Článek
V úvodním věnování píšete, že Jaromír Jágr byl váš dětský hrdina. Proměnil se váš pohled na něj během práce na knize?
Měnil se v průběhu let. Fascinuje mě, jak se dovedl transformovat z jednoho symbolu ve druhý, ze symbolu porevolučního úspěchu v symbol vytrvalosti a zápalu pro věc. Mnohé jeho současné působení irituje, trpí podle nich neschopností uznat, že nadešel čas jít. Jiní obdivují jeho věrnost hokeji, kterému leccos obětoval, a kvůli stárnoucímu tělu za ni platí stále víc.
Nicméně kniha pracuje s dětským, nekritickým pohledem, který odpovídá zvolenému žánru. Hlavním vypravěčem je v ní Andy, jeden ze dvou komentátorů Jágrova životního zápasu, který jsme s Vojtou Šedou ztvárnili do roku 2001. Dojde-li na druhou polovinu zamýšleného diptychu, slova se ujme Dave, hloubavější a pichlavější komentátor.
V knize se hodně soustředíte na devadesátá léta, Jágrův účes dokonce vidíte jako jeden ze symbolů té éry. Jak na tuto transformační dekádu pohlížíte dnes zpětně?
Jako na dobu nadšeného chaosu. Příznačný se mi zdá názor, na který jsem narazil jakožto scenárista spolupracující s Radimem Špačkem na filmu o dobové klubové scéně: pokud by po revoluci někdo narazil na pár souložící na ulici, nejspíš by nepohoršoval, protože si nemohl být jistý, jestli to takhle ve svobodném světě náhodou nechodí.
Nechuť k pravidlům a zákazům prospívala zločinu, nevkusu, ale i nadšení pro kulturu a koncerty. Ovšem radost z uvolnění netrvá věčně. Takže přišla takzvaná blbá nálada. Jestli lidé trochu neprojásali příležitost vybudovat něco pozitivního? Možná, ale já jsem tehdy tahal kačera, jak se říká.
Jeden z vypravěčů vaší knihy komentuje porevoluční boom českých hokejistů v zámořské NHL slovy: Hráči s komoušskou disciplínou a svobodnou volbou. Byl tohle klíč k mezinárodnímu úspěchu tuzemského hokeje v té době?
To jsou slova komentátora Davea, který rád provokuje zjednodušenými prohlášeními. Myslím si, že hodnotná odpověď by si žádala komplexní pohled zasvěcenějšího.
Já můžu akorát přednést domněnku. Ta navazuje na odpověď Jágra staršího na otázku, proč se dal Jaromír na hokej. Prý se v té době měli dobře hlavně sportovci a zpěváci.
A to přestává po revoluci platit. Objevuje se obrovské spektrum možností a hokej zvolna zapadá. Ubývá zájemců, z nichž lze lovit talenty, a nejspíš ani potom někteří z ulovených ve světě nepřeberných možností u hokeje nezůstanou.
Zpočátku mohla motivovat NHL, ale řekl bych, že v posledních letech už není tak cool, což je bez ironie důležitý faktor motivace dětí. Náš komiks tento faktor asi také nenaplňuje, ovšem bylo by hezké, kdyby někomu otevřel cestu do skvělého světa hokeje, alespoň jako divákovi.
Vaše kniha je stylizovaná jako rytířská legenda. Myslíte, že vrcholový sport v dnešní době nahrazuje starobylá bájná vyprávění?
Vyrůstal jsem mezi veteší, možná proto mě těší oprašovat žánry, které už dnes nemají své místo. Dřív jsem si pohrával s kramářskou písní, pikareskním románem nebo moralitami, teď došlo na hagiografii. Zdálo se mi zábavné, že se Jágrova biografie v mnoha aspektech podobá životopisům svatých.
Vrcholový sport je divadlo pro fyzičtější z nás. Nemyslím si, že by měl nutně stejnou funkci jako báje, ale dovede ve velkém plodit mýty a hrdiny odrážející aktuální hodnoty. Jágr se zrodil s úsvitem českého kapitalismu a vrcholový sport ukazuje snahu o maximální výkon, o nějž se mnozí snažíme v práci, vztazích, zdraví a vůbec.
Nicméně w dokládá Forbes, bible úspěchu, kýžené hodnoty můžeme dosáhnout i pečením lahodných koláčků. Starobylá bájná vyprávění v sobě ukrývají věčné hodnoty a ty jsou nenahraditelné.
Zaujalo mě, že v zápasech play off v NHL jsou týmy hrající proti Jágrovu Pittsburghu zachyceny ve zvířecích podobách, jako orli, medvědi a podobně. Je to narážka na to, co v nás sport dokáže vyvolat, na vytváření skupinové identity my versus oni, možná i odlidštění protivníka?
Takhle jsem neuvažoval, ovšem vnímat se to tak určitě dá. Mně šlo spíš o to, přiblížit se žánru rytířské legendy. Týmy NHL se zasvěcují různým zvířatům, bestiím, a oživit je v play off, kdy se boje stávají nejtvrdšími, se mi zdálo jako dobrý nápad, který může dát příležitost ilustrátorovi ozvláštnit akční kresbu a čtenářům si akci užít.
Nicméně odlidštění ve sportu mi nevadí. Naopak se mi zdá, že se zpravidla drží v mantinelech hry a lidé se přitom mohou očistit od negativních emocí, které pak nevyvěrají v každodenních situacích. Víc mě trápí odlidšťování druhých třeba na sociálních sítích a internetu vůbec, kde se hranice mezi realitou a fikcí mnohým rozplývá.
Právě proběhly zimní olympijské hry v Pekingu. Jak pohlížíte na podobné obrovské sportovní akce?
Je to pro mě dilema. Pro milovníky sportu, a já k nim patřím, například hokej sleduju prakticky denně, představuje olympiáda svátek. A svátky dovedou člověka na chvíli vymanit z chaosu každodennosti.
Na druhou stranu se z olympiád stala věc politické prestiže, která s sebou nese například neekologické budování monumentálních areálů na jedno použití.
A zvlášť problematickou vidím olympiádu v zemi nesvobody. Že v ní olympijský výbor umožní konání olympiády, do jisté míry legitimizuje porušování lidských práv.
Může se vám hodit na Zboží.cz: