Video se připravuje ...
V ringu předvedl odvahu už mnohokrát. Teď ale prokázal statečnost ještě větší mimo šestnáct provazů. Boxer Štěpán Horváth totiž vyrazil s bratrem a kamarádem pro uprchlíky z Ukrajiny. Cestou překonávali různé komplikace a nebezpečí. Nakonec ale dorazili po padesáti čtyřech hodinách zpátky do Česka a jejich mise byla úspěšná. „Lidi tam mají strach. Bojí se, že teď budou na řadě,“ říká český bijec o zážitcích z Moldávie, kde vyzvedávali mladou maminku, tři děti a starého muže.
Byl unavený a zádumčivý z toho, co prožil a viděl. Nakonec se ale přece jen ve Štěpánu Horváthovi během rozhovoru probudil jeho pověstný smysl pro humor.
Jak k tomu došlo, že jste se vydal s kamarády pro ukrajinské válečné uprchlíky?
„Matouš Rajmont (promotér Boxu v Lucerně) napsal na sociální sítě, jestli by někdo mohl zajet pro ukrajinské děti do Kišiněva. Tak jsem ani neváhal a napsal, že tam zajedeme. Takže tak.“
Cesta do Moldávie musela být náročná.
„Strašná, fakt peklo. Jeli jsme nakonec přes Transylvánii (Sedmihradsko) v Rumunsku. V jednu chvíli jsme zastavili a chtěli nás sežrat psi. Neskutečný. Nikdy jsem neviděl větší chudobu. Tam je normálně čtrnáctý století. V p*deli. Běhají tam jen divoký psi a třeba benzínku nepotkáte od nevidím do nevidím. S tím jsme ale nějak počítali, takže jsme nikdy neměli míň jak půl nádrže. Neustále jsme dotankovávali. Kdybychom tam někde zůstali, už nás nikdo nikdy nenajde.“
Co jste věděli o těch, pro které jste jeli?
„Všechno bylo ve výsledku trochu jinak, samozřejmě. Protože se to mění každou minutou. Jeli jsme pro dvě mámy a čtyři děti. Začal jsem komunikovat s jednou Ukrajinkou, která tam byla schovaná. A nakonec, když jsme přijeli do Moldávie, nešla síť. Tím pádem byla hrozná jakákoliv komunikace se světem. Dlouho jsme je hledali. Přístřeší jim poskytla nějaká rodina. Odvézt jsme nakonec mohli jednu mámu, tři malé kluky a jednoho dědu. Zdálo se nám, že je to dědeček některého z kluků. Během cesty jsme se ale dozvěděli, že tenhle stařík je Němec, který jel na služební cestu do Doněcku, pak přejel do Oděsy. Najednou se ale začalo mobilizovat. Lidi nevěděli, jak se odtamtud dostat. Takže byl pán šťastný, že se s námi dostane pryč. Už si myslel, že tam zůstane.“
Proč nakonec nejela i druhá žena s dítětem?
„Nedostavila se na místo odjezdu. Asi to bylo tím, že neměla peníze, aby se z Ukrajiny dostala. Takže nikdo neví, co s ní je.“
Prý máte už další zájemce o přepravu.
„Ano, už mi volalo několik lidí, mají třeba na Ukrajině děti. Přemýšlíme, že bychom narychlo založili nějakou organizaci, koupíme transita, jestli nás někdo bude financovat a budeme jezdit pro děti. Nevím, co s tím… Jsem z toho fakt špatnej.“
Byla válka nějak znát i v samotné Moldávii?
„Rozhodně. Lidi mají strach. Bojí se, že teď budou na řadě. Protože jsou v důležité oblasti. Kišiněv je hrozně blízko Oděsy. Je to tam strašně cítit. Ale je neuvěřitelný, jak na hranicích všichni pomáhají a fungujou. Myslím konkrétně rumunsko-moldavskou a rumunsko-maďarskou. I dvanáctileté holky tam pomáhají, roznáší vodu, jídlo, co je potřeba. Neskutečný! Musím říct, že solidarita, která se tam otevřela, je ohromná. Stejně tak je skvělý, jak pomáhají lidi v Česku. Možná jsme si mysleli, že už na sebe lidi zapomněli, ale fakt ne... Každopádně tam na hranicích to je opravdu úžasný. Kdokoliv z Ukrajiny přijde, je o něj postaráno.“
Přivezli jste tam i materiální pomoc.
„Ano, měli jsme balíky plenek, přesnídávky i třeba žrádlo pro psy, prostě co nás napadlo. Když to viděli, úplně po tom skočili. Nechali jsme to v uprchlickém táboře. Taky jsme se na poslední chvíli rozhodovali, jestli pojedeme i na ukrajinskou hranici k Doněcku. Chtěli jsme tam s klukama jet. I když jsme doma říkali, že samozřejmě ne. Mysleli jsme, že bychom přibrali ještě nějaké děti s mámama. Když jsem ale viděl, jak se ti, co jsme je naložili, strašně bojí… Ona byla šťastná, že jsme dorazili a odvezeme je pryč. V transitu brečela, vyprávěla, co zažili. Na Ukrajině má mámu s tátou a je jí vlastně jasný, že už je neuvidí.“
Když jste mluvil o situaci na hranicích… Co říkáte na to, jak se teď objevují smyšlené zprávy o tom, že se přes ně dostávají i třeba uprchlíci z Afriky a podobně?
„To jsou kraviny. Na hranicích je to tak hlídaný, že nemá nikdo šanci jen tak projít. Ještě než vjedete přímo na hranici, tak si vás rozdělují. Jakmile máte v autě Ukrajince, hned jdete na stranu. A těžce vás projedou. Koho vezete, kam… To znamená, že kdyby chtěl přejít někdo jiný, nemá šanci. Ale nám se teda povedl jeden kousek.“ (směje se)
Povídejte.
„Nám se normálně povedlo, ani nevím jak, že jsme přijeli na hranici s Moldávií a nějak jsem tam zatočil tak, že jsem nenápadně přejel hranice. Nikdo nás nechytil. Když jsme si to uvědomili, rychle jsme se otočili a vrátili. Protože, když Ukrajinci nemají v pase razítka, kde překročili hranice, odkud jsou a tak dále, do Evropské unie je prostě nepustí. Tím pádem oni ta razítka potřebovali. A když jsme se vrátili, pohraničníci se hned ptali, jak jsem to dokázal, že jim tam neproklouzne ani muška. Dělali jsme si s klukama srandu, že už jsme dokázali ukrást i tank, tak o co jde.“ (směje se)
Video výbuchu zhruba 400 kilometrů od Oděsy, které Horváthovi zaslala známá z místa
Video se připravuje ...
Témata:
válka, sport, Česko, Ukrajina, box, Palác Lucerna, Štěpán Horváth, Kišiněv, Evropská unie, Moldávie, uprchlík, pes, Sport na Heureka.cz
Související články
