Hlavní obsah

Jizerská pětadvacítka. Projeli jsme poloviční trasu slavného závodu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Pokud patříte mezi běžkaře, pro které není na prvním místě výkon, ale radost z pohybu v přírodě, na Jizerskou padesátku se jistě nepřihlásíte. To ale neznamená, že se nemůžete projet ve stopách účastníků tohoto legendárního závodu, jehož pětapadesátý ročník probíhá o tomto víkendu. Vyzkoušeli jsme okruh s poloviční délkou a převýšením, které zvládnou i rekreační běžkaři.

Foto: Petr Horník, Právo

Na běžeckém stadionu v Bedřichově bývá rušno i ve všední den.

Článek

Pokud do Bedřichova, kde naše trasa – stejně jako závod — začíná, dorazíte autem, největší problém tak nejspíš bude zaparkovat. Zatímco ve všední den je plno „až“ po desáté hodině, o víkendu jsou parkoviště v dosahu nástupního místa Jizerské magistrály obsazená už po osmé.

Na bedřichovský stadion se však pohodlně dostanete i autobusem z Jablonce nad Nisou nebo Liberce. Na startu jsou k dispozici šatny, toaleta i zamykací skříňky na věci, které nechcete brát s sebou.

Popis trasy i s mapou najdete na stránkách Jizerské padesátky jiz50.cz. Poloviční verze v podstatě kopíruje jeden celý okruh hlavního závodu, který ale u rozcestí Čihadla pokračuje dál směrem na Jizerku, odkud se vrací do Bedřichova.

Zbytky historie

Ve stopě rozhodně nebudete sami. Jizerská magistrála, kde se v roce 1984 se strojovou úpravou běžkařských tras u nás začínalo, patří k nejudržovanějším v republice, což jí přináší velkou popularitu. Aktuální informace o úpravě stop najdete na jizerskaops.cz.

Zimním údolím Mumlavy na běžkách nebo po svých

Cestování

Jakmile po pár stech metrech opustíte areál stadionu, vjedete do bývalé obory hraběcího rodu Clam-Gallasů, která od poloviny 19. století sloužila k chovu vysoké zvěře a pořádání panských honů. Tehdy měřila přes dvaačtyřicet kilometrů a čítala více než jedenáct tisíc žulových sloupků, z nichž téměř tři čtvrtiny se dochovaly dodnes. Vzhledem ke kopcovitému, hustě zalesněnému terénu a omezeným technickým možnostem musela být stavba nesmírně náročná.

Jak uvidíme dále, Gallasové zanechali v této části Jizerských hor i další stopy. Nejdříve nás ale čeká mírné stoupání na Novou louku v nadmořské výšce kolem osmi set metrů, kde se nachází významný komplex rašelinných smrčin a luk. V letech 1756 až 1817 tady stávala sklářská huť, která nějaký čas patřila i známé rodině Riedlů. Do současnosti z malé osady zbyl jen takzvaný Panský dům, který zhruba v polovině devatenáctého století nechal hrabě Clam-Gallas přestavět na lovecký zámeček.

Foto: Petr Horník, Právo

Panský dům na Nové louce dnes slouží jako penzion s restaurací.

Roubenou budovu s věžičkou a mansardovou střechou využívali k rekreaci prvorepublikoví vládní úředníci a pravidelně sem jezdil i politik, prezidentský kancléř a odbojář Přemysl Šámal, podle něhož se dnes objekt jmenuje. Rekonstruovaná Šámalova chata, která tvoří dominantu Nové louky, slouží jako horský penzion a restaurace. Odtud budeme pokračovat, opět jen mírně zvlněným terénem, na místo další zaniklé osady, na Kristiánov.

Cestou sklářů

Od Šámalovy chaty se vydáme k Blatnému rybníku, který spolu se stejnojmenným potokem, na kterém ho ve druhé polovině 18. století nechal hrabě Christian Phillipp Clam-Gallas postavit, vytváří zajímavé zimní scenérie. Dlouho jediná vodní nádrž v Jizerských horách poskytovala pohon nové panské pile, která měla být v provozu nezávisle na aktuálním stavu vody a měla zpracovávat dřevo pro okolní sklárny.

Krkonošské Rýchory: Za křivými stromy, vyhlídkami i bunkry

Cestování

Není divu, že právě tudy prochází devatenáctikilometrová naučná stezka Cestou jizerskohorských sklářů, která vede od Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou až na Kristiánov. Tam v 70. letech 18. století vystavěl Johann Leopold Riedel sklárnu, kolem níž vyrostla osada s panským domem, několika chalupami, hřbitovem a školou. Na počest majitele libereckého panství hraběte Christiana Philippa Clam-Gallase, který pozemek pro založení sklárny poskytl, dostala název Christianstal – Kristiánov.

Foto: Petr Horník, Právo

Kdo se rád kochá přírodou, přijde si na své.

Ke konci 19. století začala ztrácet na významu, a když vyhořela, nebyla už obnovena. Po odchodů Riedlů se stal majitelem panského domu hrabě Franz Clam-Gallas a v roce 1929 Klub československých turistů.

O devět let později objekt do základů vyhořel. Po opravě v roubence v roce 1964 vznikl Památník sklářství v Jizerských horách. Nyní v kompletně zrekonstruované památkově chráněné budově zvané Liščí bouda najdete stálou expozici přibližující život v někdejší osadě, která je přístupná od května do září.

Pomníčky a kříže

Z Kristiánova se připravte na tři a půl kilometru dlouhé stoupání, během něhož překonáte téměř dvě stě výškových metrů a dostanete se do tisíce metrů nad mořem.

U rozcestí Čihadla si můžete udělat odbočku (něco přes šest set metrů) k občerstvení Knajpa a ještě kousek tak kopírovat trasu Jizerské 50. Místo je pojmenováno po zaniklé ubikaci pro lesní dělníky a v kiosku dostanete pivo, čaj, limonádu nebo horký nápoj zvaný rumová hašlerka. K jídlu si můžete dát třeba klobásu.

Na několika místech na trase se v podobě kamene či kříže připomíná smrt člověka. Jedním z nich je Gackův pomník nedaleko Čihadla, kde byl v roce 1927 nalezen starší turista s prostřelenou hlavou a hrudníkem. Šlo o Viktora Gacka, vrchního inženýra z Králova Dvora u Berouna. Vraha, který nejspíš zabíjel pro peníze, se nikdy nepodařilo vypátrat. Cestou z Kristiánova jsme míjeli kámen s deskou připomínající Karla Jägera, který v lednu 1927 zmrzl pod převrácenými saněmi při svážení dříví.

Foto: Petr Horník, Právo

Podobných pomníčků je v Jizerkách hodně.

Od Čihadel, kde je možné navštívit čtyřmetrovou vyhlídkovou věž nad tamním rašeliništěm, se cesta stáčí zpátky směrem do Bedřichova. Po čtyřech a půl kilometru jízdy dorazíte k nejatraktivnějšímu bodu na trase – vyhlídce Krásná Máří, ke které vede asi stometrová odbočka. I s údolím, nad nímž se vypínají, je několik skalních plošin součástí národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, která se loni v létě jako první česká přírodní památka stala součástí seznamu světového dědictví UNESCO.

Divá Máří

Když není mlha, dohlédnete odtud na údolí Štolpichu s Ořešníkem, Hejnice s barokním kostelem, celé Frýdlantsko a část Lužické nížiny v Polsku a Německu. Vyhlídka dostala jméno podle dolu z konce šestnáctého století, který se nacházel ve strmém svahu pod skalami a ze kterého se těžila železná ruda pro raspenavský hamr.

Samotná vyhlídka je opatřena zábradlím, při zimním výstupu po kamenných schodech to však značně klouže. Jedna z protějších skal – Divá Máří – je od roku 1895 spojena s počátky horolezectví v Jizerských horách.

Další dva a půl kilometru následuje pozvolné klesání, které vás přivede na rozcestí Hřebínek s kioskem nabízejícím řadu teplých i studených nápojů, polévku, koláč dle nabídky, vosky na lyže, mapy a „rady zdarma“.

Foto: Petr Horník, Právo

Jeden z kiosků, kde se běžkaři mohou občerstvit.

Cestou z Krásné Máří projedete kolem místa, kde v roce 1985 Jana Andrejku z Liberce ranila mrtvice právě při Jizerské 50. Jeho smrt připomíná kříž na stromě. Z Hřebínku se přes Bílou Kuchyni, Olivetskou horu (886 m n. m.) a Novou louku po nějakých osmi kilometrech, kdy celkově budete víc klesat než stoupat, dostanete do cíle.

Vzpomínka na horolezce
Jizerská 50 je jedním ze tří nejstarších dálkových závodů na lyžích klasickou technikou v Evropě.
Vznikla v roce 1968, kdy se jí účastnili převážně horolezci v rámci přípravy na novou sezonu.
O dva roky později někteří zakladatelé závodu zahynuli pod kamennou lavinou na horolezecké Expedici Peru.
Vzpomínka na horolezce je od té doby nedílnou součástí slavnostního zahájení Jizerské 50.

Reklama

Výběr článků

Načítám