„Pro Horácko, zvláště severní, je typická ustálená skladba průvodu. Každá maska měla téměř neměnnou podobu a funkci. Nechyběli mezi nimi medvěd v kožichu převázaném v pase slaměným povříslem, kominík se sazemi, kobyla a také žid s cepem ze slámy či pytlem na hlavě. Na Žďársku průvod obvykle vedl komediant nebo šašek v barevném obleku s našitými rolničkami,“ popsal etnograf Jan Kuča.
Maškarám bylo podle něj dovoleno takřka vše – od slídění v domě, kradení jídla až po různé rozverné kousky. Celodenní obchůzka končila tancem v hospodě.
Večer před Popeleční středou byl vrcholem ostatků a na taneční zábavu mířila celá dědina. Zábava končila obvykle půlnocí. „Ať už humornou scénkou porážení kobyly, pochováváním basy nebo půlnoční modlitbou a tichým rozchodem domů,“ dodal Kuča.
Masopustní veselí má svoji tradici i ve Žďáře. „Od přelomu 19. a 20. století pořádala masopustní zábavu řada spolků, přičemž velmi populární byly sokolské šibřinky. Pamětníci si patrně vzpomenou i na bujaré oslavy masopustu v 60. a 70. letech 20. století, které pořádali zámečtí i městští hasiči,“ popsala Kamila Dvořáková z Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou.
Zaplněné náměstí dle jejích slov vyhlíželo hlavně kočár s blahobytným králem Brkoslavem a jeho ztepilou královnou. Následovali lokajové, komoří, šašek, vojsko, medvěd, kominík, kovář, kobyla, smrtka, dědek s babkou, vodníci, čarodějnice, cikánky, muzikanti a další.
„Rychtář symbolicky předal vládu nad městem králi Brkoslavovi, přičemž podle připraveného scénáře žádal o nápravu různých neřádů,“ popsala Dvořáková.
Původ zvyků má několik výkladů
Třeba řezníci neměli šidit na váze a kvalitě masa, chuligáni se měli dát na pokání. Král pak Žďáru udělil právo hrdelní a veselá scénka pokračovala k zahájení masopustního veselí, kdy maškary procházejí ulicemi a tropí skopičiny.
„Tradiční pochoutkou bývaly koblihy plněné višňovou, jahodovou či meruňkovou marmeládou, vydatně zalévané kořalkou. Večer se pak v sokolovně konala tancovačka zvaná ‚dozvuky‘, kde si lidé užili spoustu legrace,“ přiblížila Dvořáková s tím, že úterní zábava končila úderem půlnoci, kdy byla obřadně pohřbena basa a rozjaření lidé se vydali domů. Začínalo 40 dní půstu.
Masopustní zvyky mají zřejmě původ v předkřesťanských slovanských oslavách konce zimy, jiný výklad však vychází z římského náboženství, jež s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva, jako byl Bakchus.
„Písemné zmínky o masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány již ze 13. století, ale samozřejmě se slavilo již v dávných pohanských dobách. Církevní autority se vždy snažily prostý lid odradit od živelného řádění i prastarých rituálů zajišťujících plodnost a dobrou úrodu, většinou však marně,“ dodala Dvořáková.
