Když vlk zahnaný do kouta kousne

Kontext a schopnost kritického myšlení jsou v dnešní době nutné proměnné nejen k tomu, aby člověk dokázal současný svět jakž takž pochopit, ale také proto, aby se nestal pouhým naprogramovaným nástrojem něčí agendy. Podle studie americké University San Diego každý z nás denně prostřednictvím médií, emailu, internetu a knih přijme cca 105 tisíc slov, což se dá výjádřit také jako 23 slov za sekundu (přepočítáno na 12ti-hodinovou dobu bdění). Za týden tak náš mozek odebere a zpracuje zhruba 34 gigabitů informací. Šílené číslo? Ano a navíc nepřesné. Studie totiž byla provedena v letech 2018 a 2019, takže se téměř jistě jedná o číslo podhodnocené. Přihoďme nějaké ty konspirační a dezinformační kampaně, všeobecnou indoktrinaci, neinformovanost a nevzdělanost, na kterou je tolik lidí hrdých, a zcela bezkontextní a nefaktickou činnost médií a pak se divme, že téměř celý svět tápe ve tmě.

Situace je tak špatná, že se informovanost stala odbornou dovedností. Dnešní svět 60ti-vteřinových reportáží vlastně ani neumožňuje cokoliv komplexněji odprezentovat, natož pak ve snadno pochopitelné formě. Západní a prozápadní média jsou v informovanějších kruzích pravidelně na pranýři nejen kvůli cenzuře a odmítavému postoji lidi skutečně informovat, ale i kvůli nekonečnému apelu na lidské emoce namísto nepředpojaté prezentace faktických informací. A tak musí zákonitě dojít na to, že se většina západní společnosti stane emočně vyšinutou a zaujatou ve prospěch západního náhledu na svět. Je to svět, ve kterém pokrytecky schvalujeme a oslavujeme rozhodnutí a činy Západu a zároveň si vytváříme odpor vůči “těm druhým”. Svět, ve kterém jsme naprogramováni nenávidět zhruba třetinu obyvatel světa, aniž bychom se kdykoliv potkali byť jen s jediným zástupcem této nenáviděné skupiny lidí. A samozřejmě nám to vše přijde přirozené a zcela normální. Vnímají to tak přece “všichni” nebo minimálně většina stáda, tak proč ne já? Rusko má v tomto smyslu vůbec nejhorší možné postavení. I pouhá zmínka o Rusku nebo jeho populaci v české společnosti okamžitě vyvolává v lidech vzteklinu. Poklidná večeře s přáteli se tak rázem mění na bratrovražedný boj o holý život, ve kterém dosahují protiruské nálady bodu varu a vzteky rudá prozápadní část osazenstva jídelního stolu s pěnou u pusy výhružně sahá po jídelním noži. V ČR si prostě musíte vybrat jedno nebo druhé. Cokoliv mezi tím nebo případně ani jedno Vás v očích jednoho týmu automaticky hodí do týmu protihráčů.

Zločin je to, co páchá ten druhý

Formování národních států je neskutečně krvavý business. Posledních 12 000 let je toho důkazem. Víceméně celá tato časová posloupnost je přehled válčení, genocid, odplat, anexí, invazí a dalších kratochvílí těch hladovějících po další moci. To jestli u moci zůstanou a to jestli přežije jejich prozatimní územní celek závisí na populaci, které vládnou. Nástrojem jak toho dosáhnout je soustavná indoktrinace za použití propagandy, upevňování národní hrdosti, patriotismu, ale také selektivní informovanosti, překrucování historických faktů, šíření polopravd a vytváření a posilování pocitu nadřazenosti vůči ostatním. Do určité míry to dělá v rámci své populace vláda každého státního celku. S tím jak ale roste moc a vliv těchto celků, roste i nutnost věnovat indoktrinaci větší množství zdrojů, času a úsilí. Impéria jsou klasickým příkladem.

V době po 2. světové válce dosáhly USA statusu novodobého světového impéria velmi rychle i díky tomu, že země byla válkou takřka netknuta. Země, ve které se naplno zabydlela myšlenka americké výjimečnosti a s ní spojené nadřazenosti, si tak konečně mohla otevřeně vytřít se zbytkem světa frdel. V kontextu v současnosti probíhající inxvaze na Ukrajinu, která byla podle západních médií a mnohých západních vlád „nevyprovokovaná“, je nesmírně důlěžité opatřit tuhle pohádku nezbytným kontextem.

Píše se rok 1823 a Spojené státy americké, ačkoliv stále v plenkách, jsou zemí Bohem předurčenou k expanzi (o tom za chviličku), ale také k bezpodmínečné kontrole západní hemisféry. Tehdejší prezident James Monroe právě zformuloval tzv. Monroe Doctrine, jejíž sdělení zbytku světa bylo jasné – od západní polokoule ruce pryč! Jakákoliv snaha o získání kontroly nad kterýmkoliv národem západní polokoule bude vnímána jako nepřátelský akt vůči USA. Pozor, nabubřelá arogance Spojených států bude příští rok slavit dvousté narozeniny! Monroe Doctrine se stala základním kamenem zahraniční politiky USA a během následujících let byla několikrát rozšířena a přepracována. Na její invokaci většinou docházelo i pod záminkou hrozby pro národní bezpečnost (a hle!) a USA ji využily k nespočtu vojenských intervencí v oblasti Latinské Ameriky a Karibiku.

Netrvalo dlouho a pocit nadřazenosti ve Spojených státech potřeboval vzpružit. V roce 1845 se v USA začala formovat myšlenka zakotvena v přesvědčení o tom, že vůle boží si žádá teritoriální expanzi a državu zbytku kontinentu. V očích tehdejších politiků a zákonodárců se jednalo o zcela zřejmý úděl USA a tento termín se ujal ve stejné formě, tedy Manifest Destiny. Přesvědčení se stalo filozofií a hybnou silou v zahraniční politice země. Odvolávajíc se na tuto filozofii USA zahájily válečné tažení, na jehož konci, v roce 1848, došlo k anexaci zhruba třetiny území Mexika, od jižní hranice Oregonu až k západní hranici současného státu Lousiana. Šlo o území o velikosti více než 1,3 milionu km2, jinými slovy více než dvojnásobek rozlohy Ukrajiny. V roce 1893 pak USA využily Manifest Destiny k anexaci Havajských ostrovů, které předcházel puč a invaze vojenské námořní pěchoty.

Status světové mocnosti, který si USA vydobily ve světě násílím, byl dále upevněn v 90. letech 20. století. Píše se rok 1992, studená válka je u konce, Sovětský svaz se rozpadl a USA plánují nové geopolitické uspořádání světa, ve kterém nebude nikomu dovoleno jakkoliv zpochybňovat jejich dominantní postavení. Ačkoliv původně navržena jako koncept národní obrany, tzv. Wolfowitz Doctrine se stala novou zahraničně-politickou strategií, založenou převážně na vojenské převaze. Jejím cílem bylo vytvořit jakýsi obranný val proti všem, kteří nesmýšlejí stejně jako USA. Dalším cílem bylo zabránit jakékoliv nepřátelské zemi v cestě ke statusu globální velmoci a zároveň vytvářet překážky s cílem zmařit vznik případné hrozby ohrožující zájmy USA a jejich spojenců. (Zamysleme se na chvíli co Wolfowitz Doctrine znamená pro velmoci typu Rusko nebo Čína...) Poté, co si tedy USA vykolíkovaly americký kontinent a západní polokouli, došlo o nějakých 150 let později na celý svět.

Utahování smyčky okolo krku

Rok 1989, evropský čas naděje. Slovy Chrise Hedgese, bývalého válečného korespondenta a držitele Pulitzerovy ceny: „Po rozpadu sovětského impéria se NATO stalo zastaralým. Prezident Michail Gorbačov se obrátil na Washington a Evropu s žádostí o vytvoření nového bezpečnostního paktu, který by zahrnoval i Rusko. Ministr zahraničí James Baker v Reaganově administrativě spolu se západoněmeckým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem ujistili sovětského vůdce, že v případě sjednocení Německa nebude NATO rozšířeno za nově vzniklé hranice. Závazek nerozšiřovat NATO, který přijaly také Velká Británie a Francie, se zdál být předzvěstí nového globálního řádu. Viděli jsme, jak před námi visí mírová dividenda, příslib, že obrovské výdaje na zbrojení, které charakterizovaly studenou válku, budou přeměněny na výdaje na sociální programy a infrastrukturu, které byly dlouho zanedbávány kvůli nenasytnému apetitu armády.“

Hedges pokračuje: „Diplomaté a političtí představitelé tehdy téměř všeobecně chápali, že jakýkoli pokus o rozšíření NATO je pošetilý, že jde o neopodstatněnou provokaci vůči Rusku, která by zničila vazby a pouta, jež šťastně vznikly na konci studené války. Jak jsme byli naivní. Válečný průmysl neměl v úmyslu zmenšit svou moc ani své zisky. Téměř okamžitě se pustil do verbování zemí bývalého komunistického bloku do Evropské unie a NATO. Země, které vstoupily do NATO, mezi něž dnes patří Polsko, Maďarsko, Česká republika, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Albánie, Chorvatsko, Černá Hora a Severní Makedonie, byly nuceny přebudovat své armády, často prostřednictvím vysokých půjček, aby byly kompatibilní s vojenskou technikou NATO.

Rozšíření NATO se rychle stalo mnohamiliardovým ziskem pro korporace, které profitovaly ze studené války. (Polsko například právě souhlasilo s tím, že utratí 6 miliard dolarů za tanky M1 Abrams a další americké vojenské vybavení.) Pokud by Rusko nechtělo přistoupit na to, že se opět stane nepřítelem, pak by na něj byl vyvíjen nátlak, aby se nepřítelem stalo.

Důsledky přiblížení NATO k hranicím s Ruskem - v Polsku je nyní raketová základna NATO 160 km od ruských hranic (Pozn. vzpomeňme na Kubánskou raketovou krizi v roce 1962) - byly tvůrcům politiky dobře známy. V tajném diplomatickém telegramu z 1. února 2008, který získal a zveřejnil server WikiLeaks, psaném z Moskvy a adresovaném Sboru náčelníků štábů, Spolupráci NATO-EU, Radě národní bezpečnosti, Moskevskému politickému kolektivu a ministrům obrany a zahraničí Spojených států amerických, se jednoznačně hovoří o tom, že rozšiřování NATO představuje riziko případného konfliktu s Ruskem, zejména kvůli Ukrajině.“

Po převratu na Ukrajině v roce 2014 pod taktovkou USA americký liberální think-tank se sídlem ve Washingtonu D.C. poznamenal, že „Rozsah vměšování Obamovy administrativy do ukrajinské politiky byl dechberoucí. Ruské zpravodajské služby zachytily a do mezinárodních médií vypustily telefonát Nulandové [Victoria Nuland, pozn. autora], v němž s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffeyem Pyattem podrobně probírali své preference ohledně konkrétních personálních obsazení v postjanukovyčově vládě.“

Ve svém projevu v prosinci 2013 před Americko-Ukrajinskou nadací tehdejší náměstkyně ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti Victoria Nuland oznámila, že Spojené státy americké investovaly do Ukrajiny 5 miliard dolarů v rámci jejich snahy o „demokratizaci“ země. Celé video můžete sledovat zde. Umíte si představit reakci USA na Rusko investující miliardy dolarů do „rozvoje demokracie“ v Mexiku?

Za pomoci nejen USA, ale i krajně pravicových nacionalistických uskupení (Azovský prapor, Pravý sektor, politická strana Svoboda a další) došlo ke svržení tehdejší vlády prezidenta Viktora Janukovyče a dosazení loutkové vlády USA. Nacionalistické a protiruské zájmy měly konečně politickou moc a ihned začaly vyvíjet na rusky mluvící menšinu v zemi náležitý tlak. Ukrajinská armáda zaintegrovala do svých řad krajně pravicové elementy a stejně jako během 2. světové války, kdy na Ukrajině působila nejen protisovětská Organizace ukrajinských nacionalistů (později Ukrajinská povstalecká armáda) pod vedením Štepána Bandery, se zaměřila na boj s proruskou a rusky mluvící menšinou v zemi.

Krymské referendum umožnilo tamní populaci odvrátit krveprolití, ale východoukrajinská část země už takové štěstí neměla. Namísto požadovaného osamostatnění se proruské části doněckého a luhanského regionu ocitly pod palbou dělostřeleckých granátů Made in USA, pod kterou zůstaly dlouhých osm let. Během této doby bylo podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na východě Ukrajiny zabito více než 3 300 civilistů (což je více než počet obětí z 11. září) a dalších odhadem 7 000 až 9 000 civilistů bylo zraněno. Během této doby nedošlo na žádné sankce ani snahy o to izolovat kyjevský režim, který mohl ve svých genocidních snahách beztrestně pokračovat dále.

O čem tato situace vypovídá? Jednoznačně o dvojím standardu hodnoty lidského života založeném v tomto konkrétním případě na geopolitické orientaci země a cílech dané aktivity. Pokud umírají občané země, která není součástí prozápadní aliance, v lepším případě hledíme jinam, v horším případě zajistíme dodávky zbraní, tak jako v případě dodávek zbraní a munice USA ukrajinské armádě. Právo na sebeurčení je přitom zakotveno v Chartě Spojených národů, ale dvojí metr, se kterým jednotlivé situace hodnotíme, znamená, že v některých případech (obvykle když existuje západomocenská snaha podkopat legitimitu té či oné země) se na věc díváme jako na základní princip práva na sebeurčení a v jiných (obvykle když je západomocenský blok proti) jako na rozvratné separatistické tendence. V druhém případě často následuje nekompromisní potrestání nebo minimálně varování, tak jako v případě katalánského referenda z roku 2017, kdy 9 z 12 politických organizátorů Madrid odsoudil za rozvratnou činnost státu na 9-13 let. Ačkoliv jim byla v roce 2021 udělena milost, jednalo se o jasné varování těm, kteří by v budoucnu měli podobné choutky.

Ruské snahy vyjednat s Ukrajinou klid zbraní a zajistit východoukrajinské menšině určité záruky bohužel nedopadly na úrodnou půdu. Uklidnění situace a příslib míru, který hlásal prezidentský kandidát Zelenskyj v rámci své kampaně bohužel nebyl přenesen z oblasti teorie do praxe. Další z amerických think-tanků, Foreign Policy Research Institute, v jedné ze svých nedávných analýz informoval čtenáře o tom, že „Ruští představitelé byli toho názoru, že Kyjev nesplnil své závazky z normandského summitu v roce 2019, které zahrnovaly udělení zvláštního statusu Donbasu.“ Další snahy o deeskalaci situace na východě země padly, když „V roce 2020, po dosažení předběžné dohody o zřízení poradního sboru s Ruskem, Kyjev po domácí kritice od dohody odstoupil. Moskva dospěla k závěru, že ukrajinská domácí politika zabrání jakémukoli pokroku v provádění minských dohod bez vnějšího tlaku.“ Konstruktivní diplomatická role, které se chopily státy jako Francie a Německo s cílem deeskalovat ukrajinskou krizi hned po jejím vzniku, tj. v roce 2014, byla bohužel soustavně narušována politikou Spojených států a NATO, ve snaze zahnat Rusko do kouta a prosadit si svou. Dodávky zbraní, vojenské podpory a zbraňových systémů, jejichž přítomnost jen kousek od Ruských hranic Rusko vysloveně označilo za národní hrozbu, plynout na Ukrajinu nepřestaly.

Historie nám mnohokrát ukázala, že USA a NATO neváhají pro splnění svých cílů jít přes mrtvoly.  Otázkou je, do jaké míry se necháme několika málo elitářsko-mocenskými neofeudály vláčet z jednoho konfliktu do druhého. Snahu zajistit světu mír musíme přenést z roviny prázdných řečí do roviny konkrétních činů. Prvním z kolektivních rozhodnutí musí být okamžité rozpuštění NATO, kterému už dávno vypršelo expirační datum a v současnosti není nic jiného než břímě naší budoucnosti. Představte si, jaký signál by světu vyslalo rozpuštění organizace NATO a vytvoření Globální aliance pro světový mír a odzbrojení.

Závěrem: Invazi na Ukrajinu neospravedlňuji, nestojím ani na straně Ruska, ani na straně Západu. Jsem proti válce a násilí, ať už jej páchá kdokoliv, protože současný svět si nemůže dovolit další konflikt. Zároveň ale nemůžeme nechat Západ, aby celou věc překroutil a využil současné situace k upevnění protiruské pozice. Je třeba budovat mezi národy mosty a sbližovat je a těm, co mají odlišný postoj je třeba maximálně naslouchat. To vyžaduje přesný opak toho, co Západ v reakci na probíhající konflikt dělá. Namísto toho, že přesekáme komunikační kanály a zemi uvrhneme do izolace je potřeba informace plynoucí z Ruska studovat, analyzovat a vnést do veřejné diskuze. Tak funguje skutečná diplomacie a pokud můžeme zamezit potencionálnímu konfliktu tím, že například zrušíme multimiliardové zakázky na dodávky zbraní Ukrajině, ať se tak stane. V současnosti čelíme skutečným existenčním problémům, jejichž kořeny zcela prorostly fyzickým a fyzikálním prostorem který obýváme – naší planetou. Zabřednutí do dalšího konfliktu znamená další odvedení pozornosti od toho na čem skutečně záleží. Dokud si ale jako globální společnost neuvědomíme, že jsme jeden propojený celek a že dělení na menší útvary a nejednota může v současném konkurenčním ekonomickém prostředí poháněném cyklickou spotřebou a mentalitou zisku znamenat pouze a jenom zkázu, budeme odsouzeni k sebezáhubě.  

Zdroje:
https://www.fpri.org/article/2022/01/moscows-compellence-strategy/https://www.mintpressnews.com/chris-hedges-ukraine-soviet-union-russia-war/279793/https://www.rferl.org/a/death-toll-up-to-13-000-in-ukraine-conflict-says-un-rights-office/29791647.html?fbclid=IwAR2I4y9Fh3qPKZ6T5FK8xKJbOea0bAgvh05wa2WrQ8Jm6L4RC_o7dr4-qHMhttps://www.cato.org/commentary/americas-ukraine-hypocrisy#