STARÁ ŠUMAVA: Zapomenuté dolování na Roklanu
Majestátní silueta dvouhrbého Roklanu (německy Großer Rachel, Hora nad Roklí nebo Rokelská hora) upoutá zrak snad každého návštěvníka centrálních částí Šumavy. Z české strany se na něj otevírají nádherné pohledy, ovšem cesta nahoru od nás nevede.
A hned bude pověst: Když ještě čerti lovili dušičky po světě, přenocoval v lesní chatě na úpatí Roklanu jeden lovec. Když se o půlnoci probudil, seděl vedle něj čert a povídá: „Hola, ty zelená punčocho, vstávej a pojď závodit, kdo umí běžet rychleji.“ Zelenému se to zamlouvalo a vsadil do hry svou duši proti medvědí kůži plné penízů. Čert odpočítal: „Jedna, dvě, tři a huííí, vyrazil jak ďas kolem hory. Lovec ale klidně stál ve dveřích a když k němu čert přisupěl, zasmál se: „Ty lenochu, já už jsdem tu notnou chvíli!“ Čert ale nerad prohrával, a tak chtěl ještě zápasit. Zelený však zvedl pušku a očarovanou kulí čerta zastřelil. Vždyť ať jelen skákal seberychleji, či orel létal co nejvýše, jeho mušce nikdy nic neuniklo. (Hans Watzlik, Böhmerwaldsagen 1921, str, 57)
O vikářích, hodinářích, čarodějích a jiných hledačích štěstí….
Sotvakdo ještě ví, že se na Roklanu provozovalo kdysi dolování. Jen v archivech a vzácných knihách se dá dočíst, co ta hora slibovala za štěstí, co vydala a co si naopak trvale podržela. Bohatý poklad pověstí obklopuje “Rächl”, “Räll” či také “Reil”, jak bývala také označována, a její kusou často historii. Heinrich Reder to naznačuje už v roce 1861, když píše: “Na východní straně Roklanu je shora vidět jezero téměř zcela obklíčené skalními stěnami, které porůstá zelený jedlový les. V tom jezeře dala pověst utonout ďáblovi. Pod roklanským vrcholem nachází se na severním úbočí stará zavalená šachta, kterou vyhloubila naděje na zlato a stříbro, probuzená nálezem pyritu, která zklamána vedla i k zanechání dalších pokusů.”
Reder ovšem předává jen dál to, co dlouho před ním viděl Matthias Flurl, geolog, který proputoval celé Bavorsko, na vlastní oči. Flurl popisuje roku 1792 zejména do masívu Roklanu spoře vtroušenou a v krychlové soustavě krystalizující pyritovou rudu. Ta vykazuje, jak Flurl poznamenává, “skrovný obsah stříbra a zlata a zmátla tak mnohé se záluskem tu dolovat. Historické zprávy o dolování rudy na Roklanu počínají, byť i jen náznakově, rokem 1571. Dne 15. června toho roku dali vévodští radové kučírovat kvůli jednomu sporu o železný hamr na česko-bavorské hranici do Zwieselu a mezi jiným osvědčili, že panovník podél hranice provozuje některé rudné a hornické průzkumy a by měl zřídit i tavicí pece. Tak se i stalo ve Zwieselu, v Bodenmais, v Rabensteinu, Zwieselbergu a také ve Frauenau.
Se jménem “Frauenau” by mohl být snad míněn i Roklan. Po 150 let pak akta mlčí, než roku 1722 slyšíme, jak páter Thomas Aquinas Angermüller, vikář ve Frauenau, při hledání vápence v roklanských lesích znenadání přišel také na jeden z hory běžící potůček, který s sebou nesl podivně blyštivý a z blízké hory splavený písek. Moudrý vikář měl tento překvapivý nález za kov a dal bez okolků a aniž by se koho ptal přivést jednoho mistra taviče z Kašperských Hor v Čechách. Ten spolu s jedním havířem mohl ale konstatovat jen tolik, že nakonec ruda vynese tolik, aby to uhradilo náklady.
O případu se dne 20. června 1723 dověděl i převor proboštství Rinchnach, kam tehdy farnost Frauenau ještě patřila, a ten odkázal podnikavého benediktina zpátky do řádových mezí. Zvěst o neobyčejném nálezu na Roklanu pronikla však i ke sluchu zwieselského měšťana a obchodníka s chmelem Schußmanna. Ten pak donesl novinu až před kabinetní radu do Mnichova. Odtud přišel naléhavý příkaz úřadům ve Zwieselu, aby daly horu prokutat zkušenými horníky z Bodenmais. To se i stalo: dovídáme se roku 1724, Tyto kameny se třpytily zlatem a mědí a byly posety zelenavě zbarvenými pruhy. “Horní rady” v Mnichově to ovšem nedokázalo rozehřát a tak se vrátila do sklářské vsi Frauenau předchozí každodennost.
V roce 1748 vykazují účetní knihy z Bodenmais nový rozruch kolem Roklanu. Horník Christoph Hitzenbichler z Bodenmais dostává za kutání kovu odměnu ve výši 1 zlatého. Výsledek slibný. Halasný havířský povyk se počal rozléhat lesy na Roklanu a už rok nato, dne 27. ledna 1749 vydal kurfiřt Maxmilian III. povolení, jímž má Georg Dominicus von Limprun zajištěno právo zbudovat těžný důl na Roklanu, náležejícím našemu soudnímu obvodu Bernstein a důchodnímu úřadu Straubing, takřka vprostřed hory, stranou jezera tam se nacházejícího, včetně jedné dědičné štoly, pak dalších tří hořejších a dolejších měr, na všechny kovy a minerály. Tímto dekretem počala pohnutá léta .
Roku 1750 se na svazích Roklanu usadil havíř Georg Hitzenbichler z Bodenmais. Rudy obsahovaly stříbro a olovo, jakosti však velice nízké. Limprin byl zklamán. Uvolnil cestu Johannu Georgu Schwarzovi z Kelheimu, řečenému Kreuzwirt, jehož otec desetiletí předtím dal založit štoly při Zwieselu a Hundingu. Schwarz získal v roce 1757 z jednoho centu roklanské rudy jen 6 lotů (1 lot = 0, 01 kilogramu) stříbra.
Snad by byl Roklan zapomenut, kdyby kolem svatodušních svátků roku 1761 nebyli přišli do Waldhäuser unterm Lusen hodinář Golling z Deggendorfu, vůbec jeden z nejhorlivějších hledačů rudných nalezišť a šarlatánů své doby, spolu s přítelem studnařem Josefem Burgdoblerem z Furth bei Pfarrkirchen. Mělo tam být nalezeno zlato! Hlubokým sněhem byli donuceni se obrátit a jejich zpáteční cesta vedle kolem Roklanu. Při této příležitosti, vyprávělo se později, objevili zrcadlem, které měli s sebou, blízko toho Roklanu na jedné planině žílu bohatou zlatem, stříbrem a olovem, také nadmíru velkých a malých kamenů průzračných jako sklo, čehož bylo lze dosíci hloubením jen nějakých 4 sáhů za nepatrných nákladů”.
To zázračné zrcadlo zvané “Bergspiegel” či také “Erdspiegel”, magický instrument, který se s jistou zkušeností dal údajně zhotovit vlastními silami, nosili opravdu hledači rudných ložisek za někdejších časů všude na svých cestách při sobě. Upřímně tvrdili, že jsou schopni skrze skleněnou desku nahlédnout do nitra nějaké hory, pokud je předtím nad oním kusem skla a to aniž by o tom nějaký duchovní pastýř i jen věděl, čtena mše. Studnař Josef nespolehl ovšem jen na nějaký “Erdspiegel”. Používal při hledání rovněž vyzkoušenou dračí krev , pryskyřici získanou někde v jižních krajích a slibující štěstí. Golling, ten z Deggendorfu, se dověděl o jeho působení.
V jednom svém dopise o tom píše: “Dále mi řečený studnař zjistil, že při Schärdingu u studánky zvané svatou před rokem vyzkoušená dračí krev ve velkých kusech odhalila tamtéž velice mohutnou měděnou a stříbrnou žílu, o které podle něho studnaře nemá ještě nikdo, než sám důchodní v Landshutu povědomost, a kdyby tomu tak nemělo být, tak chce on studnař tělo a život ztratit, ano nehledá dotud ničeho, dokud všechno nevykoná. Odvážil se také v Bavořích a v Horní Falci vynést ze tmy na světlo denní ještě mnoho jiných ušlechtilých a bohatých žil svým magickým nástrojem.” Do popředí tedy teď vystupují alchymisté a čarodějové. Všude na důlních dílech probouzejí naději. A i když důlní vědátoři tam nahoře v Mnichově se studnaři smáli, Golling byl optimistou. Na Roklanu a kolem něj to půjde zdárně s pomocí Boží. Josef uhájí svůj slib na Roklanu jako u té svaté studánky. Věřím studnaři Josefovi, už mi dodal víry, i když mi od svaté studánky ještě nijaká ruda do rukou nepřišla.”
Optimismus, ten oživující element všeho dolování, zachvátil roku 1761 i důlního správce v Bodenmais. Vyzval Gollinga k dalšímu hledání a konstatoval: “Ačkoli z Mnichova nedošla na mou zprávu ještě nijaká rezoluce, jsem přece rozhodnut, poněvadž počasí je příznivé, osadit Roklan třemi nebo čtyřmi horníky. Můj vysoce vážený pán kéž tedy studnaře či čaroděje Josefa hned obešle, že by se s panem Gollingem hned měl sem vydat a neprodleně z těch rud od svaté studánky několik ukázek, jakož i něco dračí krve vzít s sebou, zdaří-li se to na Roklanu a ten Josef vykoná všechno, co řekl, zaslouží si věru být vsazen do zlata.” Zda se tak opravdu stalo, nevíme. Golling a onen čaroděj v každém případě pokoušeli své štěstí později na jiných důlních dílech. Potkali bychom se s nimi ještě často.
Nová naděje vzešla, když se v roce 1762 synové pilaře z Wolfertschlagu, Christoph a Lorenz Schweiklovi, pustili znovu do práce na Gollingově roklanském nalezišti a natrefili takovou horninu, že jedno kutání bylo pěknější nad jiné a bohaté na zlato. Pilařovi synové se nato spolu s Thomasem Schlagem z Bodenmais přicházeli o nezbytný kutací patent . Jejich žádost byla nejprve zamítnuta, dne 10. května roku 1762 však přece jen schválena. Tři zlatokopové poslali rudu do mincovny ve Vídni. Úspěch se nedostavil! Mathias Rieß, prubíř, zjistil zato obsah stříbra 10 lotů na cent. Také “chymikus Johann Michael Wagner z Řezna” prohlásil roklanskou rudu za dobyvatelnou a tavitelnou. Lorenz Schweikl vytvořil těžařstvo s podílníky ze soudních obvodů Bärnstein a Regen. Také pivovarník Adam Seidl z Zellu byl mezi nimi. A byl tu ještě jistý Johann Baptist d’Angelo z Ambergu, kterému Thomas Schlag odprodal 21 podílů a jen marně doufal v zisk.
Také August Cronschnabl z Kirchberg im Wald se chtěl stát boháčem. Z jeho třaslavého pera pocházejí poslední ze zpráv o “dolování zlata”. V roce 1776 referuje o těžkostech, způsobovaných především krutou zimou. Hodlal sice na Roklan, on Cronschnabl, nedávno opět vystoupit, musel však ve vysokém sněhu obrátit a uložit nářadí u jednoho sedláka ve vsi i s prachem a s doprovodem. Jinak ale jsou horníci na příští týden opět domluveni a začnou s prací… K tomu ovšem, jak se zdá, už dojít nemělo. Schlag a Cronschnabl opustili skleslí už toho roku 1776 důlní stavení a vrátili se o zkušenost bohatší do svých vsí. Dolování na Roklanu tím došlo svého konce. Náleží k oněm těžebním počinům, které v 18. století, za časů “druhé zlaté horečky” v Bavorském lese, nikdy nepřekročily stadium pokusů.
O povaze nálezů na Roklanu panují rozdílná mínění. Flurl hovoří roku 1792 o krystalizujícím pyritu s nepatrným obsahem zlata a stříbra. Müller v roce 1846 a Wineberger pět let nato (1851) zdůrazňují na Roklanu výskyt železné rudy. V žádném případě, a to jde o jednoznačný závěr pozdější mineralogie a geologie, nedá se tu obhájit nijaký nález čistě zlaté rudné žíly. Co do chuti k dolování, ta vikáři, pilařovým synům, hodináři ani hospodskému řečenému “Kreuzwirt” věru nikterak nechyběla. Stavěli však příliš na alchymistech a slibovačích štěstí, znali důlní vědy jen z doslechu a nakonec neměli dost peněz, aby dobývání mohli konat s veškerou důsledností. To platí především pro Gollinga z Deggendorfu. Oslepeni magickým zrcadlem, kterým se domnívali být schopni nahlédnout do nitra hory, vynořovali se na všech stranách malí podnikatelé, markantní figury onoho drobného rudného těžařství 18. století.
Dolování na Roklanu patří k dobrodružným spíše epizodám té optimistické doby, je jednou z nejkratších a nejlidštějších kapitol montánní historie východobavorského důlního revíru. Zůstalo jí i poté, kdy se v letech 1776-1863 horní úřad v Bodenmais pokoušel o štěstí v kutacích pracích ještě mnohokrát.
Zdroj: Archivní prameny: Státní archiv Landshut: Report 31, fascikl 9, č. 10 a 16; report 56, fascikl 12, č. 127; Archiv horního úřadu v Bodenmais: účetní výkazy důlních děl z let 1748-1750; “Rapporte über alte Bergbaue und Quarzbrüche”. Flurl, Matthias: Beschreibung der Gebirge von Baiern und der oberen Pfalz. = München 1792 Grueber, Bernhard – Müller, Adalbert: Der bayrische Wald. = Regensburg 1846 Gümbel, C.W.: Geognostische Beschreibung des ostbayerischen Grenzgebirges. = Gotha 1868 Haller, Reinhard: Berg- und hüttenmännisches Leben in der Hofmark Bodenmais 1580-1820. (Disertace.) = München 1970 Lori, Johann Georg: Sammlung des baierischen Bergrechts. = München 1764 Reder, Heinrich: Der Bayerwald. = Regensburg 1861 Wagner, Hermann: Alter Bergbau zwischen Rachel und Lusen. = In: Ostbairische Grenzmarken, 1, Passau 1957 Weißthammer, Alois: Der Kampf um die bayerisch-böhmische Grenze von Furth bis Eisenstein. = Regensburg 1939 Wineberger, Ludwig: Versuch einer geognostischen Beschreibung des Bayerischen Waldgebirges und Neuburger Waldes. = Passau 1851 Der Bayerwald, 1975, č. 3, s. 134-139 Reinhard Haller autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora