Basketbal je dlouhodobě hodnocen jako snad nejpopulárnější čínský sport – a to i přesto, že v něm Číňané jako národ nijak nedominují. Značnou měrou se o to zasloužil úspěch hráče Yao Minga v americké NBA a následný geniální marketingový tah vedení zámořského basketu využít jej pro expanzi do Asie.
Výsledek je úctyhodný. Podle hongkongského webu Inkstone se v roce 2018 za fanoušky basketbalu považovalo až 625 milionů Číňanů. Za věrné příznivce se pak prohlašovalo na 143 milionů z nich, což je o něco víc než populace celé Ruské federace. Díky televizním právům, fanouškovským produktům a dalším navázaným byznysům tak dnes značná část příjmu NBA plyne právě z Číny. Odhady se různí, ty nejkonzervativnější mluví o 500 milionech dolarů, ty nejsebevědomější dokonce o 5 miliardách (10,6, respektive 106 miliard korun).
Do Číny „do důchodu“
Popularita sportu vedla rovněž k pozvednutí čínské basketbalové ligy CBA. Právě ta se stala oblíbeným „důchodovým“ působištěm některých amerických hvězd, jako je Jeremy Lin nebo Stephon Marbury. Obdobná je situace ve fotbale. Ani tento sport nepatří k doménám čínské excelence.
Mnozí si možná ještě vzpomenou na první a zároveň poslední představení čínského národního týmu na mistrovství světa v roce 2002 v Jižní Koreji, kde Čína dostala nakládačku od Brazilců 4:0.
I přesto ale Číňané fotbal zbožňují a tamní liga CSL hraje podobnou roli jako CBA v basketbalu. Z předních evropských klubů do ní odešli „do výslužby“ například brazilští střelci Oscar a Hulk, belgický záložník Marouane Fellaini či sparťanský odchovanec Bořek Dočkal.
Olympijský ceremoniál okem kulturního redaktora: Světu je zjevně v čínské náruči dobře |
O poznání lépe si Čína vede v individuálních sportech, především těch, kde je ve hře postřeh, rychlý pohyb a obratnost. Například čínská dominance v badmintonu je tak absolutní a dlouhotrvající, že z týmových soutěží udělala v zásadě formalitu. Sudirman Cup, obdobu tenisového Davis Cupu, vyhráli Číňané od roku 1995 dvanáctkrát ze čtrnácti pokusů – nezřídka poměrem 3:0 ve finále.
Indonéští, japonští a občas též evropští jednotlivci jsou schopni „urvat“ titul z individuálních soutěží. I přesto má ale Čína z posledních tří olympiád 9 z 15 zlatých medailí napříč všemi disciplínami. Ještě přesvědčivější jsou její statistiky z mistrovství světa, asijských her a světového turné World Tour (dříve Super Series).
Král badmintonu všech dob
Za nejlepšího hráče všech dob je všeobecně považován čínský singlista Lin Dan, jenž bral zlato z Pekingu (2008) i Londýna (2012) a k tomu ještě pěti mistrovství světa. Jeho výkon z pekingského finále, kde doslova zničil tehdejší světovou jedničku Lee Chong Weie z Malajsie 21:12 a 21:8, vešel do dějin jako nejlepší individuální výkon v historii.
Lin Dan, přezdívaný Superdan, se v Číně těší podobnému společenskému statusu jako Jaromír Jágr v České republice. Bylo o něm natočeno několik dokumentů a inspiroval též celovečerní film. Když v roce 2016 vyšlo najevo, že svou ženu, slavnou badmintonistku Xie Xienfang, během jejího těhotenství podváděl s jednou čínskou modelkou, byla to celonárodní bulvárová story číslo jedna a Lin Dan byl přinucen k velmi srdceryvné omluvě.
Podobně silná je čínská dominance v ping-pongu. Nikde to nebylo znát lépe než na hrách v Pekingu, kde domácí borci brali 7 z 10 zlatých medailí. Ping-pong se stal pro vzestup Číny ve 20. století tak charakteristický, že byl dokonce využit diplomaticky. Výměna hráčů stolního tenisu mezi Čínou a Spojenými státy předznamenala uvolnění vztahů mezi oběma velmocemi, jež bylo završeno slavnou návštěvou prezidenta Richarda Nixona v Pekingu v roce 1972. Spojené státy následně uznaly princip jedné Číny a vztahy s Tchaj-wanem ponechaly na neoficiální bázi.
Na zimních olympijských hrách se však Číně v obecné rovině příliš nedaří. Nejlepšího výsledku dosáhli její sportovci v roce 2010 ve Vancouveru, kde získali jedenáct medailí. Pro srovnání – Češi jich vybojovali šest. V Pekingu však bude o cenné kovy soutěžit dvakrát tolik čínských sportovců než ve Vancouveru.
