Šijeme roušky

     Hrdinství ukrajinského lidu a jeho vedení je obdivuhodné, denně se o něm můžeme přesvědčovat. Na to téma psát nebudu, kromě dvou slov: SLÁVA UKRAJINĚ! Vše ostatní si píši Ukrajinci sami vlastní krví.

     Také solidarita napříč světem nemá téměř obdoby. Stejně tak naši lidé dělají co mohou, pomoc finanční, vojensko materiální, humanitární, morální, politická je na výši, jakou nepamatuji. Vidím to nejen v televizi, ale i ve svém okolí. I v sobě samém, rozhořčení, smutek, dojetí se i ve mně samém přetavily do ochoty pomoci. Nikdy jsem si nemyslel, že bych ještě kdy od dob nechvalně známého Fondu solidarity přispěl na nákup zbraní. A dobrovolně. O darech na humanitární věci nemluvě.

      Asi stejně jako většina národa. V práci se potkávám s Ukrajinci, či teď spíše Ukrajinkami, často a vědí to a váží si toho, jak se my, Češi právě teď chováme. Říkají mi to.

     I tahle příšerná válka jednou skončí. Věřím, že porážkou a potupným ústupem ruských vojsk. Ale skončí. I potom nezapomeňme na Ukrajinu a její hrdinný lid. Naši pomoc budou potřebovat dlouho. Ve všech podobách. Sociologové už varují, že každé "revoluční" nadšení ochabne. Jistě, známe to z roku 1968, 1989 a naposledy z kovidu. Teď teprve vysvětlím podivný název mého článku. Vzpomínáte? Teď jsme totiž ve fázi "šití roušek". Nadšení, odhodlání, práce pro celek, pro dobrou věc.

     Ale prosím, vzpomeňte i na následující měsíce. Únava, frustrace, rozdělení společnosti. Nedopusťme to opět, moc se přimlouvám. Vydržme tentokrát až do konce. Nesedněme na lep populistickým politikům a "politikům", kteří jsou sice nyní zalezlí, ale už vyhlížejí horší časy. Až nastanou problémy s uprchlíky, až bude stát nafta 50 korun za litr, až už toho budeme mít dost. Pak zase vylezou z nor. A nejen oni, stejmě tak placení či jen zblblí přisluhovači Kremlu nezmizeli, jen jsou teď v defenzívě. 

     Na jak dlouho tam budou a na jak dlouho budeme moci být sami na sebe skutečně hrdí, záleží jen na nás.