Recenze

Pohádkový muzikál Sněhurka a já uvedlo Městské divadlo Brno ve světové premiéře. Nejedná se přitom o hru, pod kterou by byli podepsáni členového tamního uměleckého souboru. Jedním z autorů libreta je známý scenárista Philip LaZebnik, jemuž se v předchozích měsících hrál muzikál The Prince of Egypt v jednom z největších divadel na londýnském West Endu.

Pohádkový svět je v ohrožení – zlá královna začala měnit šťastné konce všech pohádek, nechce, aby někdo ohrozil její dominanci na pohádkovém trůnu. Neúspěšný princ Florián se vydává pro pomoc a nějak se mu podaří skrz zrcadlo dostat do fantaskního světa dvě dívky Sáru a Daisy z reálného světa. Na nich je, aby pohádkové postavy přesvědčily, že nic není v životě napevno určené a že i ony se mohou vzepřít svému předem nalajnovanému osudu.

Základní myšlenka libreta je vyjádřena velice pregnantně – každý je autorem svého životního příběhu a za své štěstí si každý odpovídá sám. Není nutné jen slepě plnit to, co po nás společnost (nebo předem známý děj pohádky) vyžaduje. Děj se odehrává převážně v pohádkových kulisách, ale najdeme tu i náznaky současných témat, jako je třeba zdravá strava nebo výchova dětí stejnopohlavními páry. Problémem libreta, které spolu s LaZebnikem napsal Ronald Kruschak, je tah na branku. Zvlášť v první polovině představení se děj skoro nikam neposouvá. Jsou tu přítomné reminiscence na známé pohádky (Červená karkulka, Perníková chaloupka a další), ale hlavní děj příliš nerozvíjí a samostatně také moc nefungují. Na škodu by nebyly výraznější dramaturgické úpravy, které by zrychlily tempo dvě a tři čtvrtě hodiny trvajícího představení.

V některých místech mi připadalo, že i trochu haprovala logika příběhu. Například mi není úplně jasné, co a proč se vlastně dělo poté, co si Sněhurka od Královny poprvé vzala otrávené jablko. Vysvětlení celého závěrečného dějového twistu poněkud stojí na vodě. Rovněž některé léčky, jež Královna plánuje s Vlkem a Rampelníkem, nedávají příliš smysl.

Hudba, jejíž autorkou je Pippa Cleary, se celkem hezky poslouchá, i když ambici stát se hitem má asi jen ústřední píseň Šťastný pohádkový den. Skladatelka nenapsala žádné jednoduché melodie, jak by člověk od dětského muzikálu možná očekával, zaujme žánrová rozkročenost. Písně jsou interpretačně velmi složité, což má za následek na brněnský ansámbl nezvykle velké množství drobných intonačních chyb.

Herecky nejvíce zaujme Barbora Goldmannová, jejíž Královna je příkladně marnivá, sebestředná, ale i ironicky zábavná. Pěvecky nejzajímavějších pasáží se pak divák dočká také právě od Goldmannové. Dobře tu funguje ale i chemie mezi pohádkovým a reálným světem, a to díky Elišce Bergerové (Sára) a Barboře Slaninové (Daisy), kterým se podařilo vytvořit výrazné a značně odlišné typy mladých dívek. Princ Florián je v podání Ondřeje Komínka spíše nevýrazný, což ale nejspíš mohlo být režijní zadání.

Dětské muzikály se neobejdou bez komických hrdinů, a tak má Lví král svého Timona a Pumbu nebo Frozen sněhuláka Olafa. Ve hře Sněhurka a já plní komickou funkci dvojice „zlých“ postav Vlk (Aleš Slanina) a Rampelník (Alan Novotný). Občas jsou tihle dva zábavní možná až příliš okatě, ale je pravda, že mají na svědomí několik opravdu podařených (vesměs dost nepohádkových) hlášek. Z přehršle rozličných pohádkových postav dokáže z relativně malého prostoru nejvíce vytěžit Kateřina Michejdová v roli Popelky.

Velice podařená je výprava nového muzikálu. Christoph Weyers postavil celou scénu na otevřené pohádkové knize, stejný motiv zdobí i další jevištní stavby. Kostýmy, které vytvořila Andrea Kučerová, zase celkem přesně určují, kdo je kdo, jména pohádkových postav ani nemusí být vyslovena, aby je divák poznal.

Režisér Stanislav Slovák vytvořil inscenaci, na kterou lze s klidným svědomím vzít děti a nudit by se nemusel ani dospělý divák. Chybí tomu ale nějaký skutečně jedinečný a zapamatováníhodný moment, v angličtině na to mají výstižné slovo showstopper.