Album Petrolej je nominované na cenu Anděl v kategorii Nejlepší slovenské album roku – jaký je to pocit?
Velmi dobrý, samozřejmě, kdo by se zlobil. Jsem rád, že si mě publicisté a akademici všimli. Už z toho důvodu, že jsem dvanáct let nevydal nové řadové album. Jsem toho názoru, že zpěvák nebo hudebník v mé věkové kategorii už by neměl vydávat desku každý rok. To je zbytečná nadprodukce. Takže jsem si dvanáct let odkládal nápady a když přišla pandemie, řekl jsem chlapcům z kapely, abychom to šli natočit. Víte, já už nechci dělat takové ty „popěvkové“ písničky s okamžitými hitovými ambicemi. Hity, které mě živí, už mám – Kristýnka, Aj tak sme stále frajeri, Sme svoji a podobně. Už nemusím uvažovat o tom, jak bych se měl v prvním plánu zalíbit.
Všiml jsem si, že zpíváte o vážnějších věcech.
Ano, myslím, že to je v jádru dost nekomerční deska. Konkrétně mám na mysli písničky Čudná poviedka a Tam, kde není signál. To jsou věci, které vyprávějí o tom, jak nám současné informační technologie posouvají vnímání sebe sama. Někteří lidé začali s okolím komunikovat tak, že si předem vytvoří nějaký svůj virtuální nebo mediální obraz, který se ale neslučuje s realitou.
A právě v Čudné poviedce zpívám o tom, co by se stalo, kdyby najednou přestala fungovat elektřina. Jádro je ve verších „Odteraz ti je nanič tvoj fejsbúkový profil/Čo keby si sa s nami ľudsky opil?“ a „Tak pri ohni si rozprávame svoje životy/Každým slovom zrazu mizne pocit prázdnoty“. My Slované to máme tak, že když je zle, máme k sobě blíž.
Své k současné komunikaci skrze sociální sítě říkáte i v písničce Fejky, že ano?
Ta je o instagramových zlatokopách, respektive o ženách, které čekají na zázrak s tím, že doslova prodávají svoje tělo skrze polonahé fotografie a videa a čekají, že se ozve ten správný hokejista. Na koncertech k tomu říkám takovou básničku, na níž demonstruji, co je to blbý rým: „Martina z Martina bola zvolená za Miss Zvolena. Budúcnost má istú, už má hokejistu“. Kde jsou ty časy, kdy jsme děvčata zvali na kávu nebo na zmrzlinu?
Celkově album nepůsobí bezvýchodně nebo pesimisticky, naopak.
Nechtěl jsem, aby deska na posluchače přenášela nějaké chmury nebo aby si někdo říkal – pozor, Peter Nagy si hraje na intelektuála. Celé to má být v úsměvném duchu. Vrátím se k Čudné poviedce, nápad na ni jsem měl odložený asi deset let, ale je to tak exaktně pojmenovaný problém, že jsem si dával moc velký pozor, aby to nevyznělo nějak moralistně. Proto jsem ji zakončil otevřeně: autor zmizol do tmy a nikto nevie kam.
Máte rád otevřené konce?
Líbí se mi filmy, které nemají ten stoprocentní americký happyend. Třeba Americká krása, u ní jsem si říkal, jak se Američanům podařilo ji natočit bez lapidárního, snadno pochopitelného konce. A pak jsem zjistil, že ji dělal britský režisér Sam Mendes. Tím se to vysvětluje, dal tomu až takový evropský šmrnc.
Bylo záměrem, aby i hudební složka desky působila pohodově a pozitivně?
Jednoznačně. Říkal jsem si, že nebudu na ničem šetřit. Nahrávali jsme ve výborném studiu LVGNC v Bratislavě, kde se natáčí starou technologií, na kterou jsem zvyklý. Navíc jsem udělal jeden velmi dobrý tah, pozval jsem zpět do kapely bubeníka Miro Okáľa, který Indigo před lety zakládal. A ten díky svému starosvětskému poctivému přístupu k hraní a pozitivním stylem komunikace vytvořil atmosféru zdravé konkurence.
Ti mladší najednou měli pocit, že se musejí hecnout a před tímhle člověkem dokázat, že jsou tak dobří jako staré Indigo. A stalo se, co jsem už dlouho nezažil, že jsme po nahrávání zůstali ve studiu, bavili jsme se o muzice, řešili jsme, co a jak nahrát. I jsme se třeba pohádali, ale to k tomu taky patří. V posledních letech si také potrpím na něžnější zvuk smyčcového kvarteta a klavíru muzikantů z Projektu PIANKO, jejich šéf Milan Adamec má velmi moderní cítění. Od nich jsem se naučil, že i filharmonici jsou bigbíťáci.
Když se ještě vrátím k textům, pořád máte schopnost přijít s chytlavým a nosným sloganem, který charakterizuje celou písničku.
Co se týče textů, jsem na sebe dost přísný. Stejně jako hudebník potřebuje stále cvičit, měl by se i profesionální textař stále věnovat mluvenému i psanému slovu. Dávám si pozor, abych nezpíval o banalitách, vyhýbám se slovu láska. Ale když zazpívám Psi sa bránia útokom, cítím, že je v tom něco, co by mě jako posluchače přimělo zajímat se, jak je to dál, co je tím míněno.
Když jsem začínal psát texty, četl jsem Villona, Baudelairea, Kainara, Josefa Šimona. Četl jsem je a snažil se přijít na to, jak to dělají. Zmíněný Josef Šimon napsal třeba fantastickou větu, která pro mě charakterizuje myšlení umělců: „My jsme letci, kteří vypustili nádrž, aby mohli výše.“ To mě fascinuje a snažím se přijít s něčím podobným.
