Před třiceti lety figurovali mezi nastupující byznysovou elitou. Dnes se už jejich jména z paměti mnohých vytratila. Devadesátkoví podnikatelé Viktor Kožený, Lubomír Soudek či Vladimír Stehlík měli nakročeno stát se nejbohatšími muži Česka, ale jejich příběhy nekončily právě slavně.
Viktor Kožený
Pirát z Prahy, jak se mu od devadesátých let přezdívá, je patrně nejznámějším podnikatelským šíbrem porevoluční desetiletky. V patnácti letech emigroval s rodiči do západního Německa a v osmdesátých letech odešel studovat do USA, kde na Harvardské univerzitě získal v roce 1989 bakalářský titul z ekonomie. Právě včas na to, aby se mohl vrátit do Prahy, kde startovala největší privatizace v celé střední Evropě.
Kožený se stal neoficiálním poradcem náměstka ministra financí Dušana Třísky. Těžil z toho, že jako jeden z mála rozuměl kolektivnímu investování a investičním fondům. Už na podzim 1990 založil společnost Harvard Capital and Consulting a také šest investičních fondů, do nichž lidé mohli investovat. Spustil televizní kampaň za desítky milionů korun a během krátké doby se mu povedlo získat milion kuponových knížek od lidí, kterým slíbil legendární „jistotu desetinásobku“. Harvardské fondy spravovaly majetek za minimálně šedesát miliard tehdejších korun.
V roce 1994 Kožený pod záminkou dovolené zmizel na Bahamách a o rok později získal irské občanství. Jeho věřitelům se po desetinásobku vložených peněz mohlo začít jen zdát. V roce 2003 na něj Obvodní soud v Praze 4 vydal mezinárodní zatykač a posléze si skutečně odseděl dva roky v bahamském vězení. Bahamy pak rozhodly, že ho nevydají do Česka ani do USA, a Kožený tak v tropickém ráji nejspíše dožije.
Lubomír Soudek
Proslavil se především neúspěšným šéfováním plzeňské Škodě, kterou dovedl téměř ke krachu. Pracoval nejdříve jako důlní inženýr, později se stal členem KSČ a nakonec i konfidentem StB s krycím jménem Gordon. Stal se také ředitelem strojírenských podniků ZSV Brno a Elitex Liberec. V roce 1992 svěřil Klausův kabinet největší českou strojírnu Škoda Plzeň právě Soudkovi.
Soudek Škodu přivedl za sedm let prakticky ke krachu. Jako generální ředitel ji vedl od roku 1992 do roku 1999. Následně jej policie obvinila z tunelování firmy. Obžaloba ho vinila, že ze Škody vyvedl 200 milionů korun. Tyto peníze si totiž od Škody půjčil na nákup jejích akcií, ale nikdy je nevrátil. Soud ho nakonec zbavil obvinění, nechtěl prý firmě vědomě uškodit, ba naopak.
Soudek každopádně musel ze Škodovky odejít. S tehdejší manželkou založili firmu Skywalker a spolu se synem koupil a zrekonstruoval Klostermanovu chatu na šumavské Modravě. Firma nakonec podnikala jen pár let.
Vladimír Stehlík
Kontroverzní podnikatel devadesátek zprivatizoval kladenské ocelárny a dodnes žije v přesvědčení, že mu jeho Poldovku ukradli politici. Nazývali ho kapitánem českého průmyslu a dokonce ho na čtyři měsíce zavřeli.
Vladimír Stehlík koupil Poldi prostřednictvím firmy Bohemia Art. Do kladenských hutí se dostal v roce 1993, kdy výroba stála a vláda firmu urychleně privatizovala. Stehlíkova firma Bohemia Art tak zvítězila v obálkové soutěži. Konkrétně za 66 procent akcií nabídla 1,75 miliardy korun. Všechny peníze však nikdy nezaplatila.
Stehlík, jeho syn Marko a bývalý ekonomický ředitel oceláren Luboš Pejpa byli obviněni ze zneužívání informací v obchodním styku a z porušování povinnosti při správě cizího majetku. Podle policie způsobili škodu zhruba 200 milionů korun. Zároveň údajně neodvedli 25 milionů korun na zdravotní pojištění zaměstnanců a daň ze mzdy.
Své firmě Bohemia Art také poskytovali bezúročné půjčky, čímž ocelárny utrpěly škodu kolem 67 milionů korun. Další škoda za zhruba 113 milionů korun vznikla podle policie kvůli neoprávněnému vložení majetku oceláren do nově založené společnosti Poldi Steel. Stehlík tak v roce 1996 i se synem skončil na čtyři měsíce ve vazbě. Hutě byly v tak špatném stavu, že zkrachovaly.
Vladimír Stehlík dlouhodobě soudně usiloval o prokázání své nevinny, i když se na něj vztahovala amnestie vyhlášená prezidentem Václavem Klausem. V roce 2018 byl uznán vinným ze způsobení více než půlmilionové škody, tedy pouze v jednom případě obvinění – ve zbytku byl vzhledem k době a podmínkám uznán nevinným. Kvůli amnestii však potrestán nebyl ani v jednom případě.
Milan Šrejber
Patří do úspěšné generace českých tenistů osmdesátých let. Peníze z tenisu využil k podnikání. Po ukončení sportovní kariéry kvůli špatnému zraku založil privatizační fond Šrejber Tennis Investing (ŠTI) a účastnil se kuponové privatizace. Spravoval tři investiční fondy a tisíc kuponových knížek.
V lednu 1994 se stal předsedou představenstva nově založené akciové společnosti Pankrác. Šrejber také v devadesátých letech sponzoroval ODS, která nejspíše část darů vykazovala na fiktivní dárce Lajose Bácse a Radjiva Sinhu.
Ve chvíli, kdy se k moci dostala opoziční ČSSD, vyhlásila akci Čisté ruce, a Šrejber tak začal být stíhán kvůli pochybení při správě fondů, které spravoval. Následně byl odsouzen na 5,5 roku nepodmíněně za to, že zneužil informace v obchodním styku. Nakonec Nejvyšší soud na základě pochybení v procesu řízení zrušil rozsudek a Šrejbera osvobodil. V roce 2007 bylo stíhání zastaveno. Ve vězení strávil podnikatel 131 dní.
Tomáš Nebeský
Tento advokát v devadesátých letech spoluzakládal později vytunelované fondy Tercier, s jejichž pomocí zhruba 25 tisíc drobných akcionářů nakupovalo podíly v podnicích. Ti pak požadovali zpět dvě a půl miliardy korun, ale na účtu zbylo jen 28 tisíc korun. Hodnota majetku Nebeského se přitom ještě před deseti lety odhadovala až na deset miliard korun, a to zejména díky hazardní skupině Forbes Game a sázkové kanceláři Victoria-Tip.
Nebeský ovládal také středočeskou zbrojovku Sellier & Bellot. Základnou jeho tuzemských aktivit je dnes Wotan Invest, která podniká zejména v lesnictví. Nedávno se jeho jméno ocitlo mezi českými byznysmeny uvedenými v takzvaných Panama Papers.
Tomáš Pitr
První miliony vydělal jako dvacetiletý prodavač na začátku devadesátých let díky obchodům s rumem. Nakupoval levný rum v Tuzexu za bony získané přes inzerát a pak jej prodával státním i soukromým velkoobchodům. Posléze začal skupovat obchodní střediska na sídlištích, která pronajímal zahraničním řetězcům s potravinami. Nakonec jich vlastnil zhruba čtyři desítky.
V roce 1994 získal jednu z částí bývalého národního podniku Balírny a v konkurzu značku Marila. Sestavil linku na balení kávy a stal se jedním z největších hráčů na trhu balené kávy v Česku. Z konkurzu vykoupil i velkou část majetku opavského závodu konzerváren Seliko.
Největší kontroverzi způsobilo jeho angažmá v uskupení firem kolem ústeckého výrobce olejů Setuza. Jednalo se o miliardový majetek. Tyto firmy ovládal společně s Františkem Mrázkem. V červnu 2006 byl odsouzen na pět let odnětí svobody za rozsáhlé daňové podvody z roku 1994. Když měl nastoupit do vězení, utekl. Policie ho našla až v roce 2010 ve Švýcarsku. Ve vězení strávil dva roky a v roce 2012 byl podmínečně propuštěn.
František Mrázek
Před rokem 1989 byl vekslák a invalidní důchodce. Po revoluci zbohatl tím, když nadhodnocené nemovitosti zastavoval u bank za půjčky v hodnotě stovek milionů korun. V první polovině roku 1993 založil s Karlem Gottem a Miroslavem Provodem Nadaci Karla Gotta Interpo. Jejím cílem bylo pomáhat dětem policistů, kteří přišli o život při výkonu služby. Gott při založení věnoval nadaci čtyři miliony korun, Mrázek a Provod dali každý půl milionu.
Mrázek byl považován za hlavu skupiny, která ovládala uskupení firem kolem ústecké Setuzy. Už od dob komunismu udržoval čilé styky s politiky. Sám svůj majetek odhadl na miliardy korun. V lednu 2006 ho zastřelil nájemný vrah před sídlem jeho společnosti v pražské čtvrti Lhotka. Vrah dodnes není známý.
