Patřil k velkým talentům boleslavského fotbalu. Jenže nadějného obránce v rozletu zastavilo zranění. Právě tento smolný okamžik byl spouštěčem problémů, kvůli kterým nakonec skončil až v léčebně v pražských Bohnicích. „Měl jsem najednou hodně volného času. A protože k tomu fotbalové prostředí doslova vybízelo, sklouznul jsem k hraní,“ vypráví otevřeně svůj příběh Tomáš Fabián.
Poker, alkohol, ruleta. Tato kombinace přivedla mladého fotbalistu až na místo, které měl do té doby spojené jen s léčením „bláznů“. „Úplně ty nejhorší případy svléknou, připoutají k lůžku a dají jim léky, aby se zklidnili,“ líčí někdejší ligový hráč. Problém vidí mimo jiné i v patologickém fotbalovém prostředí a v nezájmu klubů pracovat s psychikou hráčů. Rozhovor pro iSport.cz vznikl ve spolupráci s kampaní Suchej únor, díky níž si veřejnost může otestovat svůj vztah k alkoholu.
Jak jste jako mladý fotbalista vnímal gamblerství? Bylo to pro vás něco, co bylo tabu?
„V pubertě jsem tyhle problémy vůbec neregistroval. Když jsem přecházel z dorostu do juniorky a později do áčka v Boleslavi, všiml jsem si, že se tam něco děje. Kluci po zápase sázeli na sport, do čehož jsem se začal postupně taky zapojovat. Bylo to ale spíš jen tak ze srandy. Nebral jsem to jako problém. Až později jsem pochopil, že je tím fotbalové prostředí doslova prolezlé.“
Jak se z člověka, který si občas vsadí tiket, stane gambler?
„U mě to bylo spojené s tím, že jsem se hned ve dvaceti letech zranil. Lékaři mi diagnostikovali vrozenou vadu na kyčlích, kvůli které byla nevyhnutelná operace s více než roční rekonvalescencí. Po třech letech jsem musel na další zákrok. Jenže když jsem neměl adrenalin na hřišti, začal jsem ho vyhledávat jinde. Do toho jsem měl taky docela hodně volného času. Ráno jsem si něco odcvičil a zbytek dne měl jen pro sebe. A protože k tomu to prostředí doslova vybízelo, sklouznul jsem k hraní.“
Mají podle vás fotbalisté k těmto problémů větší sklony?
„Sportovci jsou v jádru soutěživí. Chtějí vyhrávat na hřišti i mimo něj, třeba v sázení na mobilu. Když se ve sportu pohybujete, pořád se navíc bavíte o nejrůznějších výsledcích. Před tréninkem, po tréninku, na obědě… Člověk do toho rychle zapluje. Je na každém, jak se k tomu postaví, jestli si opravdu vsadí jen tak pro srandu, nebo to přetaví ještě v něco jiného.“
Možná tomu přispívají i pohádkové platy.
„Je tam velká spojitost. Obzvláště u mladých hráčů je to kámen úrazu. Když kluk dostane v sedmnácti letech první výplatu dvacet až třicet tisíc, jsou to pro něj neskutečné peníze. Tihle kluci navíc většinou bydlí u rodičů, takže nemají téměř žádné náklady na život. Neví, co s penězi dělat a na koho se obrátit, aby jim s tím poradil.“
V klubech neexistují žádní odborníci, kteří by tohle s hráči řešili?
„Nevím, jak to funguje v předních klubech, jako je Sparta a Slavia, ale v Boleslavi nikdo takový nepracoval. Hráči to museli řešit externě mimo klub. Je opravdu důležité mít někoho, kdo vám řekne: ´Odkládej si deset tisíc, za pár let budeš chtít rodinu a může se to hodit. Nekupuj si bávo na splátky, kup si něco levnějšího, na co máš. ´ Jenže ten mladej kluk chce drahé auto a telefon, aby se vyrovnal starším hráčům. Musí jim to někdo vysvětlit. Velkou roli v tom hrají samozřejmě i rodiče. Znám případy, kdy kluci odevzdávali 50 % výplaty a rodiče jim to spořili na speciální účet. To je za mě určitě správná cesta.“
Vraťme se k vašemu příběhu. Jakým hrám přesně jste propadl?
„V tu dobu, kdy jsem se zranil, začal v Boleslavi velký boom pokeru. Jednou jsem si šel s klukama zahrát a úplně jsem se do toho zamiloval. Líbilo se mi, že se dá hra studovat a můžete ji svým chováním ovlivnit. Samozřejmě jste potřebovali i trochu štěstí, ale rozhodně to nebylo jako automaty. Proto jsem v tom viděl velký smysl. Začal jsem tedy trávit čas v černých hernách i oficiální kasinech. Lidi tam věděli, že jsem fotbalista a, že ze mě koukají nějaké potenciální peníze. Podle toho se ke mně i chovali, což mi bylo příjemné. Bral jsem poker jako brigádu.“
Kdy vám došlo, že to není jen brigáda?
„Dlouhou dobu jsem byl zarytým hráčem pokeru. Urovnal jsem si v sobě, že nikdy na nic jiného nesáhnu. Toho jsem se držel, i když v kasinu všude okolo mě blikaly automaty, ruleta a další, jak já říkám, doplňkové sporty. Jenže pak jsem se jednou napil a ztratil zábrany. Za sedm let hraní pokeru jsem vyhrál zhruba půl milionů. Jenže na ruletě jsem to pak začal rychle prohrávat. To byl ten moment, kdy jsem si řekl, že je něco špatně.“
Léčení jste inicioval vy sám?
„Ještě před tím, než jsem začal hrát ruletu, jsem si říkal, že v kasinech trávím hodně času. Pokerové turnaje většinou začínaly večer a často jsem tam zůstával až do rána. Ovlivňovalo to i můj osobní život. Doma jsme se o tom bavili se ženou a dospěli k závěru, že by bylo vhodné s tím něco dělat. Začal jsem tedy docházet k adiktologovi, což je terapeut, který se zabývá závislostmi. Snažil jsem se to s ním řešit a poker omezit. To se mi sice docela povedlo, jenže na terapiích jsem lhal, že nehraju vůbec. A do toho jsem začal ještě se živou ruletou.“
Přiznal jste se nakonec?
„Jednou nastal den, kdy jsem z půl milionu, které jsem vyhrál pokerem, prohrál 300 tisíc na ruletě. Věděl jsem, že je to špatně, takže jsem se přiznal. Terapeut mi dal na výběr: ´Buď ti zvýším počet terapií, ale upřímně říkám, že to asi nepomůže, nebo nastoupíš do Bohnic.´ Zvolil jsem tedy druhou variantu.“
Co přesně to znamená být závislý? Převládá touha po penězích nebo po hraní?
„Peníze jsou samozřejmě také důležitým aspektem. Pokud se někdo kvůli hraní zadluží, chce to pak rychle zpátky a hraje o to víc. Jenže v momentě, kdy peníze dostanete zpět, nikdy si neřeknete, že končíte. Láká vás touha po hraní a adrenalinu. Závislost je nemoc, která se musí léčit. Kvůli prohraným penězům se ale často dostanete do takových problémů, že vám to tu nemoc ještě zhorší. Gambler taky hodně lže. Já jsem si pořád vymýšlel nějaké výmluvy, kam jdu večer, abych nemusel doma říkat, že hraju. Pak jsem se tak styděl, že jsem se na sebe ani nemohl podívat do zrcadla.“
Jak to celé tehdy vnímala vaše partnerka?
„Ze začátku to brala úplně v pohodě, protože jsem na poker chodil jen občas. Vysvětlil jsem jí, jaká jsou pravidla a, že se dá hra ovlivnit. Když jsem jí navíc řekl, že tím můžu vydělat i docela slušné peníze, neměla nic proti. Finance určené na hru jsem si tehdy vedl na speciálním účtu, takže do toho zase tolik neviděla. Nevěděla, že jeden večer vyhraju 100 tisíc a druhý přijdu o 30. Když pak zjistila, že hraju i živou ruletu, kde se vše odvíjí od malé kuličky, už to tak v pohodě nebrala. Když se k tomu přidalo to, že jsem byl celé večery a noci pryč, ráno jsem byl unavený, měl jsem své nálady a do toho řešil zranění… Pro nikoho to tehdy nebylo lehké období.“
Vybavíte si, jak jste své potíže oznámil klubu?
„Pro mě bylo hrozně těžký říct okolí, že mám nějaký problém. Strašně jsem se bál a styděl. Nakonec jsem se ale překonal. Věděl jsem, že není jiná možnost. Šel jsem za ředitelem klubu, oznámil mu, co se stalo, a že potřebuju na nějaký čas vypadnout. Samozřejmě nebyli nadšení, ale naprosto to respektovali. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidí, co bude, až se vrátím.“
Co se dělo po vašem nástupu do Bohnic?
„V Bohnicích končí různí lidé. Konkrétně mě dali do pavilonu, kde se léčí závislosti. Byl jsem pohromadě s gamblerama, alkolikama i feťákama. Úplně ty nejhorší případy, které jim tam vozí policie, svléknou, připoutají k lůžku a dají jim léky, aby se zklidnili. Já jsem byl naproti nim fotbalista, který měl do té doby život sportovce. Fyzicky na mě nebyla závislost nějak znát, nemusel jsem brát žádné léky ani jsem se nechoval výstředně. Když jsem viděl tohle, docela mě to vystrašilo.“
Neměl jste chuť se sbalit a jít domů?
„Upřímně, bylo to tam hrozný. Ten smrad si pamatuju do dnes. Pak přijdete na pokoj a vidíte tam feťáka, jak si balí trávu, kterou tam tajně propašoval. Funguje to tam jako takové malé vězení. Řád a pravidla, která se tam musí dodržovat, jsou velmi podobná. Je to úplně jinej svět. V duchu mě samozřejmě napadlo, proč to vůbec dělám, ale chtěl jsem tomu dát šanci. Věděl jsem, že pokud to chci zvládnout, je tohle ten nejúčinnější způsob, jak toho docílit. V hlavě jsem si proto pořád opakoval, že je to jen nemocnice, ve které se léčí trochu zvláštní nemoci.“
Co obnášela samotná léčba?
„V léčebně fungují skupinové terapie. Jsou to různá hodinová až dvouhodinová sezení v kroužku, kde rozebíráte svoje zkušenosti a pocity. Snažíte se přijít na to, kde je prapůvod celého problému. Ptají se vás třeba na to, jak jste žili, jaké jste měli dětství nebo jaké jsou vaše návyky. Jenže otevřít se ve skupině, kde je s vámi patnáct dalších gamblerů není úplně jednoduché. Proto tam fungují i individuální hodiny, na kterých jste jen vy a terapeut. Takhle jsem tam vydržel měsíc.“
Měsíc není úplně dlouhá doba.
„Standardní doba léčení závislosti bývá 3 měsíce, ale pokud nastoupíte dobrovolně, můžete odejít kdykoliv na revers. Po měsíci jsem si řekl, že to stačilo a ten názor jsem nezměnil. Když v komunitě lidí, kteří mají problém se závislostí, řeknu, že měsíc stačil, kroutí hlavou. Prostě jsem to tehdy tak cítil. Samozřejmě člověk nemůže nikdy s jistotou říct: Já už do toho nespadnu. Dělám ale všechno proto, aby se to nestalo. Abstinuju a žiju v rámci určitých pravidel, které mě naučili v Bohnicích. Není to o tom, že vylezete a jste do konce života dobrej. Je to jen odrazový můstek. Trošku vám tam pročistí hlavu a dají návod, jak postupovat v dalším životě. Na Bohnicích je fajn to, že tam nic nemůžete. Hlídají vás, nemáte ani mobil… Jenže, když odsud vyjdete, nikdo vás už kontrolovat nebude. Je proto důležité si nastavit vlastní pravidla a ty dodržovat.“
A to je například co?
„Například nehraju hry, u kterých bych musel fyzicky vytahovat peníze. Tím nemyslím jen poker a ruletu, ale třeba i bago. Aktuálně ještě pořád hraju fotbal na amatérské úrovni. Občas si s klukama tyhle hecovací hry zahraju, ale vždycky se předem dohodnu, že nebudu nic platit. Všichni to berou, protože ví, jaké jsem měl problémy. Jsou to takové zdánlivé maličkosti, které vás ale z dlouhodobého hlediska mohou podněcovat k tomu, abyste znovu začali hrát.“
Jaká byla vaše pozice v Boleslavi po návratu z Bohnic?
„Hned jsem zašel do kabiny tehdejšího trenéra Webera a za realizačním týmem, abych jim řekl, že jsem se vrátil a, že chci zabojovat o místo v hlavní sestavě. Tu příležitost jsem nakonec opravdu dostal. Naskočil jsem do přípravy a hned jsem hrál v hlavní sestavě. Když jsem přišel za klukama do kabiny, docela na mě koukali a říkali, že je super, že jsem to zvládl. Někteří se ptali, jak to v Bohnicích probíhalo a co jsem tam dělal. Jiné to moc nezajímalo. Celkově jsem z toho měl ale moc dobrý pocit.“
Dokážete teď zpětně říct, co by tenkrát nejvíc pomohlo tomu, abyste do problémů nespadl?
„V českých týmech jednoznačně chybí odborníci, kteří by věnovali pozornost psychice hráčů. Kluby jsou často orientované pouze na výkon. Hlavně abyste měli naběháno, měli silný nohy a dobrou fyzičku. O hlavu se nikdo nestará. Jenže všechno souvisí se vším. Pokud budete mít v pořádku psychiku, budete na hřišti odvádět ještě lepší výkony. Moc nechápu, jakto, že si na to v řadě klubů ještě nepřišli. Sám bych rád v budoucnu fungoval jako nějaký externí konzultant pro hráče. Nechci si svůj příběh nechat jen pro sebe, chci o tom mluvit, abych tím pomohl třeba někomu jinému, kdo si prochází něčím podobným. Kdyby tu někdo takový byl tenkrát pro mě, možná by mé problémy nenarostly do takových rozměrů.“
Myslíte, že mohou pomoci závislým lidem od problémů takové projekty, jako je třeba právě Suchej únor?
„Obecně si myslím, že takové projekty jsou dobré a mohou člověka nakopnout. Během toho měsíce se člověk potká s různými lidmi, kteří do toho jdou taky. Společně o tom mluví a podporují se. Mohou si říct: ´Super, vydrželi jsme to, měsíc jsme žili jiný život, pojďme to zkusit dál.´ Na druhou stranu, nemyslím si, že to může pomoct ze sta procent. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud si závislý člověk řekne, že nebude pít nebo třeba hrát, bude se ze všeho nejvíc těšit na 1. března, kdy to konečně poruší.“
A nějaká rada na závěr pro lidi, kteří se potýkají s podobnými problémy jako vy?
„Já vždycky říkám lepší zlomená noha než zlomená hlava. Je potřeba nestydět se za své problémy a mluvit o nich. Když o tom mluvit nebudete, podrývate jenom sami sebe. Pokud se otevřete svému okolí, strašně se vám uleví. Mluvím z vlastní zkušenosti.“
Tomáš FabiánNarozen: 10. září 1989 v Mladé Boleslavi |
