Olympijský sen je zároveň noční můra. Zdrcené ruské krasobruslařky nejsou jediné, kdo se zhroutil

Chyběla už jen poslední jízda finále krasobruslařek. Patnáctiletá Kamila Valijevová vstupovala na led jako favoritka všech favoritek. Předtím opanovala krátkou jízdu, v minulosti vyhrála všechny juniorské závody, do nichž kdy nastoupila, a před pár dny se při soutěži týmů stala první ženou olympijské historie, která dokázala skočit dva čtverné skoky. Kdo jiný než dívka titulovaná jako talent století měl získat olympijské zlato? Do volné jízdy plánuje zakomponovat tři čtverné skoky, neskočí ale ani jeden z nich. Nedotočí čtverný salchow, čtverný toeloop zakončuje dopadem na obě nohy a při dalším se dokonce ocitá na ledě celá. Padá i po trojitém axelu. Celý svět tak s údivem, v přímém přenosu a za dramatických tónů Ravelova Bolera sleduje její pád. Končí s pláčem, s tváří v dlaních, při vyhlašování výsledků se hroutí. Umístí se na čtvrtém místě bez medaile.

Každý má zlatou medaili, každý, ale ne já. Nenávidím bruslení, nenávidím tenhle sport. Už nikdy nebudu bruslit, nikdy.

Přesto může ruská výprava slavit. Zlato totiž připadne mistryni světa Anně Ščerbakové, stříbro bere vicemistryně Evropy Alexandra Trusovová. Jenže ta ještě pod dohledem kamer namísto radosti vybuchne vztekem. „Každý má zlatou medaili, každý, ale ne já. Nenávidím bruslení, nenávidím tenhle sport. Už nikdy nebudu bruslit, nikdy. Tři roky nevyhrávám velké závody. Vždycky se toho snažím dosáhnout, přidávám čtverné skoky,“ chrlila ze sebe vůči realizačnímu týmu pod vedením trenérky Eteri Tutberidzeové.

Diktatura ruské školy

Dramatická elegie dovršila bizarní vystoupení nejlepší krasobruslařské školy světa na olympijských hrách. Valijevová nakonec neustála brutální tlak okolí, které na ni po zveřejnění dopingového nálezu uvrhlo podivnou klatbu. Patnáctiletá dívka užila zakázaný trimetazidin, v podstatě lék zlepšující srdeční činnost. Sama tvrdí, že se jen nešťastnou náhodou napila ze sklenice po dědovi, který lék užívá, a na níž zůstalo stopové množství látky ve sportu považované za dopingovou. Podle ruské výpravy je nutné počkat na výsledek B testu, protože první test byl údajně v laboratoři špatně vyhodnocen. A Mezinárodní olympijský výbor zase nemůže trestat sportovce mladšího šestnácti let za doping, takže dovolil krasobruslařce závodit s tím, že by v případě jejího úspěchu prostě zrušil slavnostní předání medailí. K takovému činu sáhnout nemusel, takže se světu mohla ukázat i Trusovová – s rozmazaným make-upem a zcela bez nadšení na stupínku vítězů.

Sportovní veřejnost ale nemá ohledně hledání skutečných viníků pochyb. Kontroverzní ruská trenérka Tutberidzeová má pověst krasobruslařské diktátorky, která své svěřenkyně v moskevském centru cepuje za téměř neomezených finančních možností. Tytam jsou časy, když sama jako nikterak úspěšná krasobruslařka objížděla v devadesátých letech druhořadé americké revue. Její metody jsou postaveny na nikdy nekončícím drilu, brutální konkurenci těch nejlepších závodnic stahovaných z celého Ruska a především disciplíně. Na druhé straně vytvořila továrnu na výrobu krasobruslařských šampionek, které chrlí v neskutečném tempu. Je to ona, kdo za posledních deset let dodal světu mistryni světa (a nyní olympijskou vítězku) Ščerbakovou, šampionku Evropy i světa Alinu Zagitovou nebo na minulé olympiádě v ​​Pchjongčchangu stříbrnou Jevgeniji Medveděvovou.

Co závodnice, to ztělesnění trenérčiných svérázných metod. Jevgenija Medveděvová absolvovala finále před čtyřmi lety se zlomeninou v chodidle. Zagitovová zase v sedmnácti dostala padáka, protože se podle slov Tutberidzeové až příliš flákala. A výčet dalších rychle vyhaslých komet z její stáje ukazuje odvrácenou stránku úspěchu. V Soči zlatá Julia Lipnická končí kariéru v devatenácti kvůli extrémní anorexii. Vicemistryni světa Jelizabetu Tursynbajevovou zastavilo chronické zranění zad ve dvaadvaceti, patnáctiletá Darja Usačevová se na loňském národním šampionátu natolik zranila, že ji odvezli na invalidním vozíku. A tak by bylo možné pokračovat. Těžko si představit, že by v takto nastaveném režimu došlo u Valijevové k politováníhodnému omylu v podobě neúmyslného užití dopingových látek. Navíc kolem ruského týmu se na olympiádě pohybuje kontroverzní lékař Filip Šveckij, kterému byla před patnácti roky zastavená činnost ve sportu v souvislosti s dopingem ve veslařském týmu.

Olympijský syndrom vyhoření

Jenže tady jde o něco mnohem většího než pouze o další pokračování ruské dopingové ságy, která se táhne už od Soči 2014. Jde o víc než pranýřovat ruský systém výchovy sportovců jako svého druhu extrémní diktatury. Ostatně o tom, jak „úspěšně“ funguje například v gymnastice, výtečně ukazuje dokument Over the Limit. Tam v roli panovačné a nemilostné šéftrenérky zastává, v gymnastickém světě nechvalně proslulá, Irina Viner-Usmanová.

Ten zásadní problém je sama olympiáda. Úspěch v závodě, který se koná jednou za čtyři roky, s sebou přináší extrémní tlak, kterému se nevyhnou ani ti nejlepší. Není většího důkazu než naprostý závodnický kolaps, který v Pekingu potkal hvězdnou Mikaelu Schiffrinovou. Někdejší dvojnásobná olympijská vítězka a jedna z historicky nejlepších lyžařek své disciplíny, slalom a obří slalom, ani nedojela. V superobřím slalomu byla devátá, ve sjezdu osmnáctá. O jejím psychickém stavu vypovídalo i pětadvacet minut prosezených na kraji sjezdovky při vypadnutí z obřího slalomu. Televize následně čelila kritice, že její těžké chvíle divákům neustále nabízela v přímém přenosu. Ale jsou tu i další. Gymnastka Simone Bilesová kvůli psychickému tlaku nakonec na olympiádě loni v Tokiu odstupovala z jedné své hvězdné disciplíny za druhou. Tenistka Naomi Ósaka kvůli mentálním potížím souvisejícím s tlakem okolí napřed zkusila vynechat pozápasové tiskovky, nakonec krátkodobě přerušila kariéru.

Není to pouze vnější tlak na úspěch, co brzdí sportovce, kteří zároveň nejen patří mezi nejlepší, ale jsou schopni historicky nejlepších výkonů, které posouvají limity dosažené jejich předchůdci. Německý filosof Byung-Chul Han popisuje syndrom vyhoření jako důsledek neustálé maximalizace vlastního výkonu v současné výkonnostní společnosti pozdního kapitalismu. Nejlepší z nejlepších sportovců mají všichni společný právě onen příběh vlastní sebekázně, obětování radostí a slastí dětství, mládí a dospívání pro budoucí úspěch na sportovním poli, což z nich činí výkonnostní roboty na jedné straně, na druhé neustálým odkládáním požitků i oslav vítězství zase v určitém smyslu duševní mrzáky.

Každé olympijské vítězství je vykoupeno nejen potem, dřinou a občas i krví, ale také neustálým odříkáním, sebekázní a sebevykořisťováním, které přináší – spíše než samotnému sportovci – větší radost svazovým funkcionářům, trenérským štábům a v neposlední řadě i u obrazovek fandícím divákům. Ti ale zároveň umí na sociálních sítích své hvězdy zdatně zkritizovat, pokud nedosáhly svých, nebo spíše jejich očekávání. Oběťmi tu nejsou pouze zneužití sportovní jednotlivci, ale vrcholoví sportovci obecně i základní principy samotného sportu: historie si pamatuje pouze vítěze, ne poražené. A když nemůžeš, tak přidej, ať to stojí, co to stojí. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je tak důležité se ptát, jaká budoucnost čeká Kamilu Valijevovou, onen talent století? Sláva, nebo zapomnění?

Autor je tvůrce podcastu Outsider.