Do Zlína jezdil během první světové války za sestrou, která u firmy Baťa pracovala. Prudce se rozvíjející továrna a příběh jejího zakladatele zaujaly Josefa Hlavničku natolik, že se na podzim 1918 rozhodl do ní nastoupit.
Začal jako saldokontista, pak pracoval v nákupním oddělení, a když dal do pořádku skladové účetnictví a sklad, upoutal pozornost Tomáše Bati. Šéf za ním jednou přišel do kanceláře a požádal ho, aby mu otevřel svůj stůl.
Zálibně si prohlížel, jaký v něm má Hlavnička pořádek, poté přešel k jeho nadřízenému a požádal jej o totéž. Když z jeho stolu vypadla nevyřízená korespondence a další papíry, Baťa mu řekl: „Milý příteli, vy nemůžete dělat představeného tomuto mladému muži. Předejte mu svou práci a vy, chcete-li, můžete se posadit na jeho místo a dělat jeho práci.“
Hlavnička se stal vedoucím výpravny a od té doby byl denně ve styku s Baťou. „Děláme to s každým tak. Hodíme jej prostě do vody a buďto plave, nebo se utopí,“ vysvětlil mu později důvody povýšení.
A mladý Josef uměl plavat velmi dobře. „Byl vychován též, řeklo by se striktním tomášovským způsobem. Jen neuhnout z daných zásad, kterými bylo přinášení hodnot lidem, kraji, civilizaci. Jakákoliv planá spekulace, vydělávání, přehazování papírů po stole a válení se v peněžních domech mělo se stát zapovězeným způsobem obživy,“ napsal o něm Josef Vaňhara v knize Příběh jednoho muže a jednoho města.
Hlavnička prošel mnoha odděleními, byl vedoucím nákupů a brzy se dostal do kontaktu s řadou důležitých postav ve zlínské fabrice. A nejen v ní.
Okouzlila ho mladá Marie Baťová, nevlastní sestra Tomáše a temperamentní žena, která ráda objížděla zábavy a podniky ve Zlíně a okolí, kde se dalo tančit. Jednou se seznámila s mladým a pohledným Josefem a nakonec z toho byla v roce 1924 svatba.
Pozor, neznamená to, že by si Hlavnička spočítal, že se mu kvůli kariérnímu postupu vyplatí přiženit se do rodiny Baťů. Sice mu to samozřejmě neuškodilo, ale kdyby nebyl schopný a pracovitý, asi by zůstal jen vedoucím jednoho z oddělení. Důležitá byla i jeho zkušenost s textilem, který je po kůži druhou hlavní surovinou při výrobě bot.
Zkušenosti s nákupem vyrazil nabrat i do Velké Británie a dvouletá stáž mu pomohla. „Když jsem ho po návratu z Anglie poprvé spatřil, ani jsem ho nepoznal,“ líčil ve svých pamětech architekt Vladimír Karfík.
„Vypadal už opravdu jako ředitel a dostal na starosti celou textilní výrobu a hlavně měl na starosti styk s pracovníky. A skutečně, Hlavnička s nimi vždy uměl mluvit mezi čtyřma očima a na schůzích i jejich řečí. Pracovníci mu říkali Jožko, a ne pane řediteli.“
Hlavnička byl „magnet na lidi“
Hlavnička měl totiž jednu vlastnost, s níž se člověk musí narodit: přirozené charisma. Lidé mu důvěřovali a v jeho přítomnosti se cítili dobře. Podřízení také oceňovali empatii a chápavost, s níž se zajímal o jejich problémy. V dobře organizované a na výkon orientované továrně zdaleka nebylo pravidlem řešit věci kompromisem. Hlavnička však přitom vždy držel baťovskou linii a principy, na nichž byl obuvnický zázrak ze Zlína vystavěn.
„Takový člověk líbivý, takový magnet lidí. Magnet, který kdykoliv a kdekoliv jakýmsi způsobem dovedl soustřediti na sebe zájem lidí a vést je způsobem, jak myslel, že by měli jíti,“ napsal o něm Jan Antonín Baťa. „Nikdy se nepohádal. Zasmál se místo argumentace. Ale nakonec to dopadlo tak, jak on chtěl. Našel vždycky způsob a vždycky dostatek lidí.“
Začátkem 30. let dostal Hlavnička na starosti vybudování průmyslové zóny na otrokovickém Baťově a úkolu se chopil svědomitě. Jeho role ve firmě byla tak důležitá, že po odchodu J. A. Bati do emigrace v roce 1939 se spolu s Dominikem Čiperou a Hugem Vavrečkou stal součástí nejužšího vedení podniku.
Na svá bedra vzali zodpovědnost nejen za továrnu, ale i za 35 tisíc lidí, kteří v ní pracovali, a mnohé další, kteří na ni byli přímo navázáni.
„Nebylo to postavení zrovna záviděníhodné – bylo nutné kličkovat mezi požadavky okupantů, kteří dosadili do podniku své lidi, a přitom uchovat maximum podmínek pro zaměstnance a pro budoucnost firmy,“ zmínil historik Zdeněk Pokluda v knize Baťovi muži.
Kromě práce ve firmě měl Hlavnička i řadu zálib. V sobotu večer chodíval s ženou a přáteli tančit do Společenského domu, kde byl středem pozornosti. Někdy i sám vzal do rukou housle a hrál. Moravskou hudbu si zamiloval, navštěvoval akce Slováckého krúžku, zajímala ho filatelie, včelařství či zemědělství.
Zemřel při srážce s vlakem
Publikoval články k zemědělským tématům a pořídil si zámek se statkem ve Zdislavicích poblíž Kroměříže, kde vybudoval farmu s ušlechtilými druhy hovězího a vepřového dobytka. Možná jej tato aktivita dobíjela při náročné práci v čele závodů za druhé světové války, třeba s ní měl i větší záměry. Nakonec se mu však stala osudnou.
Psal se 24. květen 1943, kdy se tehdy 46letý Hlavnička se svým hostem profesorem Reichem a manželkami vracel domů do Zlína, kam už ale nedojel. Jeho tatrovka vjela na železniční přejezd u Zdounek ve chvíli, kdy na málo frekventované trati projížděl vlak. Oba muži na místě zemřeli.
Z vyšetřování vyplynulo, že Hlavnička chtěl zřejmě se stojícím autem trochu couvnout, ale v novém voze si spletl řazení a místo dozadu vyrazil vpřed.
Pohřeb oblíbeného ředitele se konal o pět dnů později na zlínském Lesním hřbitově a cestu k němu lemovaly špalíry desetitisíců lidí. Jeho žena s dětmi později město opustila a usadila se v Brazílii.
Ve Zlíně po nich zbyla architektonicky cenná a prostorná Hlavničkova vila postavená v koloniálním stylu na zalesněném svahu v místní části Mokrá, její podobu navrhl architekt Karfík. Dnes v ní sídlí soukromá firma.
Ani dlouho po Hlavničkově smrti přitom nebylo známé, jak statečně se během války choval a jak bránil hrozbě v podobě zatýkání či odsunů do koncentračních táborů. Jaroslav Pospíšil, Hubert Valášek a Hana Pospíšilová v knize Herr Direktor a ti druzí připomněli Hlavničkovy kontakty s šéfem zlínského gestapa Otto Köhlerem, shánění peněz na úplatky pro gestapáky či pomoc zatčeným i pronásledovaným lidem.
„Mohl jen doufat, že po válce nebude jeho činnost nezasvěcenými hodnocena jako kolaborace. Nebyla. Snad pro Hlavničkovu všeobecnou oblíbenost, snad proto, že už nebyl mezi živými. Josefu Hlavničkovi je třeba vyslovit uznání za jeho statečné postoje v oné těžké době,“ konstatovali.
