Výročí tragické nehody připomněla pražská záchranná služba.
Přeplněná tramvaj linky 26 tehdy kvůli přehozené výhybce prudce zabočila doprava ke smyčce, kde se srazila s osobním autem.
Souprava se převrátila na bok a ještě něco přes dvacet metrů se za skřípění plechů sunula po zemi. Od vozu v oblacích prachu odlétávaly jiskry.
Na tragickou událost zavzpomínal pražský záchranář Svatopluk Haugwitz, který tehdy ovšem pracoval jako řidič autobusu. V osudný den stál přímo na Špejcharu a čekal až vyrazí na pravidelnou linku.
„Kluci, pojďte se podívat, ona tam leží tramvaj,“ hlásil Haugwitzovi a dalšímu kolegovi řidič, který zrovna dorazil.
„Všude dosedal zvířený prach. Vůz ležel na boku a kabinou řidiče byl otočený směrem k Letné, musel tedy dostat hodiny jako auto ve smyku,“ popsal Haugwitz.
Ten si také všiml nohou v šedivých kalhotách zaklíněných pod tramvají. „Ty tenkrát nosili tramvajáci, tak jsme usoudili, že je to řidič, kterému už není pomoci,“ vzpomíná. Řidič to ale nebyl, ten utrpěl jen lehčí zranění.
Letenskou plání se ihned rozezněly sirény. Jedním z mnoha zdravotníků na místě byl i doktor František Ždichynec, pozdější ředitel záchranné služby.
Ten vzpomíná, jak chtěl jako prvnímu pomoct chlapci, který vypadal, jako když odpočívá na boku, ale při bližším pohledu zjistil, že je hoch mrtvý.
Na místě ale byla řada dalších zraněných, kteří pomoc potřebovali. Například zdravotní sestra z Vojenské nemocnice, kterou se podařilo zpod tramvaje vyprostit pomocí heverů, které zapůjčili okolo projíždějící uhlíři.
Nedoběhl jsem „tramvaj smrti,“ vzpomíná pamětník |
Tehdejší a dnešní vybavení lze podle Ždichynce jen těžko srovnávat. „Za těch 40 let je ve všem obrovský skok. Samotné postupy zdravotnického zásahu při mimořádné události se ale zase tolik nelišily,“ popisuje lékař.
I tehdy byl vyhlášen traumatologický, respektive havarijní plán, a probíhalo také třídění pacientů podle závažnosti jejich zranění. Tehdy však jako první zamířili do nemocnic lehce zranění lidé, aby bylo u nehody více prostoru na pomoc ostatním.
Na místě zůstalo šest mrtvých, včetně šestiletého dítěte. Sedmou obětí byl jeden z třinácti těžce zraněných, který zemřel po převozu do nemocnice.
Nehodu nepřežili převážně cestující, kteří odstředivou silou vypadli ze zadních dveří a převrácená tramvaj je rozdrtila.
Podle mluvčí pražské záchranné služby Jany Poštové doprava v Praze i v příměstských částech stále houstne, proto se záchranáři na podobné nehody jako byla ta v roce 1982 intenzivně připravují.
Připomněla například nehodu autobusu u Horoměřic z roku 2018 nebo srážku autobusů na Chodově z roku 2019. V obou případech záchranáři všem rychle pomohli.
Co se týče tramvajové dopravy, vůbec nejtragičtější nehoda v Česku se stala 13. července 1947 v Ústí nad Labem, kdy po vykolejení přetížené soupravy zahynulo 30 lidí. Na vině bylo zřejmě selhání brzd.
