Také Simónová se obrací k přírodě a šetrnému rodinnému farmaření jako k symbolu životní podstaty. Vypráví příběh rodiny, která má po generace právo pěstovat broskve na pozemku bohaté rodiny. Právo ale udělil místní patriarcha ještě před občanskou válkou, kdy slovo platilo stejně jako smlouva, a teď se rodina musí „své“ půdy vzdát, protože nový majitel chce kácet a instalovat solární panely.
Úroveň filmů na celém festivalu byla nadprůměrná. Mohlo to být výběrem, ale i tak platí, že kapitálním problémem oboru už není výroba, ale distribuce. Kde vůbec všechny ty filmy ukázat, za co, jak a komu? Do kin a na různé platformy se nekonformních filmů dostane jen zlomek a na Netflix se většinou nehodí.
Nastal rok žen
V Berlíně nastal rok žen. Jednu z dalších hlavních cen vyhrála Mexičanka Natalia Lopez Gallardová s filmem Robe of Gems. Dalšího stříbrného medvěda získala Francouzka Claire Denisová za snímek Avec Amour et acharnement. Denisová patří k silné generaci francouzských režisérek, které začínaly v 90. letech, a mezi diváky má mnoho příznivců i odpůrců.
Sympaticky vyznělo zvláštní uznání poroty pro dlouhý, ale působivý švýcarský film Drii Winter Michaela Kocha. V odlehlé části Alp se odehrává současné melodrama o mladé hospodské a velkém nemluvovi se zlatým srdcem, kterého postihne smrtelná nemoc. Banální schéma se mění v kus života v tvrdé přírodě, protože režisér obsadil do všech rolí místní lidi jako neherce. Jeho neo-neorealistický film je přirozený, silný a krásný.
Linie. Herečky Valeria Bruni Tedeschiová a Stephanie Blanchoudová s režisérkou Ursulou Meierovou představily na Berlinale film, který s vervou a empatií kreslí dysfunkční rodinu složenou ze samých žen.
Některé ceny působí trochu ideologicky. Třeba Everything Will Be OK , esej o totalitě, kombinace loutek a záběrů válečných masakrů od francouzsko-kambodžského klasika Rithy Pana, patří snad do site specific instalace či do muzea, ale v kině je k nekoukání a publikum to potvrdilo masivním odchodem. Rithy Pan dostal nicméně cenu za mimořádný umělecký přínos.
Cenu za scénář získala Němka Laila Stielerová za nejočekávanější film v soutěži Rabiye Kurnaz vs. George W. Bush. Scénář je čistě formálně vzato jednou z verzí slavného snímku Erin Brokovichová. I zde je příběh malého člověka, ušlechtilého právníka a jejich vítězství nad necitelným systémem. Pro Němce jde ovšem o historicky citlivé téma politického selhání. Rabyie Kurmazová v letech 2001 až 2006 bojovala za osvobození syna neprávem vězněného na Guantánamu.
Vyšlo najevo, že Američané chtěli Kurmaze brzo propustit, ale tehdejší německá vláda to odmítla ze strachu, že by přece mohl být terorista nebo se jím stát později. Stříbrného medvěda za herecký výkon získala právě za roli Rabyie kolínská televizní bavička Meltem Kaptanová. Její Rabyie je kouzelně živelná, ale také jednostrunná a působí jako karikatura všech ustaraných orientálních matek.
Godard jako Robinson
Vedle komerčních tahů na branku vzniká v Německu řada dobrých komorních filmů, za nimiž stojí filmaři mladé generace. Inovativní sekce Encounters uvedla mimo jiné rohmerovsky laděný film Axiom, studii okouzlujícího mladíka, který nepřetržitě lže. Vlastně jde o generační snímek o nutkavé potřebě budování fiktivní identity. Rakušanka Ruth Beckermannová zaujala na Berlinale 2019 odvážným pohledem na rakouskou nacistkou minulost ve filmu Waldheimův valčík, teď vyhrála sekci Encounters s provokativním, chytrým filmem Mutzenbacher.
Berlinale
Favoritem sekce byl ale především kouzelný dokument íránské exulantky Mitry Farhaniové s názvem See You Friday, Robinson. Režisérce se podařilo propojit na dálku J. L. Godarda a pětadevadesátiletého íránského filmaře a básníka Ebrahima Golestana. Staří umělci se nikdy nesetkají a komunikují každý pátek přes počítač. Posílají si dojmy, obrazy, básně, jako dva Robinsoni na dvou obrazech. Když jeden musí do nemocnice, druhý ho drží nad vodou humorem. Farhaniová pro svůj film našla působivý vizuální rámec v jejich dvou oddělených každodennostech.
Festival přes všechny pandemické strázně zanechal skvělý dojem. Za dva roky vznikly stovky zajímavých filmů. Je mimochodem velká škoda, že zřejmě poslední film Paola Tavianiho Leonora, addio v tom množství nějak zanikl. Snímek o převozu Pirandellova popela na Sicílii je zkombinován s adaptací jeho povídky Hřebík. Není to ale unavený vzdech starého filmaře, ale čistá a duchaplná pozdní práce. Právem ho publikum odměnilo potleskem.
