Scéna.cz 

Žitkovské Bohyně: dobro a zlo od člověka k člověku

Východočeské divadlo Pardubice je čtvrtou scénou, kde je od roku 2014 uvedené adaptace stejnojmenné knihy Kateřiny Tučkové - ŽITKOVSKÉ BOHYNĚ. Poprvé byl tento příběh nastudovaný v Městském divadle Zlín v úpravě a režii Doda Gombára. V tomto divadle měla inscenace velmi osobitou výpověď i díky tomu, že příběh se odehrává v tomto kraji. V roce 2017 byl text nastudovaný v Městském divadle Brno opět Dodem Gombárem. Divadlo pod Palmovkou uvedlo Žitkovské Bohyně v roce 2018 v režii a dramatizaci Michala Langa. V Pardubicích nastudovali dramatizaci Jiřího Janků a Kateřiny Duškové, ta je rovněž režisérkou představení.

Poprvé se režijní taktovky ujala žena. Kateřina Dušková projevila obrovský cit pro kontinuální vyprávění příběhu výjimečných žen obdařených léčitelskými schopnostmi, které žijí v souladu nejen s přírodou, ale zejména praktikují křesťanskou víru. Jejich duchovní zázemí určuje Bůh. Dušková dobře vede zejména ženské hrdinky. Osa příběhu a všech protagonistů se k divákovi dostává v retrospektivě, ale i tak je vše přehledné. Ocenit lze zejména mosty mezi jednotlivými událostmi a životními etapami formou křesťanského a lidového kalendáře. Vše režisérka zprostředkovává zejména pomocí výborné choreografie Petry Parvoničové. Ať už se jedná o masopust, dožínky, křest, biřmování nebo pohřeb. Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak jsou velmi citlivé - naturalistické a ohleduplné vzhledem k venkovskému prostředí, ale zároveň podtrhují současné postavy zasazené do jednotlivých období (válečná, poválečná léta, ale i období normalizace).
Scéna Pavla Kodedy vychází ze základního principu točny. V jejím středu je umístěná konstrukce z dřevěných kůlů. Ty pomocí rohové, přímé nebo téčkové kovové spojky vytvářejí kříž. Velmi zajímavé je odhalení, že podle úhlu natočení divák vidí buď kříž rovnostranný (tedy kříž zdravotnický) nebo křesťanský, kdy jeho jedna strana (ta do země) je delší. První kříž je symbol léčitelství a uzdravování. Druhý může označovat světové strany, ale zejména spojení božského (vertikála) a lidského či světského (horizontála) prvku. Součástí scény jsou různé šikmy. Kodeda nabídl vynikající prostor na horizontu. Rovněž dobře pracuje se železnými postelemi - viz internát a psychiatrická léčebna. Kde postele dané do vertikální polohy symbolizují katr vězení.
Autor hudby Darek Král nabídl nejen podkresovou hudbu k jednotlivým událostem, ale zejména inscenaci obohatil zpěvy.
Inscenace je náročná pro nastudování zejména také proto, že se jedná o ansámblovku, na jevišti vystupují nejen hlavní postavy ale i menší role a sbor. V tomto ohledu lze ocenit výborné vedení režisérkou. Divák se v souborových scénách neztrácí. A k tomu lze připojit výborné herecké výkony mezi jednotlivými protagonisty.

Největší díl patří zejména ženám. Petra Špinerová Janečková (Dora), Jindra Janoušková (Surmena), Romana Chvalová (Irma Gabrhelová), Antonie Talacková (Mahdalka, Janigena) a Veronika Malá (Irena Idesová) jsou zářným souhvězdím inscenace. Každá své roli dává přiměřené emoce a velký díl pravdy. Jindra Janoušková coby Surmena nese těžký kříž. Všem v okolí předává zejména lásku a klid. Každému se snaží pomoci. A to i přesto, že na ní dolehne trest v podobě psychiatrické léčby. Její postava zaznamenává výrazný oblouk - léčitelka, pečovatelka o sourozence Doru a Jakoubka (Petr Borovec), děti její sestry. Následně pacientka, kterou lékař cíleně zničil medikací a elektrošoky. Velmi silně působí její boj s bouřkou. V hledišti až zamrazí.
Protikladem jejího sepjetí s vírou a přírodou je neteř Dora v podání Petry Špinerové Janečkové. S velkým přehledem nabízí diváků svou starost o postiženého bratra, ale také silnou citovou závislost na něm. K tomu přidává dávka oproštění od zlého osudu. Snaží se vše vysvětlovat racionálně. Není divu, její postavení badatelky a sociální antropoložky ji ani nedává jinou možnost. Postupně je drcená rodovým prokletím. Autorka předlohy ji v závěru inscenace postaví do cesty ženu.
Antonie Talacková je rovněž silně přesvědčivá v dvojroli Mahdalky a Janiceny. Divák uvěří nařčení od lidí, že je bosorka. Talacková za tvrdou slupkou skrývá láskyplné srdce. Pravdou asi bude, že koho měla v oblibě a na kom jí záleželo, tomu velmi pomáhala a obklopovala ho láskou. Naopak, ten kdo na její oblíbence zaútočil, ten se měl čeho bát.
Velmi výrazným zpěvem se projevuje Eliška Lásková zejména jako Fuksena. Velkou dávku dobroty nabízí coby sestra na psychiatrii. Romana Chvalová coby Irma Gabrhelová zaujme zejména ve výstupu s Dorou, kdy se jí snaží předat poselství Bohyní a zejména jí odlévá vosk (pohanské věštění osudu).
Petr Dohnal vystupuje v roli Faráře (Páter Hoffer) a dále coby Opat. Divák vnímá duchovní rozměr jeho postavy, zejména vyniká v okamžicích obřadu, ať už se jedná o křest, svatbu nebo zádušní mši. Reinhardt Josefa Lásky je velmi kontroverzní postava. Rozporuplnost, kdy je na jednu stranu součástí vražedné mašinérie, vedle toho se na něj působí tlak a hlavně touha rozklíčovat na vědecké bázi pohanské základy nacistické ideologie. K tomu se zamiluje právě do osoby, která je sice nepřítelem, ale zároveň ženou jeho srdce.
Ladislav Špiner si zlo a temno Jindřicha Švance doslova užívá. Jasně potvrzuje jak je důležité divákovi předat zejména motivy a příčiny nekalého jednání. V jeho případě patří mezi nejsilnější výstup s Dorou (Petrou Špinerovou Janečkovou), kdy se vlastně vyznává ze svého hříchu s tím, že vlastně nechal její tetu cíleně odpravit, aby neprozradila jeho účast na pokusu o vraždu Lea Weissmanna (Alexandr Postler). Co by záporná postava dokáže projít všemi režimy bez úhony. Vždy v té správné uniformě a hlavně ví, koho držet v šachu, jak si pomoci překonat nepříjemné okolnosti, kdy hvězdy nejsou postavené v jeho prospěch. Takových postav je v dějinách postav nesčetně. Jejich oběti kolikrát netuší, kolik medu jim dotyční mazali kolem úst. Smutné.

Žitkovské Bohyně pardubického divadla nastavují vědecké až ateistické společnosti zrcadlo. V nehostinném kraji nemá člověk jinou možnost na přežití než vyjít se všemi mocnostmi světa, ať už těmi zemskými nebo nadpozemskými. Je logické, že nadpozemské bytosti se spojují. I když je na prvém místě Bůh, tak je potřeba využít vše ve svůj prospěch a to je zejména působení zeliny (bylinek). Bůh je hlavním hybatelem a určovatelem. Někdy je ale třeba léčit nejen tělo, ale zejména duši. A tady hraje hlavní roli zejména věštba z vosku.
Označení Bohyně nelze vnímat jako něco kacířského a nepřípustného vůči postavení jedinečného a spravedlivého hybatele Boha. Bohyně v tomto případě lze uznat jako označení povolání nebo společenského postavení. Bohyně - žena, která pomáhá a léčí. Když selže lékařská věda a nepomohou léky ani operace, tak už každý hledá pomoc, kde jen může. A že bylinky a uklidnění duše mohou vyřešit neplodnost? Určitě. Moderně se tomu např. říká homeopatie nebo třeba čínská medicína.

Východočeské divadlo Pardubice zve na ságu výjimečných žen, které pomáhají dodnes. A to že cesty pomoci jsou tajemné opřené o přírodu a energii z ní vycházející? Důležité je, že nám pomohli najít klid a uzdravili jsme se. Škoda, že nedokážou uzdravit celou společnost. Nejhorší, že všechno zlo pochází od člověka vůči druhému člověku.