Pro zřízení tiskárny byl potřeba vedle materiálního vybavení – tiskařského lisu nebo písmové sady – především kvalifikovaný personál. „A v tomto ohledu vyvinul právě Šebestián Fuchs nemalé úsilí, které se zúročilo ve vysoké kvalitě vyráběných tisků,“ vysvětluje Jiří Dufka z oddělení rukopisů a starých tisků v Moravské zemské knihovně v Brně. Později se ve starém Znojmě tisklo také přímo ve městě, tedy uvnitř městských hradeb.
Jak knihtisk v době Šebestiána Fuchse vypadal?
Tiskařské řemeslo se v zásadě neměnilo od Gutenbergových dob až do počátku 19. století. Výrobními materiály byl stále papír pořizovaný v bližším nebo vzdálenějším okolí a tiskařská čerň, kterou si obvykle vařily samotné tiskárny. Vedle nejviditelnějšího zařízení, knihtiskařského lisu, bylo třeba vlastnit několik písmových sad odlévaných často přímo tiskárnou. Pro tisk ilustrací sloužily dřevořezové štočky. Šlo o špalíčky, které nesly zrcadlově obrácený obraz ilustrace nebo dekorativních prvků a které byly vyráběny často přímo v dílně.
Kdo tiskárnu obsluhoval?
Klíčovým zaměstnancem byl sazeč. Jeho úkolem bylo z písma, tiskových štočků a různých výplňových prvků skládat obraz tiskové strany. V nejmenších dílnách s jedním lisem pracoval obvykle jen tiskař, často s vlastní rodinou a případně jedním nebo dvěma tovaryši. U větších dílen s více lisy se počet zaměstnanců poměrně navyšoval a zvyšovala se také specializace zaměstnanců – přibyl například řezáč dřevěných štočků pro tisk ilustrací a písmolijec, pokud si dílna vyráběla vlastní písmo. Práce trvala od jednotek dnů až po měsíce, záleží na rozsahu tisku. Důležité je upozornit na fakt, že z tiskáren vycházely knihy v tiskových arších, na rozdíl od dneška ještě nesvázané. Toto bylo úkolem knihařské dílny, kterou si nejčastěji vybíral až samotný zákazník.
Jaká v loucké knihtiskárně vznikala díla?
Dílna působila v době velkého napětí mezi jednotlivými náboženskými konfesemi (protestanti vystupovali proti římskokatolické církvi a naopak – pozn. red.). Nepřekvapí proto, že se zaměřovala především na obranu vlastních věroučných pozic a polemiky s oponenty, na jižní Moravě především se zdejšími novokřtěneckými komunitami. Ty představovaly radikální větev reformace a odlišovaly se od většinové společnosti svébytným způsobem života – katolický loucký klášter se vymezoval proti radikálním náboženským komunitám.
Proč vlastně v roce 1613 zanikla?
S datací zániku dílny bych byl opatrnější. Kdy zanikla, nevíme, z roku 1612 však máme doložený poslední zatím známý tisk. Zařízení v tiskárně zůstalo, chyběl už ovšem tiskař, který by práci organizoval. Důvodem byly zřejmě peníze – knihy nenacházely předpokládaný odbyt a klášter se dostával do dluhů.
Znojemský knihtisk je od počátku 18. století spojen také s novou tiskárnou uvnitř městských hradeb...
Na začátku 18. století působily na Moravě dílny jen v Brně a Olomouci, pro Znojmo byly relevantní ještě dílny ve Vídni, případně Kremži a na nedalekém hradě Wildbergu u Hornu. Z hradní tiskárny přišli do Znojma také první dva tiskaři Christian Anton Wagner a Jan Václav Svoboda. Ve Znojmě tiskli od roku 1703, resp. 1708, přesnou adresu dílny ale neznáme. Uvedení knihtisku do Znojma se ovšem sveřepě bránily stávající dílny v Brně a Olomouci, na čas byla zdejší dílna dokonce úředně uzavřena. Její obnova byla spojena až s udělením císařského privilegia pro tisk, které získal Jan Václav Svoboda v roce 1717.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Můžete představit nejvýznamnější tiskaře a jejich osudy?
Tiskařský provoz ve Znojmě v 18. století reprezentují v zásadě čtyři jména: zmínění Wagner a jeho nástupce Svoboda, dále Anna Terezie Svobodová a Antonín Jan Prajz. O Wagnerovi nevíme mnoho. Kromě několika málo známých tisků můžeme usuzovat možné neúspěchy při zavádění živnosti – dílnu po pěti letech prodal a opět mizí z dohledu. Jan Václav Svoboda je naopak doložen velmi dobře. O existenci své dílny se musel utkat s konkurenty z Brna a Olomouce a přes počáteční neúspěchy se mu ji podařilo udržet a posílit svou pozici privilegii na tisk některých publikací. Vdovským právem převzala po jeho smrti dílnu o generaci mladší manželka a i ona musela o udržení dílny soupeřit, protože jejím novým manželem nebyl tiskař, což by za běžných okolností znamenalo „ztrátu licence“. Po smrti Svobodové dílnu převzal její zeť Prajz, který dokázal skomírající podnik opět postavit na nohy. Velký otřes pro tiskárnu znamenaly josefinské reformy v 80. letech 18. století, kdy někteří tradiční zákazníci zcela zmizeli ze scény a bylo třeba vystavět nový nakladatelský program podniku.
Tato tiskárna pokrývala svými výrobky nejen širokou oblast jihovýchodní Moravy, ale i přilehlé oblasti Rakouska a Čech. Kde jinde v té době byly na jihu Moravy tiskárny?
Nejprve je třeba vzít do úvahy, že hranice mezi Moravou a Dolními Rakousy byla stejně významná jako linie mezi Čechami a Moravou. Nejednalo se tedy o takovou bariéru, jak by se dnes mohlo jevit. Kromě zmiňovaných dílen v Brně, Olomouci, Vídni nebo Kremži tvořila nejvýraznější konkurenci dílna v blízkém Retzu, která vznikla záhy po znojemské. V druhé polovině století vzrostl i počet brněnských tiskáren a dílna se taky nakrátko objevila i v nedalekém Mikulově, kde se specializovala na tisk v hebrejštině. Na sklonku 18. století se na mapě tiskáren po dvou staletích objevila znovu Jihlava. Nicméně v 16. a 17. století byl tiskařský provoz v zemi výrazně pestřejší.
Kde se tisklo?
V Mikulově, Oslavanech, Náměšti, Lulči, Velkém Meziříčí, Velkých Němčicích a samozřejmě v Ivančicích a Kralicích. Nicméně tiskárna uvnitř znojemských hradeb těžila z geografické blízkosti řady klášterů a také náboženského provozu v menších městech v okolí – významnými zákazníky byla totiž náboženská bratrstva, která tvořila jednu z páteří tehdejšího společenského života. Vlastním nákladem potom tiskaři vydávali modlitební knížky, kramářské písně nebo třeba slabikáře a katechismy.
Jak prestižní zaměstnání to tehdy bylo?
Spíš než o zaměstnání šlo o řemeslo, tiskaři se tak řadili mezi další počestné měšťany, dnes bychom je v rámci lokality zařadili mezi střední třídu. Pozici tovaryšů už bychom naopak mohli označit za proletářskou, pracovali většinou na smluvním základě za nepříliš vysokou mzdu. Vyučení a často také sňatek s vdovou po některém z kolegů spojený s převzetím dílny jim však mohlo zajistit samostatné živobytí.
