Oživeno 8. dubna| Kde se vzal tento neobvyklý nebeský ohňostroj? Mlhovinu zvanou Pa 30 nyní můžeme pozorovat na stejném místě, jako jasnou „guest star“ v roce 1181. Přestože vlákna Pa 30 připomínají vlákna vzniklé díky nově a planetární mlhovině, někteří astronomové se domnívají, že byla vytvořena vzácným typem supernovy typu Iax.
Modrá tečka, kterou můžete vidět ve středu níže uvedeného snímku, je podle současných hypotéz zombie hvězda: pozůstatek bílého trpaslíka, který nějakým způsobem tuto explozi na úrovni supernovy přežil. Budoucí pozorování a analýzy nám možná odhalí více podrobností.
Zatmění Slunce z kosmické stanice Mir
Oživeno 2. dubna| Níže uvedený snímek byl jedním z posledních, které byly pořízeny z paluby kosmické stanice Mir. Zachycuje zatmění Slunce, k němuž došlo dne 11. srpna roku 1999. Mj. na něm můžete vidět, jak stín Měsíce zatemňuje část Země.
Tento stín se pohyboval přes naší planetu rychlostí téměř 2000 kilometrů/hod. Dvě jasné skvrny (v levé horní části fotografie) jsou pravděpodobně Jupiter a Saturn. Připomeňme, že stanice Mir definitivně dosloužila v roce 2001, kdy byla stažena z oběžné dráhy.
Krátery a usazeniny na marsovské planině Acidalia Planitia
Oživeno 24. března | Následující fotografie pořízená kamerou HiRISE sondy Mars Reconnaissance Orbiter ukazuje krátery a větrem naváté usazeniny na planině Acidalia Planitia. Lidskému oku by se ovšem tatáž oblast pravděpodobně jevila šedá, nebo trochu načervenalá.
Lidské oči však tuto oblast rudé planety zatím nikdy neviděly – pouze ve sci-fi románu Marťan od Andyho Weira. Ten popisuje dobrodružství astronauta Marka Watneyho, který při misi Ares 3 uvízl na fiktivním přistávacím místě, odpovídajícímu souřadnicím právě tohoto oříznutého snímku.
Vznikání hvězd po srážce galaxií
Oživeno 18. března |Přesná dynamika, která stojí za níže uvedeným snímkem, je zatím nejasná. Víme však, že zobrazená galaxie NGC 7714 byla v důsledku nedávné srážky se sousední galaxií protažena a deformována. Předpokládá se, že její menší soused NGC 7715 (nachází se vlevo mimo záběr) se „probil“ přímo skrz NGC 7714. Interakce mezi oběma galaxiemi pravděpodobně začala asi před 150 miliony lety a měla by pokračovat ještě stovky milionů let.
Pozorování naznačují, že zlatý prstenec je složen z milionů starších hvězd podobných Slunci, které se pravděpodobně pohybují společně s vnitřními modřejšími hvězdami. Oproti tomu jasné centrum NGC 7714 zřejmě prochází obdobím explozivní tvorby nových hvězd.
Hrana disku galaxie
Oživeno 11. března | Na následujícím snímku je zachycena poměrně normální galaxie, ale při pohledu z boku. Mnohé galaktické disky jsou ve skutečnosti stejně tak tenké jako tento, ale z našeho pohledu je takto nevidíme. Možná tou neznámější galaxií viditelnou z boku je naše vlastní Mléčná dráha.
Vřetenová galaxie, známá rovněž jako M102 nebo NGC 5866, má četné a složité prachové pásy, které se na obrázku jeví tmavé a červené, zatímco přítomnost mnoha jasných hvězd v disku jí dodává spíše namodralý základní odstín. Vřetenová galaxie se nachází v souhvězdí Draka a existují důkazy, že v průběhu zhruba miliardy let „zkonzumovala“ menší galaxie.
Tvorba hvězd při srážce galaxií
Oživeno 4. března | Kolik nových hvězd se zrodí během srážky galaxií? V případě AM1054-325, kterou můžete vidět na níže uvedením snímku, je odpověď „miliony“. K jejich tvorbě dochází především v plynných troskách táhnoucích se od žlutavého těla AM1054-325 v důsledku gravitačního působení druhé galaxie.
Novorozené hvězdy září modře a shlukují se do hvězdokup, zatímco vodík kolem nich září růžově. AM1054-325 obsahuje přes 100 těchto tečkám podobných hvězdokup, z nichž některé vypadají jako šňůry perel. Analýza ultrafialového světla pomohla určit, že většina tamějších hvězd je mladší než 10 milionů let.
[---]
Odysseus na Měsíci
Oživeno 26. února | Robotický lander Odysseus společnosti Intuitive Machines realizoval první přistání USA na Měsíci od mise Apollo 17 v roce 1972. 21. února dosáhl oběžné dráhy naší přirozené družice a 22. února v 18:23 východoamerického času úspěšně dosedl na její povrch.
V současné době leží na boku, shromažďuje solární energii a přenáší data do řídicího střediska mise v Houstonu. Jedná se o vůbec první komerční přistání bez posádky na Měsíci. Následující extrémně širokoúhlý snímek pořídila kamera landeru krátce před ním, během průletu nad kráterem Schomberger.
[---]
Téměř dokonalá prstencová galaxie
Oživeno 19. února | Vidíte jednu, nebo dvě galaxie? Tato otázka vyvstala v roce 1950, kdy astronom Arthur Hoag v souhvězdí Hada narazil na pozoruhodný extragalaktický objet. Zatímco na jeho vnější straně se nachází prstenec, kterému dominují jasně modré hvězdy, poblíž středu je koule mnohem červenějších (a pravděpodobně i starších) hvězd.
Vznik Hoagova objektu dosud nebyl uspokojivě vysvětlen. Mezi hypotézy geneze patří dávná srážka galaxií a gravitační působení centrální příčky, která v mezičase zmizela. Pozorování nicméně naznačují, že během uplynulých cca miliard let nedošlo k pohlcení žádné menší galaxie.
[---]
Galaxie NGC 1566 z Webba a Hubbla
Oživeno 12. února | Dnes pro vás máme opravdovou lahůdku: diagonální kombinaci dvou snímků galaxie NGC 1566, z nichž jeden byl pořízen Hubbleovým vesmírným dalekohledem (vlevo nahoře) a druhý Vesmírným dalekohledem Jamese Webba (vpravo dole).
Obrázek z Hubbleova vesmírného dalekohledu v ultrafialovém světle zvýrazňuje polohu jasných modrých hvězd a temného prachu podél spirálních ramen dotyčné galaxie. Oproti tomu Webbova fotografie v infračerveném světle zvýrazňuje místa, kde tentýž prach vyzařuje více světla, než pohlcuje.
[---]
Kuželová mlhovina
5. února Kuželová mlhovina se nachází v galaktické oblasti známé jako NGC 2264. Je dlouhá asi 7 světelných let a vzniká v ní spousta hvězd. Za nejpravděpodobnější zdroj větru, který ji coby pomyslný kosmický sochař „opracovává“, je považována masivní hvězda NGC 2264 IRS.
Gigantický kužel, podle nějž mlhovina dostala své jméno, je zachycen na následujícím detailním kompozitním obrázku, který byl sestaven z více záběrů pořízených Hubbleovým vesmírným dalekohledem obíhajícím Zemi. Zvěčněná oblast má ovšem průměr jen cca 2,5 světelného roku. Výrazný načervenalý závoj je tvořen prachem a zářícím plynným vodíkem.
[---]
Pluto v reálných barvách
29. ledna Jakou má Pluto skutečnou barvu? Zjistit to dalo trochu práce. Kosmická sonda New Horizons totiž při svém průletu kolem dotyčné planety pořídila tolik multispektrálních snímků, že jejich následné zpracování zabralo nemálo času. Níže uvedený – barevně věrný – obrázek tak byl publikován až tři roky po získání surových dat.
Mj. je na něm krásně vidět srdcovitá oblast zvaná Tombaugh Regio, v jejíž západní části se nachází pláň Sputnik Planitia, tvořená zmrzlým dusíkem. New Horizons zjistila, že Pluto má překvapivě komplikovaný povrch utvořený z mnoha regionů s nápadně odlišnými odstíny. Celkově je však tato trpasličí planeta převážně hnědá.
[---]
America a Moře klidu
21. ledna Nasaďte si červenomodré brýle a vydejte se společně s námi do jiného světa. Autorem následujícího obrázku je velitel mise Apollo 17 Eugene Cernan. Jedná se o stereoanaglyf sestavený ze dvou fotografií (AS17-147-22465 a AS17-147-22466) pořízených z paluby Lunar Module Challenger.
U středu obrázku se nad temným dnem údolí Taurus-Littrow tyčí široká, sluncem ozářená stěna hory známé jako South Massif. V popředí proti vrcholu South Massif lze pak vidět Command Module America pilotovaný Ronem Evansem.
[---]
Prchající hvězda Zeta Oph
Na následujícím snímku je ve falešných barvách zachycena Zeta Oph - namodralá hvězda 20krát masivnější než Slunce, která se nachází ve vzdálenosti cca 460 světelných let... a pohybuje se směrem doleva rychlostí 24 kilometrů za sekundu. Co ji však do jejího pohybu uvedlo?
Zeta Oph byla pravděpodobně kdysi součástí binárního hvězdného systému, přičemž její společník byl hmotnější, a tudíž existoval kratší dobu. Když pak explodoval coby supernova, Zeta Oph byla ze systému vymrštěna. Od té doby brázdí vesmír a podobně jako loď brázdící oceán vytváří obloukovitou mezihvězdnou „příďovou vlnu“.
[---]
Kukla nového bílého trpaslíka
27. prosince Co se to jen nachází uprostřed níže uvedené fotografie? Stejně jako motýl, i bílý trpaslík začíná svůj život tím, že se nejprve zbaví kokonu plynu, který ho dříve obklopoval. Použijeme-li však jednou tuto analogii, pak housenkou by v ní bylo Slunce.
V tomto konkrétním „kokonu“, planetární mlhovině známé jako NGC 2440, se nalézá jeden vůbec z nejžhavějších známých bílých trpaslíků. Ten je vidět jako jasná oranžová tečka poblíž středu snímku. I naše Slunce se nakonec stane bílým trpaslíkem, ale ne dříve než za 5 miliard let.
Srpek Enceladu
18. prosince Na následujícím snímku, která pořídila sonda Cassini, můžete vidět polokouli Saturnova vnitřního měsíce Enceladu. Povrch tohoto vzdáleného světa odráží více než 90 % slunečního světla, které na něj dopadá – podobně jako čerstvý sníh.
Enceladus má průměr pouze 500 kilometrů, ale je překvapivě aktivní. Data a snímky pořízené během průletů výše zmíněné sondy Cassini odhalily vodní páru a ledová zrnka tryskající z jihopolárních gejzírů. To dokazuje, že pod ledovou kůrou měsíce se nachází oceán tekuté vody.
Válka hvězd a prachu v mlhovině Lodní kýl
11. prosince V mlhovině Lodní kýl, která se nachází asi 7500 světelných let daleko, se střetávají hvězdy s prachem... a hvězdy vítězí. Přesněji řečeno, energetické světlo a vítr z hmotných nově vzniklých hvězd vypařuje a rozptyluje prachové „porodnice“ hvězd.
Na následujícím fascinujícím snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem můžete mj. vidět pilíř známý jako Mystic Mountain, který se skládá převážně z čirého vodíku. Navzdory tomu mu vizuálně dominuje neprůhledný hnědý prach.
Třináctý letový den mise Artemis I
4. prosince Čím byl třináctý letový den (28. listopadu 2022) mise Artemis I tak mimořádný? Kosmická loď Orion v něj dosáhla maximální vzdálenosti od svého domovského světa. Konkrétně se ocitla více než 430 000 kilometrů daleko od Země, čímž překonala předchozí rekord (řeč je nyní samozřejmě pouze o zařízeních určených k přepravě lidské posádky, nikoliv i o různých sondách etc.) stanovený v roce 1970 během výpravy Apolla 13 k Měsíci.
Na následujícím políčku videozáznamu pořízeném Orionem se Země i Měsíc nacházejí ve stejném zorném poli. Při pohledu z dotyčné kosmické lodi se naše planeta a její přirozená družice dokonce zdají být přibližně stejně velké.
Výron prachu z komety 67P
27.listopadu Odkud pocházejí ohony komet? Na jádrech komet nejsou žádná zjevná místa, z nichž by vycházely výtrysky, které ohony vytvářejí. V roce 2016 však sonda Rosetta právě takový výron nejen zvěčnila, ale navíc jim i prolétla.
Následující snímek dobře zachycuje jasnou vlečku vycházející z malé kruhové jámy na kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko. Analýzy dat ukázala, že výtrysk se skládal jak z prachu, tak z vodního ledu. A co zapříčinilo jeho vznik? Podle všeho nějaké událost, která se odehrála hluboko pod porézním povrchem komety...
Země z kosmické lodi Orion
20. listopadu Dne 16.listopadu 2022 opustila planetu Zemi raketa Space Launch System (SLS) s kosmickou lodí Orion. Stalo se tak v rámci mise Artemis I, která představovala první integrovaný test systémů NASA pro průzkum hlubokého vesmíru.
Následující snímek pořídila jedna z externích videokamer Orionu cca hodinu po startu. V popředí můžete vidět motor Orbital Maneuvering System (OMS) i pomocné motory. Za jedním ze sedmimetrových solárních panelů je pak naše planeta.
Kupa galaxií v Perseovi z Euclidu
13. listopadu Nový vesmírný teleskop Euclid dosponuje dvěma velkými panoramatickými kamerami a zachycuje světlo v rozsahu od viditelného až po blízké infračervené. Během pěti hodin pozorování dokázalo jeho primární zrcadlo o průměru 1,2 metru zaznamenat svou ostrou optikou více než 1000 galaxií v Kupě galaxií v Perseovi.
Tato kupa, známá rovněž jako Abel 426, patří do tzv. Nadkupy galaxií Perseus–Pisces a nachází se ve vzdálenosti zhruba 250 milionů světelných let. V pozadí následujícího snímku je však vidět více než 100 000 galaxií, z nichž některé jsou až 10 miliard světelných let daleko.
Východ měsíce za asteroidem Dinkinesh
6. listopadu Minulou středu se sonda Lucy potkala se svou svým prvním asteroidem známým jako 152830 Dinkinesh... a zjistila, že tento asteroid má měsíc! Níže uvedený detailní snímek dotyčného binárního systému pořídila kamera Long-Range Reconnaissance Imager ze vzdálenosti něco málo přes 400 kilometrů a při rychlosti 4,5 kilometru za sekundu.
Pro úplnost dodejme, že Dinkinesh není příliš velký – ve svém nejširším místě má průměr méně než 800 metrů. Jeho měsíc pak podle odhadů měří jen cca 220 metrů.
Galaktický tanec smrti
30. října Níže uvedený snímek zachycuje tanec smrti. Zatímco dvě velké galaxie spolu bojují, tak je zároveň spojuje kosmický most hvězd, plynu a prachu dlouhý přes 75 000 světelných let. Ten sám o sobě představuje pádný důkaz toho, že oba obrovské hvězdné systémy prošly těsně vedle sebe. Dalším důkazem je pak spirální galaxie NGC 3808A (vpravo), která vykazuje mnoho mladých modrých hvězdokup vzniklých během překotné tvorby hvězd.
Spirální galaxie NGC 3808B (vlevo) se zdá být obalena materiálem spojujícím galaxie a obklopená podivným polárním prstencem. Dohromady je tento systém známý jako Arp 87. I když interakce daného typu trvají miliardy let, finálním výsledkem opakovaných těsných průchodů bude jediná sloučená galaxie.
Rozmazaná skvrna kolem planety PDS 70c
23. října Rozmazaná skvrna kolem planety PDS 70c přitahuje velkou pozornost. Odborníci ji totiž považují za prachový disk, z nějž v současnosti vznikají měsíce a který nikdy dříve nebyl pozorován. Za pozornost ovšem stojí i vlastní PDS 70c (těsně u pravého okraje velkého prstence tvořícího planety v okolí hvězdy PDS 70), jež se zformovala teprve nedávno a má podobnou velikost i hmotnost jako náš Jupiter.
Pro úplnost dodejme, že níže uvedený povedený snímek byl pořízen v roce 2021 pomocí anténní soustavy Atacama Large Millimeter Array (ALMA) , která je tvořena celkem 66 jednotlivými radioteleskopy a nalézá se v poušti Atacama na severu Chile.
Nynější i budoucí hvězdy Andromedy
16. října Velká a krásná Galaxie v Andromedě (M31) je spirální galaxie nacházející se ve vzdálenosti pouhých 2,5 milionu světelných roků. Následující zajímavý kompozitní obrázek vznikl zkombinováním obrazových dat shromážděných kosmickými i pozemními teleskopy a to na vlnových délkách uvnitř i vně normálně viditelného světla.
Viditelné světlo ukazuje, kde se hvězdy v M31 nacházejí nyní (zvýrazněno bílými a modrými odstíny). V infračerveném světle je pak vidět, kde v M31 vzniknou hvězdy v brzké budoucnosti (zvýrazněno oranžovými odstíny). Infračervené světlo rovněž odhaluje obrovské pásy prachu zahřáté hvězdami, které se táhnou podél spirálních ramen Andromedy.
Planetární mlhovina s přesýpacími hodinami a okem
9. října Díváte se na přesýpací hodiny, nebo se ony dívají na vás? Prstence planetární mlhoviny MyCn 18, ležící v souhvězdí Mouchy (Mus) zhruba 8 000 světelných let od Země, nejen připomínají přesýpací hodiny, ale navíc se v jejich středu nachází i zvláštní oko.
Následující snímek je součástí série, kterou roce 1995 nafotil Hubbleův vesmírný dalekohled. Nebývalá ostrost těchto obrázků odhalila překvapivé podrobností procesu vyvrhování mlhoviny, které vědcům pomáhají objasnit dosud nevyřešené záhady složitých tvarů a symetrií planetárních mlhovin jako MyCn 18.
Galaxie Kolibřík
2. října Co se s touto spirální galaxií děje? Ještě před několika sty miliony let byla NGC 2936, známá rovněž jako Kolibřík, tou horní ze dvou velkých galaxií zachycených na níže uvedené fotografii. Pak se ale dostala příliš blízko k masivní eliptické galaxii NGC 2937, která se nachází těsně pod ní, a situace se otočila.
NGC 2936 byla v důsledku této gravitační interakce nejen vychýlena ze své původní polohy, ale rovněž zdeformována. Nos „kolibříka“ je tvořen jasně modrými hvězdami za vlákny tmavého mezihvězdného prachu, zatímco střed spirály vypadá jako oko jmenovaného ptáka. Kompletní galaktický pár (tedy NGC 2936 + NGC 2937), tzv. Arp 142, pak někomu připomíná sviňuchu, nebo tučňáka chránícího vejce.
Jak se sonda OSIRIS-REx dotkla asteroidu Bennu
26. září Poté, co se sonda OSIRIS-REx dne 20.října 2020 opatrně přiblížila k povrchu malého asteroidu 101955 Bennu, se její rameno natáhlo a dotklo se ho. Na následujícím detailním snímku, pořízeném kamerou SamCam, je zachycena hlavice TAGSAM o šířce 30 centimetrů při odebírání vzorku. Během tohoto procesu zřejmě došlo k rozdrcení některých kamenů.
Fotografie vznikla těsně po kontaktu s povrchem Bennu ve vzdálenosti asi 321 milionů kilometrů od planety Země. O sekundu později sonda uvolnila z láhve plynný dusík, který měl do výše zmíněné hlavice vehnat značné množství regolitu z asteroidu.
Kupa galaxií Abell 370
18. září Na následujícím ostrém snímku, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled, je zachycena asi 4 miliardy světelných let vzdálená mohutná kupa galaxií zvaná Abell 370. Zdá se, že jí dominují pouze dvě obří eliptické galaxie a je doslova zamořená slabšími oblouky.
Ve skutečnosti jsou však tyto slabší namodralé oblouky spolu s dramatickým „dračím“ obloukem (vlevo níže od středu fotografie) galaxie ležící daleko za Abell 370. Jejich jinak nedetekovatelné světlo je zesíleno a zkresleno obrovskou gravitační masou, v níž drtivou většinou převažuje neviditelná temná hmota. Tento efekt, který nám poskytuje vzrušující pohled na galaxie v raném vesmíru, je známý jako gravitační čočka.
Pět metrů nad povrchem Marsu
12. září Následující ostrý snímek pořídil vrtulník Ingenuity při svém 54. letu nad povrchem Rudé planety, během kterého se vznášel asi 5 metrů nad dnem kráteru Jezero. V zorném poli kamery se ocitly i konce jeho přistávacích nohou (vyčnívají přes levý a pravý okraj).
Stopy v pravé části fotografie pak vedou k roveru Perseverance, který je vidět v dálce (těsně u horního okraje). Dodejme, že tento konkrétní let trval méně než 25 sekund a jeho hlavním cílem bylo prověřit funkčnost všech systémů Ingenuity. Ten předešlý (tedy v pořadí 53.) totiž skončil nouzovým přistáním.
Fragmenty komety Schwassmann-Wachmann 3
5. září Periodická kometa 73P/Schwassmann-Wachmann 3 je kosmickou směsicí ledu a prachu, zbytků z rané Sluneční soustavy. V minulosti se rozpadla již nejméně dvakrát, přičemž poprvé to bylo pozorováno v roce 1995. Tehdy ovšem vzniklo jen několik velkých fragmentů. V roce 2006 se rozpadla znovu, tentokrát již na desítky úlomků, které se táhly několik stupňů po obloze.
Na následujícím snímku, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled právě v roce 2006, můžete vidět plodný fragment B. Ten je následován množstvím menších kousků, z nichž každý má vlastní kometární komu i ohon. Pro úplnost dodejme, že celý obrázek zabírá více než 3000 kilometrů.
Severní Pluto
21. srpna | Prohlédněte si zamrzlé kaňony severního Pluta. Tato oblast, která je známá jako Lowell Regio, byla pojmenována po zakladateli Lowellovy observatoře, Percivalu Lowellovi. Právě ten svého času zahájil pátrání, které nakonec vedlo k objevu Pluta v roce 1930 Clyde Tombaughem.
Vlevo nahoře od středu následujícího snímku, který pořídila v červenci 2015 sonda New Horizons, je vidět severní pól dotyčné trpasličí planety. Bleděmodré dno rozlehlého kaňonu nalevo je široké asi 70 kilometrů a táhne se svisle směrem k jihu. Vyšší polohy mají pak žlutavý odstín.
Galaxie Sombrero v infračerveném světle
13. srpna | Tento plovoucí prstenec představuje část jedné z galaxií, konkrétně fotogenické galaxie Sombrero, jež se nachází ve vzdálenosti cca 28 milionů světelných let v souhvězdí Panny. Tmavý pás prachu, který střední část Sombrera zakrývá v optickém světle, ve skutečnosti v infračerveném světle jasně září .
Následující digitálně doostřený snímek v infračerveném světle byl nedávno pořízen na oběžné dráze Spitzerovým vesmírným dalekohledem a následně superponován ve falešných barvách do existující fotografie z Hubbleova vesmírného dalekohledu ve viditelném světle.
Stuha supernovy SN 1006
7. srpna | Co vytvořilo tuto neobvyklou vesmírnou stuhu? Možnou odpovědí je, že šlo o jednu z nejsilnějších explozí, jakých kdy byli dávní lidé svědky. Světlo z tohoto hvězdného výbuchu v souhvězdí Vlka (Lupus) totiž dosáhlo Zemi již v roce 1006.
Supernova, nyní katalogizovaná jako SN 1006, vznikla ve vzdálenosti cca 7000 světelných let od naší planety a zanechala po sobě rozsáhlý pozůstatek, který dnes pokračuje v expanzi a slábne. Na následujícím snímku, pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem, můžete vidět malou část rozpínajícího se zbytku této supernovy.
Chytání Slunce během mise Apollo 11
Na následujícím snímku z povrchu Měsíce je pěkně zachyceno jasné sluneční světlo i dlouhé tmavé stíny. Dotyčnou fotografii pořídil 20. července 1969 astronaut mise Apollo 11 Neil Armstrong. Je na ní vidět lunární modul Eagle a jeho pilot Buzz Aldrin.
Aldrin rozbaluje dlouhý list fólie známý také jako Solar Wind Composition Experiment. Ten po svém vystavení Slunci zachytil částice proudící ve slunečním větru – jinak řečeno, astronauti díky němu získali vzorek materiálu pocházejícího ze Slunce.
Galaxie Černé oko
24. července | Tato majestátní spirální galaxie, která se nachází ve vzdálenosti asi 17 milionů světelných roků v souhvězdí Vlasů Bereniky, se oficiálně jmenuje Messier 64, nicméně často se jí říká Černé oko. Na následujícím snímku pořízeném Hubblovým vesmírným dalekohledem je zachycena centrální oblast spirály o průměru zhruba 7 400 světelných roků.
Pozorování ukazují, že M64 se ve skutečnosti skládá ze dvou soustředných, proti sobě rotujících systémů. Zatímco všechny hvězdy v M64 rotují stejným směrem jako mezihvězdný plyn v centrální oblasti galaxie, plyn ve vnějších oblastech rotuje směrem opačným. Pravděpodobně jde důsledek splynutí dvou různých galaxií, k němuž došlo před miliardami let.
Sluneční skvrny na aktivním Slunci
17. července | Proč je naše Slunce právě nyní tak aktivní? To nikdo s jistotou neví. Zvýšení povrchové aktivity se očekávalo, protože naše Slunce se blíží ke svému maximu v roce 2025. Minulý měsíc něm však vzniklo více skvrn než v kterémkoli jiném měsíci během celého předchozího jedenáctiletého slunečního cyklu.
Následující obrázek se skládá ze snímků pořízených každý den od ledna do června Solar Dynamic Observatory (SDO). Obsahuje velké množství slunečních skvrn, přičemž ty velké lze sledovat napříč slunečním diskem zleva doprava v průběhu přibližně dvou týdnů. Jak sluneční cyklus pokračuje, skvrny se obvykle objevují blíže k rovníku.
Eta Carinae, hvězda odsouzená ke zkáze
10. července | Eta Carina brzy exploduje. Nikdo však neví kdy, k tomu dojde. Historické záznamy nicméně ukazují, že Eta Carina prodělala jeden neobvyklý výbuch již zhruba před 170 lety – a právě ten z ní učinil jednu z nejjasnějších hvězd na jižní obloze. Eta Carinae je rovněž jedinou hvězdou, o níž se v současné době předpokládá, že vyzařuje přirozené laserové světlo.
Na následujícím snímku jsou dobře vidět detaily v neobvyklé mlhovině, která tuto hvězdu obklopuje. U horké centrální oblasti se nacházejí dva výrazné laloky mlhoviny Homunculus, zatímco v červené barvě jsou znázorněny některé radiální pruhy táhnoucí se směrem k pravé straně obrázku. Laloky jsou vyplněny pásy plynu a prachu pohlcujícími modré a ultrafialové světlo emitované poblíž centra.
Blýskání na planetě Jupiter
4. července | Myslíte, že blesky můžeme pozorovat pouze na Zemi? Nikoliv, kosmické sondy je zaznamenaly i na jiných planetách, včetně Marsu, Jupiteru a Saturnu. A pravděpodobně se vyskytují rovněž na Venuši, Uranu a Neptunu.
Data shromážděná sondou Juno podporují dřívější spekulace, že blesky na Jupiteru vznikají stejně jako na naší planetě, tzn. v mracích obsahujících vodu a led. Na následujícím snímku je vidět optický záblesk zachycený ve velkém oblačném víru nedaleko Jupiterova severního pólu.
Mlhovina Laguna
26. června | V centru mlhoviny Laguna probíhá proces vzniku nových hvězd. Poblíž středu následujícího snímku lze vidět nejméně dvě trychtýřovitá oblaka (každé o délce přibližně půl světelného roku), která vznikla v důsledku působení extrémního hvězdného větru a intenzivního energetického světla hvězd. Danou oblast osvětluje jasně zářící blízká hvězda zvaná Herschel 36.
Dotyčný obrázek pokrývá asi 15 světelných roků a kombinuje v sobě záběry v šesti barvách, které pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled. Pro úplnost dodejme, že mlhovina Laguna se nachází ve vzdálenosti cca 5000 světelných roků v souhvězdí Střelce (Sagittarius).
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval Francisco Javier Pobes Serrano)
Plutův měsíc Charon
12. června | Následujícímu snímku největšího měsíce Pluta zvaného Charon, který pořídila sonda New Horizons 14. července 2015, dominuje potemnělá a tajemná severní polární oblast známá jako Mordor Macula. Modrá, červená a infračervená data byla kombinovaně zpracována tak, aby by bylo možné sledovat změny vlastností povrchu Charonu s rozlišením přibližně 2,9 km.
Úchvatná fotografie rovněž nabízí zřetelný pohled na pás zlomů a kaňonů, který zřejmě odděluje rovné jižní pláně od rozmanitějšího terénu na severu. Dodejme, že Charon má průměr 1 214 kilometrů, což odpovídá asi jedné desetině velikosti planety Země.
Foto: NASA, Johns Hopkins Univ./APL, Southwest Research Institute, U.S. Naval Observatory
Mračno trosek Cassiopeia A
5. června | Rozpínající se mračno trosek známé jako Cassiopeia A je ukázkovým příkladem závěrečné fáze hvězdného životního cyklu. Světlo z exploze, která tento pozůstatek supernovy vytvořila, by bylo na obloze naší planety poprvé možné pozorovat asi před 350 lety – přestože světlu zabralo asi 11 000 let, než k nám dorazilo.
Následovaný obraz ve falešných barvách je složený z rentgenových a optických obrazových dat z observatoře Chandra a Hubbleova vesmírného dalekohledu a ukazuje stále ještě horká vlákna a uzly v pozůstatku. Vysokoenergetické rentgenové záření ze specifických prvků bylo barevně označeno (křemík červeně, síra žlutě, vápník zeleně a železo fialově).
Víry na Jupiteru
29. května | Na Zemi mohou silné bouře trvat týdny, ale na Jupiteru celé roky. Na Zemi mohou být bouře velké jako stát, ale na Jupiteru klidně dosáhnou rozměrů naší planety. Následující povedený obrázek Jupiterových mraků byl sestaven ze snímků a dat pořízených sondou Juno v srpnu roku 2020.
V popředí je vidět vířící bílý ovál, za nímž se do dálky táhnou menší oblačné víry. Na Jupiteru se světlá oblaka obvykle nacházejí výše než ta tmavá. Přestože bouře na Jupiteru se v řadě ohledů liší od těch našich, studium tamějších bouřkových mraků nám může poskytnout zajímavý pohled na bouře a další projevy počasí na Zemi.
Měsíc Europa z Galilea
22. května | Sonda Galileo během svého výzkumu Jupiterova systému mj. odhalila důkazy o tom, že pod ledovým povrchem měsíce Europa se pravděpodobně skrývá hluboký globální oceán. Obrazová data, která shromáždila, byla znovu zpracována s vylepšenou kalibrací. Tím vznikl barevný obraz blížící se tomu, co by mohlo vidět lidské oko.
Europa na své eliptické dráze kolem Jupiteru podléhá slapovému namáhání, které jí dodává energii potřebou pro udržení takového oceánu v tekutém stavu. Ještě zajímavější je však to, že navzdory nedostatku slunečního světla by tento proces mohl poskytovat rovněž energii pro podporu nějaké formy mimozemského života.
Volný let Bruce McCandlesse
15. května | Jaké je to volně létat ve vesmíru? Astronom Bruce McCandless II o tom ví svoje – v roce 1984 se vznášel ve vzdálenosti asi 100 metrů od nákladového prostoru raketoplánu Challenger, čímž vytvořil tehdejší rekord.
Pomohla k tomu manévrovací jednotka MMU (Manned Maneuvering Unit), která využívala tryskání dusíku a sloužila k umísťování i stahování družic. Na Zemi je MMU těžká přes 140 kilogramů, ale na orbitě samozřejmě neváží nic. Později byla nahrazena jednotkou SAFER.
Foto: NASA, STS-41B
Ploché kameny na Marsu
8. května | Některé záběry na roviny a kopce na Marsu ukazují mnoho kamenů, které jsou ve srovnání s těmi pozemskými neobvykle ploché. Proč tomu tak je? Jeden z důvodů představuje eroze. Vítr oxidu uhličitého na Marsu může působit jako smirkový papír, který některé kameny ohlazuje, zatímco obrušuje vrcholky jiných (dlouho exponovaných).
Následující snímek, které zachycuje několik kopců pokrytých právě takovými plochými kameny, byl pořízen minulý měsíc robotickým roverem Curiosity v oblasti Marker Band Valley.
Foto: NASA, JPL-Caltech, MSSS (zpracoval Neville Thompson)
Kosmická Tarantule z balónu SuperBIT
2. května |Mlhovina Tarantule má průměr více než tisíc světelných let a nachází se v blízké satelitní galaxii Velké Magellanovo mračno. Jde o největší a nejbouřlivější oblast zrodu nových hvězd, jakou známe v celé Místní skupině galaxií. Následující působivý snímek vznikl během letu balónu SuperBIT (Super Pressure Balloon Imaging Telescope). Konkrétně ho pořídil 0,5metrový teleskop NASA umístěný v SuperBIT.
Intenzivní záření, hvězdný vítr a výbuchy supernovy z mladé hvězdokupy R136, nalézající se uvnitř Tarantule, poskytují energii mlhovinové záři a formují pavoučí vlákna.
Foto: SuperBIT, NASA
Porodnice hvězd NGC 1333
24. dubna | NGC 1333 se nachází ve vzdálenosti pouhých 1000 světelných let daleko a to v souhvězdí Perseus na okraji velkého molekulárního mraku, v němž se rodí nové hvězdy. Na následujícím snímku, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled, je zachycena oblast o rozměru něco málo přes 1 světelný rok.
NGC 1333 obsahuje stovky hvězd mladších než milion let, z nichž většinu před optickými teleskopy dosud skrývá všudypřítomný hvězdný prach. Zdejší chaotické prostředí se dost možná podobu tomu, v němž před více než 4,5 miliardami let vzniklo naše Slunce.
Foto: NASA, ESA, STScI (zpracoval Varun Bajaj, Joseph DePasquale a Jennifer Mack)
M2-9 aneb křídla Motýlí mlhoviny
Hvězdy obvykle předvádějí tu nejvelkolepější podívanou v okamžicích, kdy umírají. Nejsou-li příliš masivní – jako např. naše Slunce, nebo právě M2-9 na níže uvedeném snímku – transformují se na bílé trpaslíky tím, že odhodí své vnější plynné obaly. A plyn leckdy vytvoří tzv. planetární mlhovinu, která postupem času slábne.
M2-9, motýlí planetární mlhovina vzdálená 2100 světelných let, má křídla, která vyprávějí podivný, ale neúplný příběh. Ve středu plynného disku, který je desetkrát větší než orbita Pluta, obíhají dvě hvězdy. Za bipolární vzhled je pak zodpovědný výše zmíněná odhozený plynný obal.
Foto: Hubble Legacy Archive, NASA, ESA (zpracovala Judy Schmidt)
Velká spirální galaxie M100
11. dubna | M100 je velolepá spirální galaxie s více než 100 miliardami hvězd, která se podobá naší Mléčné dráze. Nachází se vzdálenosti 56 milionů světelných let v souhvězdí Vlasy Bereniky (Coma Berenices).
Následující povedený snímek pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled svým zařízením Wide Field Camera 3 a jsou na něm krásně vidět jasně modré hvězdokupy i spletité klikaté prachové pásy, které jsou pro tuto třídu galaxií typické. Pro úplnost dodejme, že studie proměnných hvězd v M100 sehrály důležitou roli při určování velikosti a stáří kosmu.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracovala Judy Schmidt)
Vidět Titan a zemřít
3. dubna | Spatřit největší Saturnův měsíc je opravdu těžké. Malé částice vznášející se v horních vrstvách atmosféry Titanu totiž vytvářejí téměř neproniknutelný opar, který na viditelných vlnových délkách silně rozptyluje světlo. Titanův povrch je tak možné lépe zobrazit na infračervených vlnových délkách.
Kolem následujícího snímku Titanu ve viditelném světle (uprostřed) jsou rozmístěny jedny z dosud nejpovedenějších globálních infračervených pohledů na daný měsíc. Jde o výsledek důsledného zpracování dat, které během třinácti let shromáždil nástroj VIMS (Visual and Infrared Mapping Spectrometer) kosmické sondy Cassini.
3D Bennu
27. března | Nasaďte si své 3D brýle a pojďte se s námi na chvíli vznášet vedle planetky 101955 Bennu! Je velká asi jako mrakodrap Empire State Building a její drsný povrch je posetý balvany. Následující 3D anaglyf byl sestavený z obrázků, která sonda OSIRIS_REx pořídila svou kamerou PolyCam dne 3. prosince 2018 ze vzdálenosti zhruba 80 kilometrů.
Dodejme, že výše jmenovaná sonda odebrala z Bennu vzorky a od května 2021 je s nimi na cestě zpět na naší planetu. Půjde-li vše podle plánu, dorazí letos v září.
Foto: NASA, GSFC, U. Arizona (Stereo Image Copyright: Patrick Vantuyne)
Saturnův měsíc Hyperion
13. března | Co se ukrývá v podivných kráterech Hyperionu? Následující obrázek sestává ze šesti snímků, které v roce 2005 pořídila sonda Cassini. Ve vědecky přiřazených barvách je na něm zachycený fascinující svět, jehož houbovitý povrch je posetý výše zmíněnými krátery. Na dně většiny z nich byl pak objeven neznámý, tmavě červený materiál. Ten se zdá být podobný materiálu pokrývajícímu část jiného Saturnova měsíce – Japeta.
Dodejme, že Hyperion má průměr asi 250 kilometrů, rotuje chaoticky a má tak nízkou hustotu, že v jeho nitru se s největší pravděpodobností nalézá rozsáhlý systém jeskyní.
Foto: NASA, ESA, JPL, SSI, Cassini Imaging Team
Saturnův měsíc Japetus
27. února | Podivný hřeben kolem rovníku Saturnova měsíce Japeta mu dává vzhled vlašského ořechu. Původ dotyčného hřebene nicméně zůstává záhadou. Zvláštní je také skutečnost, že cca polovina Japeta je tak tmavá, že při pohledu ze Země téměř mizí, zatímco zbytek je poměrně světlý a reflexní. Stupeň tmavosti terénu je navíc podivně rovnoměrný – jako by někdo na povrch Japeta v nedávné době nanesl nějaký povlak.
Přibližně ve středu následujícího snímku – který pořídila sonda Cassini koncem roku 2004 – je pak patrný 400 km široký kráter, obklopený hlubokými útesy, které se prudce svažují k jeho dnu.
Foto: NASA, ESA, JPL, SSI, Cassini Imaging Team
Hvězdokupa NGC 1850
20. února | Velikost a tvar hvězdokupy NGC 1850 připomíná mnoho starověkých kulových hvězdokup, které se potulují po halo Mléčné dráhy. Hvězdy NGC 1850 jsou však příliš mladé, což z ní dělá typ hvězdokupy, který v naší Galaxii ve skutečnosti nemá žádný známý protějšek. Navíc je dvojitá: věk hvězd ve velké hvězdokupě se odhaduje na 50 milionů let, zatímco hvězdy v kompaktní hvězdokupě jsou ještě mladší (asi 4 miliony let).
Dodejme, že NGC 1850 se nachází na okraji galaxie Velké Magellanovo mračno ve vzdálenosti pouhých 168 000 světelných let. Její následující snímek pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled.
Foto: NASA, ESA aa P. Goudfrooij (STScI); Zpracoval M. H. Özsaraç (Türkiye Astronomi Derneği)
Enceladus ozářený Saturnem
6. února | Velká část Enceladu na následujícím snímku je osvětlena slunečním světlem, které se nejprve odrazilo od planety Saturn. V roce 2011 ho pořídila kosmická sonda Cassini při těsném průletu kolem tohoto tajuplného měsíce. Protože většina svitu přichází z levé strany obrázku, labyrint hřebenů vrhá vpravo od jeho středu pozoruhodné stíny, zatímco těsně pod nimi je vidět kilometr hluboký kaňon Labtayt Sulci. V levé dolní části jsou pak zachyceny vlečky ledových krystalů, o nichž se předpokládá, že pocházejí z podpovrchového moře.
Foto: NASA; ESA, JPL, Cassini Imaging Team, SSI (Color Composite: Gordan Ugarkovic)
Kulová hvězdokupa NGC 6355
30. ledna | Kulové hvězdokupy kdysi vládly Mléčné dráze. V dávných dobách, kdy se naše teprve Galaxie formovala, se jich po ní potulovaly snad tisíce. Dnes jich však zbývá méně než 200. Na následujícím snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem můžete vidět jednu z nich – 13 miliard let starou hvězdokupu NGC 6355, která v současnosti prochází poblíž centra Mléčné dráhy. Její hvězdy jsou soustředěny ke středu fotografie, který ještě víc zvýrazňují hvězdy jasně modré barvy.
Foto: ESA/Hubble & NASA, E. Noyola, R. Cohen
Krabí mlhovina
16. ledna | Takhle vypadá nepořádek po explozi hvězdy. Krabí mlhovina – pozůstatek po supernově pozorované v roce 1054 – je plná záhadných vláken. Ta jsou nejen ohromně složitá, ale navíc se zdá, že mají menší hmotnost než jaká byla vyvržená v původní supernově a vyšší rychlost, než se očekávalo od volného výbuchu.
Krabí mlhovina měří asi 10 světelných let a v jejím středu se nachází pulzar (neutronová hvězda hmotná jako Slunce, ale pouze o velikosti malého města). Dodejme, že následující snímek pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled.
Foto: NASA, ESA, Hubble, J. Hester, A. Loll (ASU)
Největší balvan ve Sluneční soustavě
2. ledna | Tady ta tečka napravo je největší balvan ve Sluneční soustavě. Je větší než všechny známé asteroidy, měsíce, jádra komet i než jakákoli jiná místní kamenná planeta. Následující slavný snímek dotyčného objektu, známý jako Bleděmodrá tečka (Pale Blue Dot), pořídila v roce 1990 kosmická sonda Voyager 1. Gravitace balvanu z něj činí velkou kouli, která u svého povrchu drží těžké plyny. Aktuálně začíná další (v pořadí již zhruba pětimiliardtý) oběh kolem své rodičovské hvězdy.
Foto: NASA, Voyager 1
Saturn z vnitřku prstenců
27. prosince | V roce 2017 NASA poprvé nasměrovala sondu Cassini tak, aby proletěla mezi Saturnem a jeho prstenci. Během tohoto průletu sonda pořídila stovky snímků zachycujících bezprecedentní detaily struktur v atmosféře jmenované planety. Na tom následujícím, který vznikl několik hodin před největším přiblížením, je mj. vidět neobvyklý šestiúhelník obklopující severní pól Saturnu. Při podrobném prozkoumání rovněž najdete dva malé měsíce, které se nacházejí u nejvzdálenějšího rozeznatelného prstence F.
Foto: NASA, JPL-Caltech, Space Science Institute
Anaglyf VIP parkovacího místa Apolla 17
19. prosince | Nasaďte si červenomodré brýle a prohlédněte si tuto povedenou stereo scénu z údolí Taurus-Littrow na Měsíci! Následující barevný anaglyf představuje detailní 3D pohled na lunární rover mise Apollo 17 v popředí, zatímco v pozadí lze vidět vzdálené kopce a lunární modul. Vzhledem k tomu, že svět měl mít možnost sledovat vzlet horního stupně dotyčného modulu prostřednictvím televizní kamery roveru, bylo toto „parkovací místo“ rovněž označováno jako VIP.
Foto: Gene Cernan, Apollo 17, NASA (anaglyf Erik van Meijgaarden)
Měsíc IO ve skutečných barvách
12. prosince | Jupiterův měsíc Io je jasně žlutý. Následující fotografie, pořízená sondou Galileo, představuje pokus ukázat, jak by vypadal ve „skutečných barvách“, které může vnímat lidské oko. Barvy Io mají svůj původ v síře a roztavené křemičité hornině. Jeho neobvyklý povrch je udržován ve velmi mladém stavu díky systému aktivních sopek, které ho doslova celý obracejí naruby. Některá sopečná láva na dotyčném měsíci je až tak horká, že září ve tmě.
Foto: NASA, JPL, Galileo Project
13. den letu kosmické lodě Orion
5. prosince | 13. den svého letu (28. listopadu) se kosmická loď Orion, vypuštěná v rámci mise Artemis I, ocitla ve své maximální vzdálenosti od Země. Na své vzdálené retrográdní dráze se dostala 430 000 kilometrů daleko od naší planety a současně téměř 70 000 kilometrů od Měsíce. Na následujícím povedeném snímku obě dotyčná kosmická tělesa (tedy Země a její přirozená družice) z pohledu Orionu dokonce vypadají přibližně stejně velká. Průběh mise Artemis I sledujeme v tomto článku.
Foto: NASA, Artemis I
28. listopadu | Následující snímek pořídila 21. listopadu, tedy šestý den mise Artemis I, vnější kamera odlétající kosmické lodě Orion - a to v okamžiku, kdy viděla jak její domov zapadá za jasným okrajem Měsíce. Orion mířil k motorizovanému průletu, při kterém se přiblížil k lunárnímu povrchu na cca 130 kilometrů. Rychlost získaná při tomto průletovém manévru byla využita k dosažení tzv. vzdálené retrográdní oběžné dráhy (DRO) kolem Měsíce. Průběh mise Artemis I sledujeme v tomto článku.
Foto: NASA, Artemis I
Vesmírný motýl
21. listopadu | Jak hvězdy stárnou, tak mohou vytvářet krásné útvary, které se občas podobají květinám nebo hmyzu. Jako ukázkový příklad může posloužit tzv. Motýlí mlhovina, NGC 6302. Následující snímek pořídil Hubbleův kosmický dalekohled a je zpracován tak, aby na něm vynikly pozoruhodné detaily dotyčné komplexní planetární mlhoviny. Ty jsou zvýrazněné zejména ve světle emitovaném kyslíkem (modrá), vodíkem (zelená) a dusíkem (červená). Dodejme, že NGC 6302 se nachází asi 3500 světelných roků daleko v souhvězdí Štíra (Scorpius).
„Divoká trojka“ z Hubbla
14. listopadu | Kolik galaxií zde interaguje? Toto seskupení se nazývá „Divoká trojice“ (Wild Triplet). Předpokládalo se, že interagují všechny tři galaxie (souhrnně katalogizované jako Arp 248), ale nedávné výzkumy odhalily, že gravitačně bojují pouze dvě nejjasnější z nich: velké galaxie nahoře a dole.
Spirální galaxie uprostřed následujícího snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem je ve skutečnosti ve větší vzdálenosti, stejně jako galaxie těsně pod ní a všechny další četné galaxie v zorném poli. Pozoruhodným výsledkem soubojů těchto obrů je ohromný most hvězd, plynu a prachu, který se mezi nimi táhne.
Spirální galaxie M 33
7. listopadu | Tato majestátní spirální galaxie M33 se nachází v malém souhvězdí Trojúhelníku (Triangulum). Má průměr přes 50 000 světelných roků a po Galaxii v Andromedě (M31) a naší vlastní Mléčné dráze je třetí největší v tzv. Místní skupině galaxií.
Níže uvedený ostrý snímek kombinuje data z dalekohledů umístěných na planetě Zemi i kolem ní a ukazuje modré hvězdokupy M33 a narůžovělé hvězdotvorné oblasti podél volně vinutých spirálních ramen galaxie. V pozici zhruba 1 hodiny od středu galaxie můžete vidět kavenózní NGC 604 – nejjasnější hvězdotvornou oblast.
Foto: Hubble Legacy Archive, KPNO, NOIRLab, NSF, Aura, Amateur Sources (zpracoval Robert Gendler)
Kosmický netopýr
31. října | Jaká mlhovina je ta nejstrašidelnější? Jedním z kandidátů na tento titul je LDN 43, která má úžasnou podobnost s obrovským kosmickým netopýrem letícím mezi hvězdami za temné halloweenské noci. Tento molekulární mrak, který se nachází asi 1400 světelných let daleko v souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus), je dostatečně hustý, aby blokoval světlo nejen z hvězd v pozadí, ale také z chomáčů plynu osvětlených blízkou reflexní mlhovinou LBN 7.
Spirální galaxie NGC 1300
17. října | NGC 1300 je spirální galaxii s příčkou, která se nachází zhruba 70 milionů světelných roků daleko v souhvězdí Eridanus. Měří přes 100 000 světelných let a v jejím středu je superhmotná černá díra. Na tomto snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem jsou vidět překvapující detaily dominantní centrální příčky i majestátních spirálních ramen. Jak vlastně tato gigantická příčka vznikla, jak se udržuje i jak ovlivňuje vznik hvězd, to všechno zůstává předmětem aktivního výzkumu.
Foto: NASA ESA, Hubble Heritage
Spirální galaxie NGC 7331
Velká, krásná spirální galaxie NGC 7331 je často prezentována jako analog naší Mléčné dráhy. Nachází se ve vzdálenosti asi 50 milionů světelných let v severním souhvězdí Pegasa a je jednou z jasnějších galaxií, které nejsou zahrnuty ve slavném katalogu Charlese Messiera z 18. století. Tento detailní snímek byl pořízen Hubbleovým vesmírným dalekohledem a zabírá cca 40 000 světelných let. Mj. na něm lze vidět jasně namodralé kupy mladých hvězd či tmavé prachové pásy.
Foto: ESA/Hubble & NASA/D. Milisavljevic (Purdue University)
Měsíc Europa z kosmické sondy Juno
3. října | Na tomto povedeném snímku, který před několika dny pořídila kosmická sonda Juno ze vzdálenosti cca 325 kilometrů, můžete vidět Jupiterův měsíc Europa. Vědci už dlouho spekulují o tom, že pod jeho popraskanými ledovými pláněmi se ukrývají oceány, ve kterých by se mohly vyskytovat nějaké formy mimozemského života. Studium detailních fotografií z Juno může lidstvu pomoci lépe porozumět nejen Europě, ale i historii celé Sluneční soustavy.
Foto: NASA, JPL-Caltech, SwRI, MSSS (zpracovala Andrea Luck)
Víla v Orlí mlhovině
26. září | Na následujícím snímku lze vidět jeden z několika pozoruhodných prachových pilířů v Orlí mlhovině, který by se dal popsat jako obří mimozemská víla. Tato „víla“ je ovšem vysoká deset světelných roků a chrlí záření mnohem žhavější než běžný oheň. Velká Orlí mlhovina, M16, je ve skutečnosti obří vypařující se plášť z plynu a prachu, uvnitř kterého je zvětšující se dutina s hvězdnou porodnicí, v níž nyní vzniká otevřená hvězdokupa. Tento velký sloup se nachází ve vzdálenosti asi 7000 světelných roků a za cca 100 000 roků se nejspíš vypaří.
Foto: NASA, ESA, The Hubble Heritage Team (STScI/AURA)
Mozaika z marsovského kráteru Jezero
19. září | Tato mozaika je složena ze snímků, které pořídila kamera Mastcam-Z roveru Perseverance dne 4. srpna 2022. Sedimentární horniny zachované v deltě Jezera jsou považovány za jedno z nejlepších míst na Marsu pro hledání možných známek dávného mikrobiálního života. Vlevo dole a vpravo nahoře na obrázku jsou zachyceny lokality zvané Wildcat Ridge a Skinner Ridge, na nichž rover odebral vzorky. Ty byly uzavřeny do ultračistých nádob a v rámci budoucích misí se mají vrátit na Zemi.
Foto: NASA, JPL-Caltech, MSSS, ASU
Mezihvězdný Voyager
12. září | Sondy Voyager 1 and Voyager 2 byly na velkou cestu k vnějším planetám Sluneční soustavy vypuštěny v roce 1977. Při 45. výročí své pouti ke hvězdám Voyager 1 dosáhl téměř 22 světelných hodin, zatímco Voyager 2 téměř 18 světelných hodin od Slunce. Jde tak stále o jediné kosmické sondy, které v současnosti zkoumají mezihvězdný prostor. Každá z nich nese 12palcový pozlacený měděný kotouč se nahrávkami zvuku, obrazu i zpráv. Tyto kotouče, které mohou přežít mezihvězdnou cestu po miliardy let, mají svým případným nálezcům sdělit příběh o životě a kultuře na planetě Zemi.
Foto; NASA, JPL-Caltech, Voyager
Galaxie Kolo od vozu z JWST
29. srpna | Kolo od vozu je spolu s dvěma galaxiemi vlevo součástí kupy galaxií, která se nachází ve vzdálenosti zhruba 500 milionů světelných let v souhvězdí Sochaře. Prstencový tvar Kola od vozu vznikl v důsledku gravitačního narušení vyvolaného menší galaxií, která prošla tou větší, stlačila mezihvězdný plyn a prach a způsobila vlnu vznikání hvězd. Na následujícím snímku, který nedávno pořídil Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), jsou vidět některé nové a zajímavé podrobnosti – např. o aktivitách v blízkosti centrální černé díry.
Foto: NASA, ESA, CSA, STScI, Webb ERO Production Team
Rotující pulsar v Krabí mlhovině
22. srpna | V jádru Krabí mlhoviny se nachází tzv. Krabí pulzar – zmagnetizovaná neutronová hvězda o velikosti města, která rotuje 30krát za sekundu. Následující snímek kombinuje viditelné světlo z Hubblova kosmického dalekohledu (fialová barva), rentgenové záření z observatoře Chandra (modrá) a infračervené světlo ze Spitzerova kosmického dalekohledu (červená). Můžete na něm vidět zářící plyn, dutiny i vířící vlákna poblíž středu Krabí mlhoviny.
Foto: NASA, Chandra (CXC), Hubble (STScI), Spitzer (JPL-Caltech)
Herschelův kráter na měsíci Mimas
15. srpna | Na malém Saturnově měsíci Mimas se mj. nachází i kráter Herschel o průměru 130 kilometrů. Jde o jeden z vůbec největších impaktních kráterů v celé Sluneční soustavě. Následující snímek pořídila v roce 2010 robotická sonda Cassini, když prolétala ve vzdálenosti pouhých 10 000 kilometrů od dotyčného měsíce. Díky falešným barvám a zvýšenému kontrastu je zřetelně vidět, že krajina Herschelu se mírně liší od okolního hustě kráterovaného terénu. Tento barevný rozdíl by mohl pomoci určit složení povrchu Mimasu a osvětlit jeho historii.
Foto: Cassini Imaging Team, ISS, JPL, ESA, NASA
Galaxie Messier 94 z Hubbla
8. srpna | Fotogenická galaxie Messier 94 se nachází ve vzdálenosti zhruba 15 milionů světelných roků, konkrétně v severním souhvězdí Honicích psů. Na následujícím detailním snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem můžete vidět jasné kompaktní jádro galaxie, výrazné vnitřní pásy prachu i pozoruhodný namodralý prstenec mladých hmotných hvězd. Všechny hvězdy v tomto prstenci jsou pravděpodobně mladší než 10 milionů let, což naznačuje, že galaxie M94 prochází obdobím rychlého formování hvězd z plynu ve spirále.
Foto: ESA/Hubble & NASA
Hory prachu v mlhovině Carina
1. srpna | V mlhovině Carina v souhvězdí Lodního kýlu se střetávají hvězdy s prachem... a hvězdy vítězí. Přesněji řečeno, energetické světlo a větry z hmotných nově vzniklých hvězd vypařují a rozptylují jejich prachové „porodnice“. Následující snímek pořízený Hubbleovým kosmickým dalekohledem zobrazuje 7500 světelných roků vzdálenou vnitřní oblast mlhoviny Carina o rozměru asi 3 světelné roky. Za několik milionů let nejspíš hvězdy budou zcela triumfovat a celá hora prachu zmizí.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval Javier Pobes)
Panoráma přistání Apolla 11
25. července | Prohlíželi jste si v poslední době panoráma z jiného světa? Toto konkrétní bylo vytvořeno ze snímků, které pořídil Neil Armstrong z okna lunárního modulu Eagle krátce po přistání na Měsíci dne 20. července 1969. Obrázek zcela vlevo (AS11-37-5449) je vůbec prvním, který člověk vyfotil na jiném kosmickém tělese. Směrem na jih můžete vlevo v popředí vidět trysky motorků, vpravo na západě pak stín modulu Eagle. Pro představu: velký mělký kráter napravo má průměr asi 12 metrů.
Neil Armstrong, Apollo 11, NASA
Jižní prstencová mlhovina z JWST
18. července | Jižní prstencová mlhovina, katalogizovaná jako NGC 3132, je planetární mlhovina, posmrtný rubáš umírající Slunci podobné hvězdy nacházející se ve vzdálenosti asi 2500 světelných roků od Země. Ohromující vesmírná krajina, složená z plynu a prachu, má průměr téměř půl světelného roku a do bezprecedentních detailů ji nyní prozkoumal Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Jasná hvězda ve středu snímku pořízeného kamerou NIRCam je průvodcem výše zmíněné umírající hvězdy.
Foto: NASA, ESA, CSA, STScI, NIRCam
Phobos, měsíc na pokraji zániku
4. července | Planeta Mars má dva měsíce: Phobos a Deimos, jejichž jména mají kořeny v řeckých výrazech pro strach a paniku. Následující barevný snímek pořízený družicí MRO (Mars Reconnaissance Orbiter) ukazuje, že Phobos připomíná krátery posetý asteroid a jsou na něm vidět i útvary velké pouhých 10 metrů. Jeho orbita se však nachází asi jen 5 800 kilometrů nad povrchem Marsu, takže gravitační slapové síly ho táhnou dolů. Dá se očekávat, že se možná za 50 miliónů let rozpadne do prstence trosek.
Foto: HiRISE, MRO, LPL (U. Arizona), NASA
Světelné ozvěny z V838 Mon
27. června | Vnější povrch hvězdy V838 Mon se se počátkem roku 2002 z neznámých důvodů náhle prudce zvětšil, takže stala jednou z nejjasnějších hvězd v Mléčné dráze. Potom se ale stejně náhle zmenšila a vybledla. Takový hvězdný záblesk nebyl nikdy předtím spatřen – supernovy a novy vyvrhují hmotu do vesmíru Ačkoli se zdá, že i záblesk V838 Mon vyvrhuje materiál, to, co je vidět na následujícím snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu, je ve skutečnosti světelná ozvěna původního záblesku, která se šíří směrem ven.
Foto: NASA, ESA, H. E. Bond (STScI)
Zkamenělé prsty na Marsu
20. června | Povrch Marsu ukrývá mnoho překvapení. Nedávno na něm byly objeveny skalní věžičky připomínající lidské prsty. Tyto malé a téměř vertikální skalní výchozy minulý měsíc vyfotografoval rover Curiosity. Jak vznikly? Pravděpodobně v důsledku stmelování drobných minerálů, které po sobě zanechala voda protékající skalními štěrbinami. Když později okolní horniny zerodovaly, dotyčné útvary přestaly být výplněmi štěrbin a zůstaly osamoceny.
Foto: NASA, JPL-Caltech, MSSS
Galaxie M51
13. června | Galaxie M51, též známá jako NGC 5194, je jednou z nejjasnějších a nejkrásnějších galaxií. Nachází se pouhých 30 milionů světelných roků daleko. Následující obrázek představuje digitální kombinací snímků pořízených v různých barvách Hubblovým kosmickým dalekohledem a můžete na něm vidět mnoho zajímavých detailů. Astronomové spekulují, že spirální struktura M51 vznikla primárně v důsledku její gravitační interakcí s menší galaxií (na fotografii vlevo).
Foto: NASA, ESA, Hubble, HLA (zpracoval Bernard Miller)
Tanec dvou černých děr
6. června | Co se to děje v centru aktivní galaxie 3C 75? „Tančí“ zde spolu dvě superhmotné černé díry, které jsou obklopené plynem emitujícím rentgenové záření o teplotě několika milionů stupňů a vypouštějí výtrysky relativistických částic. Nacházejí se v jádrech dvou slučujících se galaxií v kupě galaxií zvané Abell 400, vzdálené zhruba 300 milionů světelných roků.
Astronomové došli k závěru, že tyto dvě supermasivní černé díry jsou spolu vázány gravitací v binárním systému zčásti proto, že konzistentní dozadu obrácený vzhled výtrysků je s největší pravděpodobností způsoben jejich pohybem, když společně uhánějí horkým plynem kupy rychlostí cca 1200 kilometrů za sekundu.
Foto: X-Ray - NASA/CXC/D. Hudson, T. Reiprich et al. (AIfA); Radio - NRAO/VLA/NRL
Titan: Měsíc nad Saturnem
30. května | Podobně jako pozemský Měsíc, i Saturnův největší měsíc Titan má vázanou synchronní rotaci. Následující mozaika ze záběrů pořízených kosmickou sondou Cassini v květnu 2012 ukazuje stranu, která je od Saturnu vždy odvrácená. Na snímku měsíce o průměru 5000 km je nad Saturnovými prstenci a vrcholky mraků patrná jeho vrstva atmosférického oparu. Ve středu se nachází tmavá oblast plná dun známá jako Shangri-La. Vlevo dole od středu pak spočívá sonda Huygens.
Foto: NASA, JPL-Caltech, Space Science Institute
Nynější i budoucí hvězdy Andromedy
23. května | Tento obrázek Andromedy ukazuje nejen to, kde hvězdy jsou nyní, ale i kde budou v brzké budoucnosti. Jde o kompozitní snímek, který vznikl díky pozorování různých kosmických i pozemních obsevratoří. Velká, krásná galaxie v Andromedě, zvaná M31, je spirální galaxie vzdálená pouhých 2,5 milionu světelných let. Nové hvězdy se v ní pravděpodobě zformují během několika příštích stovek miliónů let – nicméně nepochybě dávno předtím, než Andromeda za 5 miliard let splyne s naší Mléčnou dráhou.
Foto: NASA, NSF, NOAJ, Hubble, Subaru, Mayall, DSS, Spitzer; (zpracoval Robert Gendler a Russell Croman)
Mladé hvězdy v NGC 346
16. května | Hmotné hvězdy v NGC 346 nemají dlouhou životnost, ale jsou velice energetické. Tato hvězdokupa se nachází v největší hvězdotvorné oblasti v Malém Magellanovu mračnu ve vzdálenosti asi 210 000 světelných roků. Zdá se, že obsahuje velkou populaci protohvězd, které jsou staré asi 3 až 5 milionů let a ještě ve svých jádrech nespalují vodík. Na následujícím snímku pořízeném Hubbleovým vesmírným dalekohledem je ve falešných barvách viditelné a blízké infračervené světlo modré a zelené, zatímco světlo z emise atomárního vodíku je červené.
Foto: NASA, ESA - uznání Antonella Nota (ESA/STScI) et al.
Spirální galaxie NGC 1512: Vnitřní prstence
9. května | Většina galaxií nemá prstence – proč má tato galaxie dva? Pro začátek, jasný pás poblíž středu NGC 1512 je jaderný prstenec, který obklopuje centrum galaxie a jasně září nedávno vzniklými hvězdami. Převážná část hvězd a doprovodného plynu a prachu však obíhá galaktický střed v mnohem vzdálenějším prstenci (v tomto případě ho lze vidět poblíž okraje snímku), jemuž se v rozporu s intuicí říká vnitřní prstenec. Některé spirální galaxie mají také třetí – vnější – prstenec, který obíhá ještě dále.
Foto: NASA, ESA, Hubble Space Telescope
Měsíční stín na Jupiteru
2. května | Co je to ta velká tmavá skvrna na Jupiteru? Je to stín Ganymedu, jeho největšího měsíce. Když Jupiterovy měsíce procházejí mezi ním a Sluncem, tak vrhají stíny podobně, jako když mezi Zemí a Sluncem prochází pozemský Měsíc. Na rozdíl od Země se ale měsíční stíny na Jupiteru vyskytují většinu dní. Následující snímek s vysokým rozlišením pořídila kosmická sonda Juno, která koncem února prolétala tak blízko Jupiteru, že se tmavý stín zatmění a okolní mraky jeví být poměrně velké.
Foto: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS (zpracoval Thomas Thomopoulos)
Měsíční panorama Apolla 16
25. dubna | 20. dubna 1972 přistál na Měsíci v jižní části Descartovy vysočiny lunární modul Apolla 16 zvaný Orion. Astronauti John Young a Charles Duke nakonec strávili na naší přirozené družici téměř 3 dny. Následující panoramatický pohled je sestavený ze snímků AS16-117-18814 až AS16-117-18820 pořízených ke konci jejich třetí a současně poslední výpravy na povrch.
Foto: Apollo 16, NASA (sestavil Mike Constantine)
Stíny u jižního pólu Měsíce
11. dubna | Byl snad tento snímek měsíčního povrchu pořízen pomocí mikroskopu? Ne, jde o multitemporální mapu osvětlení, která vznikla ze 1700 záběrů vyfocených sondou Lunar Reconnaissance Orbiter během období 6 lunárních dnů (6 pozemských měsíců). Ty opakovaně pokrývaly oblast se středem na jižním pólu Měsíce z různých úhlů. Později byly poskládány na sebe a vznikla tak výše zmíněná mapa, která znázorňuje, kolik procent času bylo každé místo na povrchu osvětleno Sluncem.
Foto: NASA, Arizona State U., Lunar Reconnaissance Orbiter
Moře Titanu odrážejí sluneční světlo
4. dubna | Proč je na níže uevedeném snímku, který v roce 2014 pořídila sonda Cassini, na povrchu Titanu vidět oslepující záblesk? Protože tento Saturnův měsíc má četná jezera metanu, která při správném úhlu odrážejí sluneční světlo jako zrcadla. V tomto případě byl zrcadlový odraz natolik jasný, že saturoval jednu z infračervených kamer sondy Cassini. I když byl takový třpyt otravný, byl rovněž užitečný – odrazové oblasti potvrzují, že se na severu Titanu nachází rozsáhlá a složitá soustava moří.
Foto: NASA, JPL-Caltech, U. Arizona, U. Idaho
NGC 7635 z Hubbleova vesmírného dalekohledu
28. března | NGC 7635 (v angličtině známá pod názvem Bubble Nebula nebo také Caldwell 11 či Sharpless 162), je oblast HII nacházející se v souhvězdí Kasiopeji. Jde dost možná o vůbec nejslavnější hvězdnou bublinu, jejž průměr činí 7 světelných let. Nalevo od středu bubliny je horká hvězda typu O, několiksettisíckrát svítivější a asi 45krát hmotnější než naše Slunce. Silný vítr a intenzivní záření z této hvězdy v okolním hustším materiálu molekulárního mračna vytvořil strukturu ze zářícího plynu.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval Mehmet Hakan Özsaraç)
Cesta ke hvězdám
21. března | Následující obázek by vytvořen z několika 15sekundových expozic, které 30. června 2019 pořídil náš přední astrofotograf Petr Horálek. Zachycuje cestu k chilksé observatoři La Silla s 3,6metrovým dalekohledem ESO. Stejně tak na něm však můžete vidět centrální pás naší Mléčné dráhy, Jupiter, Saturn, či galaxie LMC a SMC. Dva dny po vzniku tohoto snímku zažila La Silla vzácné úplné zatmění Slunce.
Kámen ve tvaru květiny na Marsu
14. března | Na následujícím snímku, pořízeném koncem února roverem Curiosity, lze vidět jeden z nejneobvyklejších kamenů, jaké se na Marsu dosud našly. Je menší než pence a na první pohled vypadá jako květina. Podle odborníků by mohlo jít o druh konkrece vzniklé z minerálů, které se vlivem vody usazují v trhlinách nebo zlomech v již existující hornině. Strukturu květu však mohly vytvořit rovněž shluky krystalů.
Foto: NASA, JPL-Caltech, MSSS
Mezihvězdná kometa 2I/Borisov
7. března | 2I/Borisov je první známá mezihvězdná kometa. Dne 30. srpna 2019 ji objevil amatérský astronom Gennadij Borisov. Následující dva snímky pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled v listopadu a prosinci téhož roku. Vědci na jeich základě odhadují, že průměr jádra této komety je menší než 1 kilometr. Pozorování European Southern Observatory naznačují, že 2I/Borisov před svým periheliem v roce 2019 možná nikdy neproletěla blízko žádné hvězdy.
Foto: NASA, ESA, and D. Jewitt (UCLA) et al.
Dno kráteru Jezero na Marsu
21. února | Snímky použité k sestavení následující mozaiky byly pořízeny roverem Perseverance během mise sol 354. To odpovídá datu 17. února 2022. Perseverance je s hmotností přes 1000 kilogramů nejtěžším roverem, který kdy na rudé planetě přistál. Během prvního roku shromáždil šest vzorků marsovských hornin, sloužil jak stanice pro vrtulník Ingenuity a otestoval MOXIE (Mars Oxygen In-Situ Resource Utilization Experiment).
Foto: NASA, JPL-Caltech (zpracoval Kenneth Kremer)
Spirální galaxie NGC 6217 s příčkou
21. února | Mnoho spirálních galaxií má ve svých středech příčky. Předpokládá se, že dokonce i naše vlastní Mléčná dráha disponuje skromnou centrální příčkou. Na následujícím snímku můžete vidět spirální galaxii NGC 6217, která má průměr zhruba 30 000 světelných let a lze ji nalézt v souhvězdí Malého medvěda (Ursa Minor). V jejím jasném aktivním jádru se pravděpodobně nachází supermasivní černá díra.
Foto: NASA, ESA a Hubble SM4 ERO Team
Sluneční protuberance
7. února | Jak se může plyn vznášet nad Sluncem? Zkroucená magnetická pole vystupující ze slunečního povrchu mohou zachytit ionizovaný plyn a suspendovat jej v obrovských smyčkových strukturách. Tyto majestátní plazmové oblouky jsou vidět nad slunečním okrajem jako protuberance.
Následující snímek zachycuje horké plazma unikající do vesmíru v okamžiku, kdy se právě taková ohnivá protuberance ve výšce sto tisíc kilometrů nad Sluncem vymaňuje z magnetického sevření.
Foto: NASA, ESA, SOHO-EIT Consortium
„Pařez“ na Marsu
31. ledna | Soustředné prstence, kruhový tvar, okraje vypadající jako by byly dřevěné... že by pařez s letokruhy? Následující snímek, který loni pořídil ExoMars Trace Gas Orbiter (TGO), ve skutečnosti zachycuje jeden z kráterů na povrchu rudé planety. „Je to vlastně působivý pohled z ptačí perspektivy do impaktního kráteru na Marsu bohatého na led. Letokruhy poskytují nástin klimatu Země v minulosti, a přestože byly vytvořeny velmi odlišným způsobem, vzory uvnitř tohoto kráteru rovněž odhalují podrobnosti o historii rudé planety," vysvětlila European Space Agency (ESA).
Saturn a ledový měsíc Tethys
24. ledna | Měsíc Tethys, který je na následujícím snímku zachycen ve slunečním světle vlevo dole pod středem, má průměr zhruba 1 000 kilometrů a obíhá ve vzdálenosti kolem 300 000 kilometrů od Saturnu. To mj. znamená, že se nachází daleko mimo hlavní jasné prstence jmenované planety. I tak je však jedním z pěti stěžejních měsíců uvnitř slabého a řídkého vnějšího prstence E. Společně s Tethysem jsou na podobných drahách uvězněny další dva maličké měsíce Telesto a Calypso.
Foto: Cassini Imaging Team, SSI, JPL, ESA, NASA
Měsíc Europa
17. ledna | Když sonda Galileo koncem 90. let 20. století prolétala systémem Jovian, pořídila ohromující snímky Europy a rovněž získala důkazy, že pod ledovým povrchem měsíce se pravděpodobně ukrývá hluboký globální oceán. Od té doby je Europa považována za jedno z nejlepších míst pro hledání mimozemského života. Ten by zde mohl existovat díky tomu, že oceán zahřívají slapové síly Jupitera.
Foto: NASA, JPL-Caltech, SETI Institute, Cynthia Phillips, Marty Valenti
Měsíce za Saturnovými prstenci
10. ledna | Co se stalo se Saturnovým měsícem Reha? Nic – je jen částečně skryt za Saturnovými prstenci. Tento snímek v roce 2010 pořídila robotická sonda Cassini. Mezi prstence viditelné v popředí patří tenký vnější prstenec F a mnohem širší prstence A a B uvnitř něj. Přestože se zdá, že Saturnův měsíc Janus se vznáší nad prstenci, ve skutečnosti je daleko za nimi. Dál od kamery se pak nachází výše zmíněný měsíc Rhea, jehož vrcholek je vidět pouze přes mezery v prstencích.
Foto: NASA, ESA, JPL, Cassini Imaging Team
Obří bouře a výškové mraky na Jupiteru
3. ledna | Co jsou tyto velké ovály zač a kde se nacházejí? Jde o rotující bouřková mračna na Jupiteru, které nedávno vyfotografovala sonda Juno. Obecně platí, že vyšší oblaka mají světlejší barvu a ta nejsvětlejší, která na tomto snímku můžete vidět, jsou relativně malá. S průměrem 50 kilometrů však ani tyto světlé mraky vlastně vůbec malé nejsou. Nacházejí se tak vysoko, že na vířící ovál pod sebou vrhají stín.
Foto: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS (zpracoval Kevin M. Gil)
Vesmírný dalekohled Jamese Webba nad Zemí
27. prosince | V sobotu 25. prosince byl úspěšně vypuštěn Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Tento snímek ho zachycuje vysoko nad Zemí, těsně poté co se odpoutal od nosné rakety Ariane 5. Během nadcházejícího měsíce by se JWST měl přesunout do blízkosti libračního bodu L2. Pokud vše půjde dobře, v létě 2022 začne provádět výzkum.
Foto: Arianespace, ESA, NASA, CSA, CNES
Sloup prachu s hvězdou Herbig-Haro 666
20. prosince | Někomu to může připadat jako včelí úl. Ve skutečnosti však tento snímek pořízený Hubbleovým vesmírným dalekohledem zachycuje sloup prachu dlouhý přes dva světelné roky, uvnitř kterého je Herbig-Haro 666 – mladá hvězda emitující silné výtrysky. Tato struktura se nachází asi 7 500 světelných let daleko v Mlhovině Carina.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval Mehmet Hakan Özsaraç)
Slunce, jak jste ho ještě neviděli
13. prosince | Slavný astrofotograf Andrew McCarthy svým nejnovějším dílem skutečně překonal sám sebe. Jeho masivní 300megapixelový snímek Slunce zvaný „Fire and Fusion“ je složený z neuvěřitelných 150 000 obrázků. Všechny přitom byly pořízeny z pohodlí jeho domova – nikoliv orbitálním teleskopem či třeba vesmírnou sondou.
360stupňová selfie roveru Curiosity
6. prosince | Rover Curiosity pořídil na Marsu tuto 360stupňovou selfie pomocí kamery Mars Hand Lens Imager (MAHLI), která je namontovaná na konci jeho robotické paže. Jde vlastně o 81 jednotlivých snímků spojených dohromady. Skalní struktura za roverem nese název Greenheugh Pediment, kopec napravo je Rafael Navarro Mountain.
Foto: NASA
Slunce v ultrafialovém světle
29. listopadu | Jak vypadá Slunce v ultrafialovém světle? Ve falešných barvech zelené a modré je superponována emise nad slunečními skvrnami detekovaná družicí NuSTAR v různých pásmech vysokoenergetického rentgenového záření, zvýrazňujícího oblasti s extrémně vysokou teplotou. Snímky tohoto typu umožňují osvětlit mechanismus ohřevu sluneční atmosféry a nano a mikro vzplanutí, jako krátké výboje energie, které mohou být motorem neobvyklého zahřívání oblastí nad slunečními skvrnami.
Foto: NASA, NuSTAR, SDO
Dvě galaxie v zákrytu
22. listopadu | Následující snímek ukazuje dvě velké spirální galaxie, které se náhodou ocitly v zákrytu: NGC 3314a a NGC 3314b. Obě se nacházejí na okraji Hydra Cluster of Galaxies, clusteru vzdáleného zhruba 200 milionů světelných let. Zdá se, že bližší galaxie nevytváří efekt gravitační čočky na galaxii v pozadí, ale opak je pravdou – vytváří, pouze úhlový posun je mnohem menší, než jsou úhlové velikosti galaxií samotných.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval William Ostling)
Mars, nebo Arrakis?
15. listopadu | Na následující fotografii můžete vidět obrovské písečné duny v oblasti známé jako Séítah. Malá bílá tečka uprostřed je rover Perseverance. Tento povedený snímek 24. září 2021 pořídila polychromatická kamera HiRISE (High-Resolution Imaging Science Experiment) nacházející se na palubě planetární sondy Mars Reconnaissance Orbiter.
Foto: NASA/JPL-Caltech/University of Arizona
Mlhovina Kočičí oko
7. listopadu | Tato planetární mlhovina, kterou 15. února 1786 objevil William Herschel, se nachází v souhvězdí Draka. Z hlediska struktury jde prý o nejsložitější známou mlhovinu. Je složená z plynu vypuzeného v krátké, ale nádherné fázi ke konci života hvězdy podobné Slunci. Níže uvedená fotografie snímek je složena z digitálně zaostřeného snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu s rentgenovým světlem zachyceným observatoří Chandra.
Foto: NASA, ESA, Hubble Legacy Archive; Chandra X-ray Obs. (zpracoval Rudy Pohl)
Severní rovníkový pás planety Jupiter
31. října | Na tomto snímku severního rovníkového pásu je zachycen trojrozměrný charakter tzv. cloud decks planety Jupiter. Oranžové bouře vykukují zpoza tmavě šedých mraků. Světlejší hnědé a šedé mraky vrhají úzké stíny na tmavě šedé oblaky pod nimi. A nahoře jsou tzv. „vyskakující mraky“ – balíčky vzduchu vytlačené do výšky, v níž kondenzuje čpavkový led a vytváří malé jasné oblaky.
Foto: NASA/JPL
Palomar 6
25. října | Palomar 6 je jednou z asi 200 kulových hvězdokup, které můžete najít v Mléčné dráze. Tyto sférické hvězdné koule jsou starší než naše Slunce a dokonce starší než většina hvězd, které obíhají v našem galaktickém disku. Věk samotného Palomaru 6 se odhaduje na 12,5 miliardy let. Palomar 6 obsahuje asi 500 000 hvězd a nachází se ve vzdálenosti cca 25 000 světelných let, ale ne příliš daleko od středu Mléčné dráhy.
Foto: ESA/Hubble, NASA, R. Cohen
Selfie roveru Perseverance
17. října | Rover Perseverance na Marsu pořídil toto selfie nad skálou přezdívanou „Rochette“ a to 10. září 2021. Použil k tomu kameru WATSON (Wide Angle Topographic Sensor for Operations and eNgineering) umístěnou na konci jeho dva metry dlouhé robotické paže. Ve skutečnosti jde 57 jednotlivých obrázků, které byly později odeslány na Zemi a spojeny do výsledného selfie.
Foto: NASA
NGC 4676: Když se srazí Myši
10. října | Tyto dvě mohutné galaxie, známé jako „Myši“, se od sebe navzájem odtahují. Jejich dlouhé ocasy vznikly v důsledku relativního rozdílu mezi gravitačními tahy na blízké a vzdálené části každé galaxie. Během příštích miliard let se „Myši“ pravděpodobně budou srážet znovu a znovu, takže nakonec splynou a vytvoří jedinou galaxii.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval William Ostling, The Astronomy Enthusiast)
Sesuv půdy v Eos Chasma na Marsu
3. října | Mohutný sesuv půdy transportoval různé kameny z vrstev stěn kaňonu dolů na jeho dno a při tom je promíchal. Infračervená data s nižším rozlišením v tomto místě již dříve odhalila neobvyklou koncentraci vyvřelého minerálu ortopyroxenu. Z rozsahu barev viditelných pro HiRISE (polychromatická kamera, která se nachází na palubě americké planetární sondy Mars Reconnaissance Orbiter) plyne, že je zde přítomno mnoho dalších minerálů.
Foto: NASA/JPL-Caltech/University of Arizona
50 let stará digitálně převrácená selfie z Měsíce
27. září | V roce 1969 přistálo na Měsíci Apollo 11 a krátce poté vzniklo mnoho snímků, včetně ikonické fotografie Buzze Aldrina, kterou pořídil Neil Armstrong. Původní obrázek zachytil nejen velkolepou pustinu neznámého světa, ale i Armstronga samotného, který se odrážel v Aldrinově zakřiveném průzoru. Na níže uvedené fotografii bylo kulové zakřivení z Aldrinovy helmy digitálně převráceno. Výsledkem je, že tentokrát je na ní samotný Armstrong z Aldrinovy perspektivy.
Foto: NASA, Apollo 11, Neil Armstrong (zpracoval Michael Ranger)
Galaxie UGC 2885
19. září | UGC 2885 je velká spirální galaxie v souhvězdí Perseus, ve vzdálenosti zhruba 232 milionů světelných let od Země. Její průměr činí přibližně 800 000 světelných let a nachází se v ní kolem 1 bilionu hvězd. To je asi desetkrát více hvězd než naleznete v naší Mléčné dráze
Foto: NASA, ESA, B. Holwerda (University of Louisville)
Srážka galaxií
13. září | Vidíte jednu galaxii, nebo dvě? Předpokládá se, že směsice hvězd, plynu a prachu, která tvoří NGC 520, obsahuje pozůstatky dvou samostatných disků galaxií. Podobný osud za několik miliard let čeká i Mléčnou dráhu, která se srazí s Galaxií v Andromedě. NGC 520 se nachází se ve vzdálenosti asi 100 milionů světelných let a pomocí dalekohledu ji lze pozorovat v souhvězdí Ryb.
Foto: NASA, ESA, Hubble (zpracoval William Ostling)
Mlhovina Kosatec
5. září | Tato „vesmírná květina“ se nachází ve vzdálenosti asi 1400 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Jde o velice mladou reflexní mlhovinu, kterou jako první popsal William Herschel v roce 1794. Její dominantní barvou je modrá, charakteristická pro zrnka prachu odrážející světlo hvězd. Centrální vlákna září slabou červenavou fotoluminiscencí, protože některá zrnka prachu účinně převádějí neviditelné ultrafialové záření hvězdy na viditelné červené světlo
Kámen Rochette na Marsu
29. srpna | Tento snímek v neděli 22. srpna pořídila Hazard Camera roveru Perseverance. Můžete na něm vidět část skalnatého dna kráteru Jezero na Marsu, které dominuje velký kámen zvaný Rochette. Perseverance má za úkol ho pomocí svého robotického ramene obrousit a určit, zda má konzistenci vhodnou pro odebrání vzorku.
Foto: NASA, JPL-Caltech
Prstencová mlhovina
22. srpna | Prstencová mlhovina se nachází v souhvězdí Lyry a jde o jednu z vůbec nejslavnějších mlhovin. Její vzhled je ovšem způsoben naší vlastní perspektivou, resp. tím, že je směrem k naší planetě natočena jedním pólem. Barvy na následujícím snímku odrážejí rozdílné teploty plynu, který vyvrhuje umírající hvězda kdysi podobná Slunci. Ta je nyní světelným bodem ve středu mlhoviny.
Foto: NASA, ESA, Hubble Legacy Archive (zpracovala Judy Schmidt)
Oheň ve vesmíru
15. srpna | Jak vypadá oheň ve vesmíru? Následující fascinující snímek byl pořízen v Combustion Integration Rack na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Jak se plameny v mikrogravitaci setkávají s novými molekulami, které „připlouvají“ ze všech směrů, vytvářejí tuto ohnivou kouli. Bez kyslíku, řekněme ve vakuu, by oheň samozřejmě okamžitě vyhasl.
Foto: NASA
Hřebeny kráteru Jezero ve 3D
8. srpna | Nasaďte si červenomodré brýle a vzneste se nad povrch Marsu! Tento fascinující 3D pohled pořídil 24. července vrtulník Ingenuity v průběhu svého v pořadí již 10. letu nad rudou planetou. K sestavení barevného anaglyfu byly použity dva stereo snímky, které vznikly na žádost vědeckého týmu roveru Perseverance. Ten zvažuje, že by vyvýšené hřebeny v kráteru Jezero navštívil.
Foto: NASA, JPL-Caltech, Ingenuity
Prstencová galaxie AM 0644-741
1. srpna | Prstencový tvar této galaxie je výsledkem gravitačního narušení způsobeného průchodem menší vetřelecké galaxie. Pokud k tomu dojde, mezihvězdný plyn a prach se stlačí a od místa dopadu se začne šířit „vlna“ vznikání hvězd (podobně jako vlny na hladinách rybníka). Prstencová galaxie AM 0644-741 se nachází zhruba 300 milionů světelných roků daleko směrem k jižnímu souhvězdí Létající ryby.
Foto: NASA, ESA, Hubble, HLA (zpracoval Jonathan Lodge)
Neptun a Triton ve fázi srpku
25. července | Sonda Voyager 2 putovala vnější Sluneční soustavou… a její kamera zachytila Neptun spolu s Tritonem ve fázi srpku. Elegantní snímek plynného obra a jeho měsíce byl pořízen těsně po nejbližším přiblížení v roce 1989, již zezadu. Neptun je menší, ale masivnější než Uran, má několik tmavých prstenců a emituje více světla, než dostává od Slunce
Foto: NASA, Voyager 2
Galaxie v Andromedě v ultrafialovém světle
18. července | Jak vypadá Galaxie v Andromedě v ultrafialovém světle? Dominují mladé modré hvězdy kroužící kolem galaktického centra. Tento nádherný snímek vznikl díky satelitnímu teleskopu Galaxy Evolution Explorer (GALEX). Prstence, v nichž dochází k intenzivnímu formování hvězd, jsou považovány za důkaz toho toho, že Andromeda se před více než 200 miliony let srazila s menší sousední eliptickou galaxií M32.
Foto: NASA, JPL-Caltech, GALEX
Mlhovina v Orionu
11. července | Mlhovina v Orionu nám poskytuje jednu z nejlepších příležitostí ke studiu procesů zodpovědných za zrod a vývoj nových hvězd – částečně proto, že je to nejbližší velká oblast v nichž k jejich tvorbě dochází, ale také proto, že energetické hvězdy mlhoviny „odfoukly“ mraky plynu a prachu, které by jinak blokovaly náš výhled. Tento snímek mlhoviny v Orionu patří k těm nejostřejším, jaké kdy vznikly na základě dat shromážděných Hubbleovým vesmírným dalekohledem.
Foto: NASA, ESA, Hubble Legacy Archive (zpracoval Francisco Javier Pobes Serrano)
Tvář na Marsu
4. července | Slavné skalní útvary známé jako Face on Mars na první pohled připomínají lidské tváře. Ovšem jen na méně kvalitních snímcích – na těch lepších jsou vidět jasněji a najednou již vypadají zcela přirozeně. Takže je to vlastně tak trochu podvod, ale... „Je realita nudná?“ uvádí NASA. „Nikdo neví, proč některé mraky vyrábí déšť. Nikdo neví, jestli se na Marsu někdy vyvinul život.“
Foto: NASA, Viking 1 Orbiter
Polární záře na Saturnu
27. června | O polárních zářích na Saturnu toho stále mnoho nevíme. Zatím se nám podařilo zjistit např. to, že tyto polární záře se mohou měnit nejen v závislosti na úhlu Slunce, ale také rotaci planety. Následující snímek ukazuje Saturn ve třech pásmech infračerveného světla. Prstence odrážejí relativně modré sluneční světlo, zatímco planeta jako taková září poměrně nízkou červenou energií. Pás jižní polární záře je pak viditelný zeleně.
Foto: NASA, Cassini, VIMS Team, U. Arizona, U. Leicester, JPL, ASI
Měsíc Ganymed v celé své kráse
20. června | Jupiterův měsíc Ganymed je největším měsícem Sluneční soustavy. Předpokládá se, že má oceánskou vrstvu, která obsahuje více vody než Země – a teoreticky se v ní může nacházet i život. Tento snímek byl pořízen robotickou sondou Juno a můžete na něm krásně vidět ledový povrch měsíce posetý mladými krátery – stejně jako oblasti s hřebeny a rýhami, o nichž se stále neví jak přesně vznikly.
Foto: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS (zpracoval Kevin M. Gill)
Tvář v mracích planety Jupiter
13. června | Co vidíte v oblacích planety Jupiter? Tento povedený snímek pořídila sonda Juno v roce 2017. „Tvář“ – jíž se přezdívá Jovey McJupiterFace – byla viditelná přibližně několik týdnů, než sousední bouřková mračna změnila svou polohu. Mimochodem, Juno již uskutečnila 33 oběhů kolem Jupitera a právě v tomto týdnu těsně minula jeho měsíc Ganymed, který je současně největším měsícem ve Sluneční soustavě.
Foto: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/Jason Major
Centrum Mléčné dráhy jako místo plné „násilí a energie“
6. června | Tento obrázek, jehož autorem je Daniel Wang z University of Massachusetts Amherst, je složen z 370 pozorování Chandra X-Ray Observatory. Kromě nich Wang využil rovněž snímky pořízené radioteleskopem v Jižní Africe. „To, co na obrázku vidíme, je násilnický nebo energetický ekosystém v centru naší Galaxie,“ řekl agentuře Associated Press. „Je tam spousta zbytků supernov, černé díry a neutronové hvězdy.“
Foto: X-ray: NASA/CXC/UMass/Q.D. Wang; Radio: NRF/SARAO/MeerKAT
Zaprášený rover mise Apollo 17
30. května| Pro astronauty, kteří se účastnili mise Apollo 17, představoval měsíční prach značný problém. Tento snímek vznikl v prosinci 1972, když Harrison Schmitt a Eugene Cernan potřebovali opravit jeden z blatníků svého roveru – a to právě proto, aby sebe i své vybavení před všudypřítomným prachem ochránili.
Foto: NASA
Výtrysky z Mlhoviny Necklace
23. května | Analýzy naznačují, že Necklace („Náhrdelník“) je planetární mlhovina, plynový mrak emitovaný hvězdou na konci své životní dráhy. To, co na první pohled vypadá jako diamanty, jsou ve skutečnosti uzly zářícího plynu. Mlhovina Necklace je stará jen asi 5000 let. V jejím středu se pravděpodobně nacházejí dvě hvězdy obíhající tak těsně vedle sebe, že sdílejí společnou atmosféru a na tomto snímku vypadají jako jedna.
Foto: ESA, Hubble, NASA (zpracoval K. Noll)
Hvězdokupa NGC 602
16. května | Hvězdokupa NGC 602 je stará přibližně 5 milionů let a leží na okraji Malého Magellanova mračna. Na tomto povedeném snímku, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled, lze vidět i galaxie nacházející se stovky milionů světelných let za ní.
Foto: NASA, ESA a Hubble Heritage Team (STScI/AURA) - ESA/Hubble Collaboration
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
