Osud mé rodiny mě ve filmu nezajímá. S diváky chci jen sdílet, co kolem sebe vidím, říká režisér Václav Kadrnka

26. únor 2022

Život v Londýně na konci osmdesátých let ho naučil říkat nahlas, co si myslí, a přátelství s režisérem Vojtěchem Jasným ho zase naučilo přemýšlet o barvách ve filmu. Má rád hudbu kapely Talk Talk a jako zlínský rodák nemohl ve Vizitce nepustit AG Flek. Hostem Tomáše Piláta byl autor nového snímku Zpráva o záchraně mrtvého, režisér, producent a pedagog pražské FAMU Václav Kadrnka.  

Když Václav Kadrnka před šesti lety dokončoval film Křižáček, podstoupil jeho otec kvůli mozkové příhodě operaci. Jenomže přišly komplikace, část mozku mu odumřela a on dlouho ležel v kómatu. Boj o tatínkův život prožíval Kadrnka spolu s maminkou u nemocničního lůžka, zároveň si ho ale zapisoval do deníku. „Zaznamenával jsem, co jsem viděl kolem sebe, hlasy, zvuky, obrazy, emoce i to, co se dělo u pacientů na vedlejším lůžku,“ popisuje Kadrnka materiál, který pak s Jiřím Soukupem a Markem Šindelkou rozpracoval do scénáře.

Vojtěch Dyk a Zuzana Mauréry ve snímku Zpráva o záchraně mrtvého

O aktuálním snímku Zpráva o záchraně mrtvého přesto nemluví jako o autobiografickém. „Není o mně ani o rodičích, ale o vidění, o dívání se.“ Právě pozorování a předávání otisku viděného je pro Kadrnku ve vlastní tvorbě klíčové; podle tohoto principu točil jak Křižáčka, tak svůj (jedenáct let starý) debut 80 dopisů. Tehdy na plátno přenesl vzpomínky na korespondenci rodičů. Zatímco otec během tlumočnického výjezdu do Londýna v Anglii zůstal, matka s dospívajícím Václavem musela rok a půl na emigraci počkat. Československý život svému muži líčila v dlouhých věcných dopisech.

Síla Dereka Jarmana

Do Londýna za otcem se rodina přesunula v roce 1988. Václavovi bylo patnáct a ve svobodném světě zažíval nepoznané pocity. „Nejen že přišla změna režimu, ale i změna myšlení. Neustále jsem měl migrény, ten svět jsem nechápal. Vyčítal jsem tátovi, kam mě to vzal, pro mě tam nebylo nic v pořádku. Táta mi odpověděl, že mě vítá v demokracii,“ usmívá se Kadrnka.

Z filmu Křižáček Václava Kadrnky

Londýn a jeho svobodný duch byl pro něj nakonec zásadní. „Toulal jsem se po městě a objevoval jsem filmy, třeba tvorbu Dereka Jarmana, který točil o sobě a o své sexualitě. Vyjadřoval se umělecky v dekádě, která nahrávala komerci. Tehdy jsem zjistil, že člověk se nemá bát říkat, co si myslí. Byla to životní škola,“ konstatuje.

V Londýně navázal na svoje zlínské divadelní kořeny a vystudoval divadelní vědu. Po návratu do Československa se však vydal za filmem, přihlásil se na zlínskou filmovou školu. Přes Zlín Film Festival se seznámil s režisérem Vojtěchem Jasným a začalo přátelství, o kterém Václav Kadrnka mluví jako o jednom z nejzásadnějších v životě. V rozhovoru ale popsal také ovzduší pražské FAMU, kde studoval režii na přelomu devadesátých a nultých let, a vysvětlil, proč založil platformu Sirius Films Manual. Začínajícím filmařům přes ni pomáhá svižněji natočit první snímky. „Je důležité, aby filmy měly současné téma a aby režisér pracoval s mladým štábem,“ vypočítává. Zdůrazňuje také, že scénář je třeba rovnou psát s režijním viděním. „Pokud nefunguje ve třetí čtvrté verzi, tak to scenárista neumí anebo se režisér bojí.“ 

Spustit audio

Související