Dvě slova, z kterých šla během olympiády v Pekingu hrůza. Izolační pokoj. Místo, kam Číňané odsouvali pozitivní případy… Jedním z nich byl i Zdeněk Šmíd, dlouholetý masér, kustod a dobrá duše hokejové reprezentace. Pro iSport na drsné dny vzpomíná a přiznává: „Myslel jsem si, že něco vydržím, že jsem silnej. Ale byl jsem zlomenej jako lovecká flinta.“ Oči měl v jednu chvíli zalité slzami. Od čtyř od rána koukal do stropu a modlil se, aby už tahle noční můra skončila…
Teď už je mu hej. Z Pekingu je doma, se svou rodinou. Sice ho stále ještě mrzí brzký výpadek reprezentace, která svoji pouť skončila už v osmifinále, přesto hokej nebude tím, co si s Pekingem 2022 spojí na prvním místě.
To budou patálie spojené s covidem. „Připadal jsem si jako pitomec. A že jsem k ničemu… Protože kluci maséři makali u týmu, já jsem byl zavřenej. Byla to bezmoc,“ vybavuje si.
Ještě teď, když si na to vzpomene, mu není moc dobře na duši. Pozitivních testů se nemohl zbavit už před cestou, což byl první nápor na nervy. Naštěstí splnil podmínku pěti negativních testů, takže mohl odletět. Ovšem covidová past scvakla hned první den v dějišti olympiády.
„Nejdřív jsem byl zavřený dny tři na normálním hotelu, protože jsem měl pozitivní výsledek hned po příletu,“ vybavuje si Šmíd. Nebyl jediný. Podobně na tom byli i další hráči, kteří se nakazili těsně před olympiádou a měli v sobě zbytkovou hladinu viru.
Ovšem Šmíd se toho ne a ne zbavit… „Po dalším testování mi zavolali, že jsem pozitivní. A do hodiny jsem odjížděl do izolačního hotelu,“ popisuje. Tím odstartovalo martýrium, které nikomu nepřeje.
Na vlastní kůži si vyzkoušel pobyt v místech, které bylo postrachem. Když šel do sanitky, která ho do izolačního hotelu odvážela, za ním šli lidé navlečení do skafandrů a stříkali za ním do vzduchu litry dezinfekce… Na hotelu vypisoval nejrůznější papíry, musel ukázat očkování, certifikát o prodělané nemoci. Recepce byla prázdná, z dálky na něj pouze dohlíželi dva zřízenci, tradičně zahalení v covidových oblecích.
Pak ho odvedli na pokoj. Z kterého nesměl vyjít. Zavřený v něm byl pět dní.
„Jediné, co jsem mohl, bylo pootevřít asi na deset centimetrů okno. Doporučili mi, abych nic nedělal, necvičil a jenom odpočíval,“ vybavuje si Šmíd, který působí u národního týmu od šampionátu v Bratislavě v roce 2011.
Je vyučený řezník. Je to kus chlapa, s kterým jen tak něco nezacloumá. Ale nekonečné dny, kdy byl zavřený, zamávaly i s ním… „Myslel jsem si, jak jsem silnej. Ale byl jsem zlomenej jako lovecká flinta. Psychika dostala zabrat,“ přiznává Šmíd.
Snažil se zabavit při českých komediích, s sebou měl na disku třeba Okresní přebor, Hospodu, ale i tak mu hlavou neustále šrotovalo: Kdy to skončí? A proč zrovna já?
„Každý den jsem se sám sebe ptal, kdy jsem se mohl nakazit a proč se mě to drží tak dlouho. Ale na nic jsem nepřišel. Holt jsem si říkal, že Šmída se to drží déle… A kdybych v tu chvíli jel na poušť, tak by tam nebyl žádný písek,“ usmívá se. Teď už je mu do smíchu. Ale v Pekingu to byla pro jeho už tak nahlodanou psychiku pořádně tvrdá zkouška.
Nebyly u toho i slzy? „Přiznávám, že oči byly malinko zalité… Nejvíc mě držela nad vodou rodina. A potom kluci z kabiny, kteří mě podporovali,“ děkuje parťákům kustodům Oldřichovi Kopeckému a Petrovi Šulanovi.
Ovšem wifi na hotelu blbnula, takže na velké vybavování to nebylo. Když už se spojili, připojení se přerušilo.
Z Pekingu o hokeji: Deváté místo je fiasko. Čemu by pomohla medaile? A co Pešán?
Video se připravuje ...
Samostatnou kapitolou bylo jídlo. „To bylo hrozný. Já nejsem žádná fajnovka, sním všechno, ale tohle se prostě nedalo,“ přiznává vyučený řezník, který se v mase vyzná. Takže pět dní byl radši na suché rýži, k tomu si dával zeleninu. K snídani toastový chleba. Dvakrát s máslem, ale jinak bez něj, protože bylo rozteklé.
Jídlo mu vždycky dali za dveře, zaklepali, a rychle zmizeli. Pak si ho mohl vzít. Dvakrát denně musel absolvovat měření teploty a testování. Nejhorší bylo čekání na výsledky. Budil se ráno ve čtyři a koukal do zdi. „Koukal jsem do blba a snažil jsem se tlačit hodiny dopředu. Abych už konečně mohl pryč,“ vybavuje si.
Nejhůř mu bylo v době, kdy po negativním testu doufal, že po dalším už ho pustí. Ovšem zaklepali a oznámili: Jste pozitivní… „V tu chvíli jsem byl na dně,“ nepřekvapuje.
Naštěstí po pěti dnech mohl izolaci opustit. Naložili ho do houkající sanitky, která s ním upalovala ve stylu rallye. V denním provozu se řidič proplétal auty, Šmíd se uvnitř nakláněl ze strany na stranu a bál se, aby se nepřeklopili.
„Vypadalo to, jako když jedou hasiči k nějakému velkému ohni. Říkal jsem si: Ty vole, teď mě tady ještě vyklopí a skončím na další dny v nemocnici…“ popisuje.
Naštěstí to době dopadlo a za půl hodiny mohl vystoupit v olympijské vesnici. Ta úleva! I když jenom částečná. Protože pořád byl v režimu „blízký kontakt“, takže hrozilo, že ho každý den povolají zpátky. To se naštěstí nestalo.
V tu chvíli věřil, že si náladu spraví při práci. Právě kvůli tomu, aby hokejistům vytvářel prvotřídní servis, do Pekingu přicestoval. Dlouho si připadal zbytečný, bezmocný. Pak se už spolu s parťáky Kopeckým a Šulanem pustili do práce.
Ovšem ani hokejová mise nebyla úspěšná. Češi vypadli už v osmifinále se Švýcary. „To mě taky sebralo. Když už jsem byl tak dlouho zavřený, tak jsem si říkal, že aspoň hokejově to dopadne dobře. Strašně jsem tomu věřil, že placku můžeme udělat. Ale bohužel…“
Peking 2022, pro něj třetí olympiáda, tedy nezačala ani neskončila šťastně. Na pobyt na izolačním hotelu nikdy nezapomene.
Témata:
reprezentace, masér, Zdeněk Šmíd, ZOH22, Olympijské hry, hokej, Peking, Bratislava, hotel, Zimní olympijské hry 2022, Hokej na Heureka.cz
Související články
