk ani představit neumí nebo představovat nechce: hadry, kompotované meruňky nebo taky smrkové šišky v láku, třísky i vepřové kýty z kufru auta.

No a pak ta pouť, jak to jen popsat... Když už nic jiného, alespoň ceny byly rozumné. Takže jsme kývli jak na jízdu na oslovi, tak na dobrodružství v korunách stromů. Cestou zpátky jsme zahlédli další jedoucí vleky, takové menší s kotvami i pomou. Tak jsem tam zašli. Dost to připomínalo pouť, ze které jsme právě přišli. Ale ceny měli super. Za půjčení komplet věcí pro začínající lyžařskou hvězdu chtěli 75 korun na hodinu. Vleky se platily od jízdy předplacenou kartou za cca 85 korun. Mínus 38 korun za kartu, kterou jsem našel na zemi a vrátil. Za hodinu lyžování fajn.

Na svahu byly vidět všelijaké módní kreace, ale po uhlazených boháčích z hotelové sjezdovky nebylo ani vidu, ani slechu. Připadal jsem si trochu jak na blešáku z filmu U mě dobrý. Taková devadesátková atmosféra.

Poslední den ráno okolo desáté jsme už byli v maršrutce, sdíleném mikrobusu do Bordžomi. Asi třicetikilometrová cesta nás stála, nerad to připomínám, stejně jako polovina jednoho zlořečeného kafe...

V Bordžomi následoval přestup do o něco hnusnějšího a více otřískaného mikrobusu a přesun 30 kilometrů do Kashuri, kde jsme měli přestoupit do posledního spoje. Místní taxi děda byl zase o něco vlezlejší a tvrdil, že žádný bus nepojede, že se nevejdeme, že nás vezme za pouhou stovku atd. Zocelen předchozí zkušeností a rozhodnut nenechat se znova oškubat, jsem ho slušně ubezpečil, že moje rodina pojede autobusem.

Doprava hustá jak sirup, všude mraky lidí, po klidu v horách je to hnus! Náš Garden hotel, který se nachází jen pár kilometrů od letiště, je naštěstí oázou klidu s krásnou zahradou. Milý pan domácí nám doporučil nedalekou ukrajinskou restauraci. Lístek mají v azbuce a vysvětlení v ruštině. No po týdnu tady už to není problém, takže objednáváme: dvě piva, fantu, boršč, kuřecí vývar, zeleninovou polévku, kotlík brambor s vepřovým masem, houbami na kyselo a hráškem, dva panáky domácí čači, pět palačinek. Suma sumárum nás to vyjde na 330 Kč.

Domácí už nás vyhlíží, aby nás konečně mohl zahltit tou příslovečnou gruzínskou pohostinností. Tak hnusné víno už jsme dlouho neměli, ale třeba to jen neumíme ocenit. Snad mne ve tři ráno na letadlo nebudou muset nést. Před usnutím musím ještě vymyslet pár argumentů, jak rodinu přesvědčit, že bychom se sem měli vrátit...