Lucie Štůlová Vobořilová: Místní publikum je pro mě zásadní

Václav Šafka pokračuje dalším ze série rozhovorů s vedením regionálních galerií. Tentokrát s vedoucí galerie v Jeseníku, Lucií Štůlovou Vobořilovou, která galerii před rokem a půl založila. Řeč byla hlavně  tom, co znamená vést galerii na místě, kde žádná dosud nebyla a kde je třeba si publikum teprve najít. 

Ateliér pro experimenty k výstavě Richarda Loskota Přes stromy nevidím kraj lesa, 2021.

Lucie Štůlová Vobořilová: Místní publikum je pro mě zásadní

Galerie pro současné umění, kterou v Jeseníku od předloňska vedete, je typ instituce, který v tomto regionu dosud neexistoval. Jaké byly okolnosti jejího vzniku, potažmo okolnosti, za jakých jste do ní přišla?

Obě věci se staly souběžně. Covid nás s rodinou svým způsobem na čas vyhnal z Prahy a nasměroval do Rychlebských hor a já se zde snažila hledat zaměstnání v kulturním sektoru. Nejprve jsem se účastnila konkurzu na místo, které bylo napojené na divadelní prostředí, následně mě ale na základě mých předešlých zkušeností oslovila jesenická Městská kulturní zařízení, protože hledali někoho, kdo by byl v Jeseníku ochoten od píky vybudovat městskou galerii – to bylo v listopadu 2020. Hned po nástupu mě vedení požádalo, zda bych nezkusila na Ministerstvo kultury podat žádost o podporu celoroční výstavní činnosti. Požadavky grantů v momentě, kdy instituce zaměřená na prezentaci současného umění začíná od nuly a chystá projekty pro regionální publikum, není vůbec lehké naplnit. Skutečnost, že žádost přišla z regionu, který je periferií topograficky i kulturně, ale vzbudila zájem, a finance jsme nakonec získali.

A záměr pro vznik galerie vzešel interně, přímo z Městských kulturních zařízení?

Ten nápad přišel od tehdejší ředitelky Petry Fusové, která usilovala o to, aby jesenická kulturní zařízení – zahrnující i divadlo, kino a knihovnu – nabízela pestrý a různorodý program pro různé segmenty publika. Jesenicko dlouhodobě trpí odchodem mladých lidí, kteří se sem po vysoké škole nevrací a raději zůstávají ve větších městech, kde si mohou mnohem lépe najít práci a naplňovat své zájmy a potřeby, včetně těch kulturních. Na začátku tedy nestál přímo záměr, aby zde vznikla galerie, ale to, aby tu i jiná než ryze mainstreamová kultura měla – podobně jako ve větších městech – své zastoupení. Je možné, že pokud by tehdy v konkurzu uspěl někdo jiný, tak má dnes Jeseník skvělý hudební klub zaměřený na okrajové hudební žánry.

Pozice galerie je tedy specifická právě proto, že jste součástí příspěvkové organizace města sdružující různé kulturní provozy. Tím pádem musíte fungovat vedle několika dalších kulturních institucí, z nichž ale každá má vlastní představy o tom, jak a jaký obsah chce nabízet. Jak se v těchto souvislostech cítíte?

Je to složitá situace, protože zde víceméně neexistuje žádné jednotící myšlenkové ukotvení, které by všechny programové proudy této organizace nějakým způsobem spojovalo. Současně chybí i celková koncepce péče o kulturu ve městě a regionu. A dokud nemáte koncepci, mohou se pro fungování galerie stát jednoduše problémem třeba i personální změny v samotném kulturním zařízení nebo ve vedení města.

My sami se v současnosti nacházíme v určitém zlomovém okamžiku. První rok fungování byl pilotní, ověřovací. Proto vnímám jako nutné znovu projednat a nastavit její fungování. Na celkový provoz galerie od kurátorské péče, přes koncipování a realizaci doprovodného programu, PR, produkci výstav i samotné zajištění otevírací doby je vyčleněno jen o něco málo více než jeden celý úvazek, což rozhodně není ideální. Udržování galerie v chodu stojí mnoho sil navíc, zároveň ale nechceme slevit z kvality a šíře aktivit, které realizujeme. Kdybychom například ubrali z doprovodného programu, přestane mít smysl výstavy vůbec dělat. Publikum si zde teprve budujeme, a jestli existuje nějaká cesta, jak ho získat, tak právě díky doprovodným programům, které mají mezi návštěvníky opravdu dobrou odezvu.

Naše situace je oproti jiným součástem městských kulturních zařízení specifičtější také proto, že každý výstavní projekt vytváříme sami, na míru místnímu publiku a tvoříme tedy samotný obsah „kulturní služby“. Divadlo nebo kino si může svůj obsah externě objednat jako nějaký kulturní zážitek, vybrat film z databáze, pozvat konkrétní divadelní soubor s představením. To ale v našem případě nejde, a smysl má právě jen opravdu pečlivá a regionu přizpůsobená kurátorská a edukační péče, kterou tvoříme sami. Na tomto místě je ale třeba říci, že v celé republice působí řada galerií, které jsou součástí příspěvkových kulturních organizací měst, i ony musí program výstav a doprovodných akcí začlenit do chodu složitějších organizmů. Napadá mne Tišnov, Týn nad Vltavou... Na té mapě rozhodně nejsme sami.

Pohled do výstavy Adama Kašpara Pokojní a vyvřelí, hněviví a usazení, 2021.

Mám pocit, že kulturním zařízením a domům není – navzdory jejich potenciálu – věnována taková pozornost. Společně tvoří rozsáhlou síť, která zasahuje i do menších měst, a to je velký vklad pro možnou kultivaci kultury v regionech.

Určitě. A to, že každý z „kulturáků“ funguje na odlišné bázi, s tak rozdílnými výsledky a izolovaně od ostatních, mi přijde jako velký kámen úrazu. Mnohem produktivnější a praktičtější by bylo vytvořit síť kulturních domů, které se vzájemně podporují, sdílejí tipy a společně nacházejí podporu ve financování. Je velké množství skvělých, ale pro nás finančně nedostupných aktivit v oblasti divadla, hudby, které bychom rádi přivezli. A když už nejsou překážkou finance, tak zase často narážíme na problém vzdálenosti. Přitom by stačila společná domluva několika kulturních zařízení, která by se o produkci podělila a která by divadla nebo hudebníci mohli postupně objet. Považuji také za důležité, aby se celorepublikově hovořilo o koncepci a roli regionální kultury, kterou „kulturáky“ – ať už se jmenují jakkoliv – zajišťují. Vnímám totiž jejich zásadní formativní roli zejména v oblasti spolupráce se školami, ale i ve zprostředkování kultury dospělému publiku.

Máte pocit, že je do budoucna možné galerii udržet v chodu i v návaznosti na to, jak je finančně zajištěna?

Díky ministerské podpoře pro minulý rok jsme dostali 200 000 korun, což je částka, se kterou se nám povedlo uspořádat dobré výstavy. A ano, finance jsou určitě důležité téma, ale snažím se je nestavět na pozici číslo jedna. Pro mě je mnohem důležitější vůle, podpora a odvaha na straně města jako zřizovatele kulturních zařízení, a tu určitě cítím. Ukotvení galerie ve struktuře Městských kulturních zařízení ale naopak tak pevné není. Pro letošní rok tak vidím jako nejpodstatnější úkol pozici galerie v tomto rámci přesněji určit a usilovat o to, aby byla personálně lépe zajištěna.

Jakým směrem byste chtěla zaměřit výstavní dramaturgii galerie? Co by měla obsahovat?

Důležité pro mě je představit současné umění v celé jeho šíři, a zároveň zachovat určitou rovnováhu. Snažím se, aby na výstavách bylo možné vnímat různost přístupů, kterými současné umění komunikuje – a to od klasičtějších výtvarných projevů po ty experimentálnější. Stejně tak se při výběru vystavujících snažím vyvážit tematické, generační i genderové aspekty. Spojujícím elementem je nicméně snaha o diváckou srozumitelnost. Pro loňský rok se povedlo oslovit Vendulu Chalánkovou, Adama Kašpara a Richarda Loskota. Každý z nich k tvorbě přistupuje jinak, a právě takový dramaturgický rozptyl umožňuje přilákat a oslovit různé divácké skupiny. Snažím se vybírat umělce a umělkyně, kteří tato kritéria naplňují a kteří jsou současně ochotní do Jeseníku přijet vícekrát. Na tom, aby umělci mohli být přítomni i mimo vernisáž a vedli i komentované prohlídky nebo workshopy, si zakládám, protože autentické setkání s nimi nejde žádným jiným způsobem nahradit.

Adam Kašpar i Richard Loskot ve svých instalacích pracují s místními krajinnými reáliemi. Je ale možné, že do budoucna podobným způsobem umělce a umělkyně osloví i další fenomény, které jsou spjaté s historií nebo současností regionu. Byl to záměr, nebo se Jesenicko do výstav dostává tím, jak umělci na místní prostředí reagují?

O téhle programové rovině jsem hodně přemýšlela, ale zatím bych ji chtěla udržet pouze ve formě jednotlivých výstavních projektů. Pro nás je teď doopravdy nejdůležitější vybudovat si diváckou komunitu, která se bude do galerie pravidelně vracet. Myslím si, že vědomým zacílením se na jeden tematický celek bychom tenhle potenciál ztratili. Místní prostředí ale už nyní dost podstatně definuje podobu doprovodných programů. Byl to případ zmiňovaných výstav Adama Kašpara i Richarda Loskota a o něco podobného usilujeme i u výstavy Tomáše Pospěcha, která je v plánu na letošní rok. Budeme zde prezentovat Tomášův fotografický cyklus Češství, v němž se snažil zachytit nejcharakterističtější motivy, spjaté s naším každodenním životem a rituály. V doprovodném programu bych v návaznosti na to ráda mimo jiné tematizovala některá společenská specifika regionu, která určil odsun sudetských Němců, poválečné dosidlování nebo příchod řecké komunity od konce 40. let, vylidňování kraje v nedávné minulosti i velmi opatrný příchod nových obyvatel v posledních letech. Na první pohled to nemusí být patrné, ale právě díky těmto událostem je identita místních velmi bohatá, a to je pro koncipování doprovodného programu takto zaměřené výstavy skvělé východisko.

První výstavy jste kurátorovala sama, ale v případě výstavy Richarda Loskota se kurátorské role ujala Barbora Ciprová. Chcete, aby externí kurátoři a kurátorky do Jeseníku přicházeli pravidelně?

Původně jsem byla domluvená na externím kurátorství i pro výstavu Venduly Chalánkové, a to s Radkem Wohlmutem. Po loňské covidové vlně, kdy galerie mohly na jaře znovu otevřít, se ale všem zničehonic zaplnil diář, a Radek u naší výstavy nakonec nemohl být. Role kurátorky tak nečekaně spadla na mě. I u letošního výstavního programu bych tak měla nakonec jako kurátorka většinově figurovat já, zejména proto, že mi to dává smysl vzhledem k výstavnímu plánu. Podstatu své práce chápu jako dialog, při kterém se s vystavujícím bavíme jak o díle samotném, tak o možnostech, jak ho představit místnímu publiku. Díky své zkušenosti edukátorky a díky znalosti místního prostředí ale můžu v koncepci takové výstavy nějakým způsobem akcentovat zájem místního publika.

Komentovaná prohlídka výstavy s Vendulou Chalánkovou, 2021.

Galerie je v rámci regionu také svým způsobem solitérní. Větší galerijní instituce se nacházejí desítky kilometrů daleko – v Olomouci, Ostravě, v Opavě. Máte pocit, že vás galerie z těchto měst nějak zaregistrovaly, anebo jste v místním prostoru stále víceméně osamocení?

Otázku, jak se propojit s okolními galeriemi, si kladu velmi často. Poblíž nás funguje šumperská Galerie Jiřího Jílka, o kterou se starají manželé Kovalovi. Ta má zajímavý výstavní program a dobře vybudované publikum, díky tomu si ale vystačí sama. Určitě bych také ráda navázala kontakt s ostravskou galerií PLATO, ale to je zatím pouze v rovině úvah. Hodně si nicméně slibuji od vzniku Středoevropského fóra v Olomouci (SEFO). Na platformě SEFO bychom se totiž mohli potkat spolu s dalšími regionálními hráči, kteří pečují o současné umění. Navíc tu vidím veliký potenciál k vytvoření sítě kulturních institucí, které by mohly spolupracovat a aktivně utvářet kulturní a umělecké prostředí v regionu střední Evropy.

Mluvila jste o potížích s vylidňováním kraje. Zdá se ale, že díky postupující gentrifikaci velkých měst se mladší generace do regionů vrací stále častěji. Myslíte si, že se tento trend může potkat s vaším úsilím o vybudování stabilní divácké obce?

Tento trend je zjevný a časově se víceméně shoduje se vznikem galerie. Na Jesenicko v poslední době přišlo několik lidí, kteří jsou spjati s uměním, jsou to čerství absolventi vysokých uměleckých škol a chtějí zde zakotvit. Z jejich řad cítím velkou podporu. Současně nás podporují i mladí lidé mimo oblast umění, kteří se do Jeseníku po letech vrátili, aby zde založili rodinu. Díky své zkušenosti z větších měst jsou zvyklí na dostupnost i jiné než mainstreamové kultury. S tímhle faktem musíme počítat, protože jen tak zaměříme program galerie smysluplným směrem, a jen tak se k nám do galerie budou tito lidé pravidelně vracet. Je tu také skupina starších lidí, která se ale velmi otevřená novým věcem. A proto kladu takový důraz na způsob, jakým umění divákům zprostředkováváme.

V tomto silném ohledu ale cítím i vliv vaší praxe na edukačním oddělení Národní galerie...

Zcela jednoznačně. Ke vzdělávání o umění a jeho zprostředkování mé pracovní úsilí směřuje dlouhodobě. Formativním momentem pro mě bylo, když jsem se v době studia dějin umění v Olomouci dostala do programu Brána muzea otevřená, který se snažil podpořit muzea v procesu většího otevření se směrem k divácké obci. Podpora, kterou tento program zaštiťoval, byla směřována k pěti letům poměrně intenzivního školení zaměstnanců muzeí a galerií z celé České republiky s cílem vytvořit z těchto institucí platformy otevřené občanské společnosti. A téma otevřeného muzea je pro mě stěžejní dodneška. Mé působení v galeriích totiž vždy směřuje k vytváření programů, které by budovaly publikum a podporovaly nové zájemce k nalezení cesty k umění i nahlédnutí širších společenských souvislostí. Proto se raději nazývám edukátorkou, spíš než kurátorkou, i když nejlepší označení mé profese bylo podle mého názoru užíváno v Národní galerii – kurátorka pro vzdělávání. Výstavy totiž vnímám jako jednu z forem zprostředkování umění, a péče o jejich vznik, shodně s péčí o další formy komunikace s publikem, v mých očích tvoří nedělitelné kontinuum.

Lucie Štůlová Vobořilová (1976) vystudovala Teorii a dějiny výtvarného umění na FF UP Olomouc, absolvovala pětiletý program Brána muzea otevřená (2002). V letech 2002–2020 působila jako kurátorka pro vzdělávání ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie Praha a příležitostně spolupracovala na projektech s dalšími institucemi (GHMP: kniha Ahoj socho, 2018 (spolu s M. Matysovou), Kruh z.s. ad.). Věnuje se zprostředkování umění a spolupráci s umělci. V Národní galerii Praha koncepčně připravila a řídila projekty zaměřené na rozvoj publika a obecně podporující profesionalizaci oboru galerijního vzdělávání (Galerie pro učitele, Škola a muzeum pod jednou střechou, ArtCrossing ad.). Od roku 2020 působí jako kurátorka a edukátorka pečující o program Současné umění pro Jeseník. Působí externě na PedF UK jako vyučující studijního programu Edukace a interpretace kulturního dědictví.

Foto: Archiv galerie Jeseník