Pavla Bergmannová: O nezbytnosti chůze

Ležela jsem doma s natrženou achillovkou, francouzské hole opřené o noční stolek a program na další tři týdny byl jasný: své cesty jsem omezila jen na ty nejnutnější. Alespoň mi ale zbyl čas teoreticky zkoumat právě ony taje chůze a těšit se, až se zase dostanu ven!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Zimní láska

Musím se přiznat, že mně – coby milovnici procházek a lehké pěší turistiky – přišla potřeba dělat reklamu právě chůzi – tomu pro většinu z nás nejpřirozenějšímu způsobu pohybu – zprvu poněkud absurdní. Když jsem se ale nad vším důkladněji zamyslela, uznala jsem, že současná hektická doba ji z našich životů čím dál tím víc eliminuje a že – jak tak sleduji sebe i své okolí – se osvěta může hodit.

Jsme totiž až příliš pohodlní, často spěcháme, a tak se třeba do zaměstnání vydáváme převážně autem nebo hromadnou dopravou. Ani školáci toho dnes při cestě za vzděláním moc nenachodí. Výjimkou jsou snad jen případy, když místo do lavic zamíří třeba za školu. A na chodnících na nás nově lačně číhají lákadla v podobě chaoticky rozestavěných elektrických koloběžek a kol – věčných vyzyvatelů svižných chodců. Máme zkrátka tendenci si naše životy usnadňovat a ty nejdostupnější činnosti často nahrazovat i v momentech, kdy to není zas tak potřebné.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O výchově a důvěře

Ty webové stránky byly sympatické a mezi řadou jiných, podobně zaměřených na zdravý životní styl, mne zaujaly svou až překvapivou obyčejností. Neměly potřebu čtenáře ošálit převratnými metodami, jen přátelsky prezentovaly názory odborníků. Neslibovaly rychlé zázraky, zato velmi upřímně upozorňovaly na přirozené nedostatky lidské vůle, kterou lze nenápadně odstraňovat skrze jednoduché návyky.

Přínosy chůze jsou opravdu široké. A nepopiratelné. Je dostupná téměř všem, takže ji lze označit za nejdemokratičtější způsob pohybu, kterému se lze bez velkých nákladů věnovat kdykoli a kdekoli. Díky zlepšování psychické odolnosti a fyzické kondice snižuje riziko řady nemocí, mezi další pozitiva patří i její aspekty sociální či ekologické.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Letní láska

Chůze nám ale může přinést mnohem víc: díky ní registrujeme svět kolem nás, necháme se jím inspirovat, přemýšlíme o něm, myslíme… Ať už provozujeme chůzi pro chůzi samou, záměrné observační procházení, nezbytně nutnou chůzi ve spěchu, chůzi jako symbolickou cestu sama k sobě, chůzi o samotě. Chceme-li, vždy se posouváme nenápadně s každým krokem dál nejen fyzicky, ale především duchovně.

Chůze se tak stala principem či předmětem úvah mnoha filozofů. Zástupci řecké peripatetické školy při ní údajně vyučovali, Jean Jacques Rousseau zase inspiraci pro své úvahy nacházel výhradně během dlouhých procházek po venkově. Náruživými filozofy-chodci byli např. Kant, Wittgenstein, Nietzsche či Heidegger, ale i Američan Henry David Thoreau, který v eseji z roku 1862 – nazvaném jak jinak než Chůze – zmiňuje, že se skrze ni můžeme prožitkově otevřít hlubšímu porozumění mimolidského světa.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Čas žít, čas umírat

Spojitost mezi chůzí a myšlením je zkrátka neodmyslitelná. I proto se motiv chůze otiskl také do nesčetného množství literárních děl. Jejich autoři nám umožňují vydávat se na cesty, poznávat a zároveň hledat obrazy našich životů. Ať už jde o poutě fyzické třeba v cestopisech, cesty v duchovním slova smyslu či dokonce transcendentální poutě.

Možnost vzpřímené chůze vědci považují za jeden z nejvýznamnějších evolučních zlomů, který umožnil používat ruce a začít přemýšlet. Zjednodušeně řečeno: stali jsme se lidmi, protože jsme se naučili chodit. A možná to může platit i obráceně: neměli bychom zapomínat chodit, abychom lidmi se schopností reflektovat svět kolem nás zůstali? Je to na každém z nás, zda a jakou cestou se vydáme.