Hikikomori od osvobození k uvěznění: pohybová evoluce fenoménu

Tanečnice a choreografka Kamila Mottlová uvedla již před více než rokem sólový projekt Hikikomori, který poněkud uniká pozornosti tanečního publika. Nyní je na repertoáru divadla VILA Štvanice a vy se můžete spolu s ní ponořit do tohoto znepokojivého jevu. O existenci fenoménu hikikomori, respektive pojmu, který tuto extrémní formu izolace jedince pojmenovává, vím díky inscenaci Odtržení Viliama Dočolomanského a jeho souboru. Vzhledem k tomu, jak se tento problém rozmáhá, je snad až s podivem, že mu nevěnuje pozornost více umělců a že toto téma čekalo tak dlouho, než někdo další zvedl štafetu a přinesl jiný pohled a jiný přístup. Citlivost umělce je přitom jaksi předurčena k tomu, aby k němu problémy narušené duševní rovnováhy naší civilizace doléhaly s mnohem větší naléhavostí a aby byl poslem, který o nich hovoří. Zda si někdo všimne jeho zdviženého prstu nebo obočí, to už je samozřejmě na nás…

Je to téma, jež se zdá příjemně exotické svým názvem, domníváme se snad tudíž, že je vzdálené, ale ve skutečnosti tomu tak nemusí být. Zmiňovaná inscenace vznikala před cca osmi lety a už tehdy čísla napovídala, že rozvoj tohoto jevu – protože jde spíš o důsledek vnějšího působení okolností na člověka než patologii ve smyslu duševní poruchy – bude dynamický. A už tehdy byli do výzkumu zahrnuti respondenti z Evropy a České republiky! Hikikomori jsou zjednodušeně jedinci, kteří se zcela izolují od společnosti, ale ne z duchovních příčin jako mniši, jsou to lidé neschopní žít v dnešním světě, v dnešní společnosti. Uzavírají se v jediném bytě nebo pokoji a celá léta nekomunikují s živou duší jinak než přes internet, bez jakéhokoli sociálního kontaktu.

Zdá se, že jde o fenomén, který je natolik v rozporu s dosud převládajícím pozitivistickým pohledem na vývoj vědy, techniky a stále ještě postupující modernizace (což je šílený pojem, když vezmeme v úvahu, že v umění jsme už i po postmoderně – ale rozumíme si), že mu autority nevěnují pozornost. Posun za oněch osm let a vývoj prostředí, ve kterém se tato už epidemie rozmáhá, vysvětlí návštěvníkům tanečnice Kamila Mottlová bez příkras hned v úvodu. Dozvíme se pár aktuálních, a přiznejme si že notně znepokojivých, dat o Japonsku – které je na špici ve vývoji technologií, ale také na nejlepší cestě k tomu, aby technologie ovládly člověka, s vidinou zdravého, čím dál dokonalejšího života, v němž nám stroje naplánují jídlo, práci a odpočinek v tom nejlepším možném poměru. Jen je trochu podezřelé, že čím vyspělejší technologie v té které zemi vládnou – tím méně šťastní jsou její obyvatelé. Tak jako Japonci…

Ty stroje, jež nás ovládnou, nebudou zřejmě úplně takoví jako „mechani“ z mé oblíbené povídky od amerického spisovatele zlatého věku sci-fi Jacka Williamsona s příznačným názvem S rukama v klíně (z velké antologie Roboti a androidi: nakl. Svoboda, Praha 1988, kdyby to někoho zajímalo), ve které vykreslil budoucnost lidstva ovládaného dokonale naprogramovanými roboty, kteří mají jedinou prioritu, dokonalé zdraví a bezpečí lidí. Díky ní však lidé přijdou o veškerý smysl života, zábavu a potěšení (protože potenciálně nebezpečné je vše, počínaje vyšíváním a hraním fotbalu a pojídáním čokoládových pralinek konče), a aby byli opravdu šťastní, musí mnoha z nich provést roboti operaci mozku. Ti naši budoucí mechani zřejmě nebudou vypadat jako humanoidé, to je konstrukčně příliš děsivé, ale to neznamená, že nebudou skuteční. Patrně budou mít podobu nenápadných součástek domácího vybavení, které je už teď prošpikované umělou inteligencí, až to není hezké.

Diví se někdo, že se citliví lidé v předimenzovaných městských aglomeracích začínají stahovat do ústraní a ustupují tomu všudypřítomnému tlaku uzavíráním do sebe? I ze strachu z budoucnosti, která už teď okrajuje slupky svobody, z pocitu nesvobody. Asijské země jsou navíc pověstné svým důrazem na výkon a výsledky, v práci i studiu, a důrazem na ovládání citů a dodržování společenské hierarchie. Z původně duchovních kvalit uměřenosti a pracovitosti se stává mechanický nástroj na unifikaci lidských bytostí. K tomu nahuštění obyvatel na nesnesitelně malý prostor, nalinkování celého života od kolébky po hrob s jasně danými očekáváními, kdy je potřeba dosáhnout jakého výsledku a úspěchu. Z těch, kteří nejsou schopni tlakům odolávat, se mohou stát hikikomori, a je jich čím dál víc…

Inscenace Kamily Mottlové přibližuje život člověka, který tomuto stavu propadl, v celé šíři projevů, které s sebou v průběhu let přináší. Balancuje mezi abstrakcí a konkrétním popisem, daří se jí unikat před banálností doslovného příběhu i před rozbřednutím v nesrozumitelných obrazech. Ve fyzickém projevu jde na dřeň. Využívá hlasovou nahrávku, která provází jednotlivé „fáze“ vývoje hikikomori – obrazy ostatně odděluje i v prvcích scénografie a světel, která jsou ovládaná dálkově: jako opravdový hikikomori musí na scéně být sama. Skrze komentář vlastní fyzické akce jednak přináší divákovi určité dovysvětlení a návod na čtení choreografie, a zároveň tím vstupuje do polohy humoru, protože pro zkušeného čtenáře, chci říci diváka, jde téměř o parodii.

Zásluhu na sdělnosti výsledného tvaru má i režijní ruka Janka Lesáka adramaturgická spolupráce s Natálií Preslovou, a tady se zas a znovu osvědčuje, jak prospěšné je, když taneční tvůrce ustoupí z obvyklého postoje „všechno já“ a dovolí nezávislý korigující pohled na svou tvorbu a připustí potenciál vnějšího vkladu (zmiňovala jsem se o tom v reflexi nového projektu Terezy Lenerové, která se spojila s dramaturgem Studia Hrdinů Janem Horákem). Choreografie vždy zůstane jeho či jejím vlastním dílem a toto autorství nikdo nepopře, ale dílo nabyde větší divadelnosti a sdílnosti s publikem (pokud je ovšem autorův záměr s publikem komunikovat – znám na druhou stranu umělce, kteří přicházejí z pozice tvůrce vědomě riskujícího, že nebude mít žádného diváka, protože autenticita jeho díla je pro něj důležitější než jeho percepce – je to rovněž legitimní přístup).

Není tajemstvím, že jako divák instinktivně lnu ke srozumitelným inscenacím, a to i v oblasti současného tance, který si tolik zakládá na opuštění sujetu, volné kompozici a soustředění na osamocený prožitek a vytváření asociací bez usměrňujícího zásahu rácia. Pokud se skutečně vymezuje proti příběhovosti v jakékoli podobě, a přitom zároveň chce tematizovat konkrétní společenský problém a má za cíl sdělit jasnou myšlenku, stojí jeho tvůrci někdy před téměř neřešitelnými situacemi. Role dramaturga nebo režiséra by měla být v tu chvíli téměř samozřejmou volbou…

Jednotlivé obrazy téhle analýzy Hikikomori, jak již bylo řečeno, určují proměny scénografie. Je náznaková, vytvořená z kovových tyčí, jimiž tanečnice ohraničuje svůj bezpečný prostor a vymezuje trasy pohybu. Roli formování prostoru a vytváření vizuálních iluzí mají světla a přiměřené množství umělého kouře s kontra nasvícením, stejně jako v závěru použitý stroboskop. Jak se její hikikomori zaplétá víc a víc do osidel samoty, obvazuje si různé části svého těla obinadlem, nehýří ale zbytečně dalšími rekvizitami. Procházíme s ní jednotlivými etapami: fázi, kdy si její hikikomori užívá nabytou samotu, ilustruje například variací připomínající aerobik, a tak vývoj postupuje. V každé hledá nejpřiléhavější charakterizační pohybový materiál, který by ukazoval na míru svobody, nebo naopak stísněnosti, kterou hikikomori prožívá. Hikikomori totiž v závěru svého „životního cyklu“ upadá do vlastní pasti. To, co bylo zprvu opojným vysvobozením, stává se časem vězením. Po dlouhých letech se děsí kontaktu s cizími lidmi, přestože ho začne zoufale postrádat.

Možná bych tady už ubrala nadsázku a přidala trochu na děsivosti a naléhavosti – ačkoli vím, že bylo hlavním záměrem autorky zpracovat téma tak, aby zůstalo vážné, ale diváka nezdeptalo, spíše pobavilo. S odstupem si ale nejsem jistá, jestli je účin dostatečný a jestli téma bez nějakých výrazně nekomfortních zážitků v nitru člověka zůstane. Je to jistě otázka vybalancování nálady a přístupu k publiku – který je jinak úlevně příjemný. Nutno však podotknout, že se určité nepohodlí se v průběhu stupňuje – ať už je to použití stroboskopu, nebo stále hlučnější nahrávka, v níž hlas moderátora přehlušují ruchy, které symbolizují zvuk „běžného života“, jenž se člověku-hikikomori zdá šíleným řevem a změtí. Přesto se na konci svého někdy i víc jak desetiletého cyklu musí rozhodnout, více méně mezi dvěma možnostmi – zda odejít ze světa úplně, nebo odejít ze své samoty a riskovat ten náraz hluku na vlastní (d)uši. Je asi nasnadě, jakému řešení připravila autorka citlivý závěr po posledním pohybovém výstupu, ve němž čerpala volně z pohybů bojových umění a zdůraznila tam vnitřní boj.

Za necelou hodinu je toho řečeno mnoho, a to doslova. Protože tanečnice sama v přestávkách mezi obrazy glosuje situaci i poznámkami z vlastního života a dává v úvahu introvertnost zcela „normálního“ člověka, který není zvědavý na to mačkat se v tramvaji nebo bavit s cizími lidmi v parku. Také prvky stand upu jsou pro performery nonverbálních směrů většinou oříškem, ale Kamila Mottlová se vyjadřuje přirozeně a s hmatatelnou dávkou jakési „naštvanosti“, s níž diváky seznamuje s vlastními každodenními zážitky. Situace, které moderní člověk zažívá i v Praze, jež se přitom proti takovému Tokiu musí zdát jako venkovský zapadákov. Ani život v tak relativně poklidném městě, jakým Praha je, ale není žit podle naší přirozenosti. Asfalt, kov a sklo nabízejí pohodlí, ale platí se za ně odosobněním. Snad je to hlavně tím, že vývoj je až příliš překotný. Není to tak dlouho, co teprve proběhla průmyslová revoluce, s mírnou nadsázkou jen několik generací. Ani lidský organismus nemůže být tak přizpůsobivý, a vidíme to sami – newsroomy v práci a neupřímnost small talks ničí psychiku, klimatizace ničí zdraví a že na jaře a na podzim probíhají epidemie viróz i bez předpony C je způsobeno hlavně tím, že žijeme nepřirozeně nahloučení v budovách i dopravě, dospělí i děti v nepřirozených kolektivech. Ale dosti už. Toto byl rozbor choreografie, nikoli západní civilizace a jejích pochybných výdobytků. Zachovat si z moderního života to prospěšné a odbourat to, co nás vede k životu hikikomori, je úkolem budoucích generací. Poukazovat na tyto střety, problémy a paradoxy, je úkolem mimo jiné i umělců.

Na Hikikomori na Štvanici jděte. Asi nesedne těm, kdo chtějí na jevišti vidět jen čistou metaforu a spřádat si volné asociace od první do poslední minuty. Nevadí – několik diváků na místě s nadšením kvitovalo, že se necítí méněcenní a že jsou rádi, že dorazili na taneční kus, a přesto mu rozumí. Možná se zrodili noví fanoušci současného tance. Někdy stačí málo…

P.S.: Tu povídku o mechanech si přečtěte, začíná být docela dost aktuální! Před pár dny jsem na Facebooku četla nadšený příspěvek jedné přední marketingové odbornice vychvalující zázračnou pomůcku, která je chytřejší než apple watch a vypadá jako prsten. Prý dokáže člověku naplánovat podle jeho individuálních potřeb, kdy má jít spát, kolik toho má denně odcvičit, a kdy je příliš unavený, takže nemá dělat žádnou náročnou práci. Místo nadšení mě polilo spíš horko a napadlo mě, jak blízko jsme najednou fantastickým vizím Raye Bradburyho o domech, které se samy uklidí a dětem zavážou i tkaničky od bot. Nevím jak vy, ale já jsem pro si raději svobodně zhuntovat játra a zadělat na artritidu než poslouchat nějaké elektronické relé, které mi bude vysvětlovat, že si nemám o půlnoci otvírat to víno a dělat špagety s kečupem. Protože od doporučení k okamžiku, kdy některý vědec dá oné technologii fyzickou moc a sílu, aby člověku ve vykonání nějaké činnosti zabránila, je velmi malý krůček. Ale kam před takovou technikou uteče budoucí generace hikikomori??

Hikikomori/Loveless
Choreografie a interpretace: Kamila Mottlová
Režie: Janek Lesák
Dramaturgie: Natálie Preslová
Hudba: Jan Čtvrtník
Voiceover: Karel Kratochvíl
Mentorská supervize: Václav Kuneš, Eliška Soukupová
Premiéra: 7. 10. 2020, Jihočeské divadlo

Psáno z reprízy 16. 2. 2022, VILA Štvanice