LAST DROP aneb Čekání na kapku porozumění

Last Drop. Foto: Michal Hančovský.

Téma projektu Last Drop ze hry vykrystalizovalo až zpětně. Kvůli pandemii se zkoušky odkládaly a přesouvaly, až nakonec práce pokračovala na dálku skrz online videohovory. Spoluautoři byli tak dlouho odloučeni, že muselo dojít i k zásadní změně hereckého partnera Jacoba Sambetha – jeho role se ujal Jan Čtvrtník, jehož jsme sledovali v pražském divadle KD Mlejn.

Last Drop v překladu ”poslední kapka” je inscenace o nedostatku vody. V současných nelehkých časech je toto důležité téma někdy možná opomíjené. Proto je dobře, že inscenace spolku Stransky ART Company environmentální tematiku navrací do našeho povědomí. Apokalyptické téma se zrodilo z her s vodou a s jejím nedostatkem. V inscenaci vodu performeři nahradili plastovou drtí. Díky tomu, jak protéká skrz prsty, se chová podobně jako voda.

Na scéně vidíme dva muže (Jan Stránský a Jan Čtvrtník). Jsou zamčeni v čase do rozlehlého, a přesto omezujícího prostoru jakéhosi hřiště. Ačkoliv je velké, působí uzamčeně. Performeři společně procházejí pět epizod, v rámci nichž se svými těly pracují jako s materiálem a objektem. Jejich kostýmy vypadají venkovsky, skoro až balíkovsky. I to má svůj význam. Autorka scénického řešení a kostýmů, scénografka Marianna Stránská, se při jejich tvorbě inspirovala hrou rugby a oblečením, které nosili původní hráči této staré anglické hry. Mají spojistost s rivalitou i s týmovým řešením situací. Detaily kostýmů vycházejí z konkrétních choreografických prvků a reflektují je. Například různé chrániče na těle jsou účelné a chrání performery při pádu, stejně jako potahy mezi zápěstími a lokty. Herci je mít musí, aby při pohybech neuklouzli. Jednotlivé prvky zároveň fungují i jako hráčská vizuální stylizace.

V první kapitole oba muži znázorňují, respektive animují kohokoliv – lidstvo jako celek. V divákovi to vyvolává pocit, že by se k nim téměř přidal. K dojmu nekonečna přispívá blackbox, scénografie a light design Šimona Kočího. Jednotnost světla vytváří dojem haly. Máme pocit, jako by světel kolem bylo mnohem více a v zorném úhlu pole nekončila. Zároveň se navzájem prolínají, což působí, jako kdyby muži byli propojeni s mnoha dalšími neviditelnými osobami. Tvůrci efektivně pracují i se zvukem. Úvodní část je tichá. Postupně herci svými hlasivkami vytvářejí osobitý audio podkres převážně ve formě citoslovců. Dokreslují tím pomalou vzývající pohybovou akci rukama, hlavama, obličeji i ústy, jež nastavují směrem vzhůru.

Zvukový podkres vytvářený performery se postupně transformuje do hučení dronu. V druhé epizodě pobývání, existence ve formě čekání, přechází do kapitoly o vztahu. Prolíná ji hudba s inspirací kapek. Na scéně teď sledujeme dva kamarády, členy stejného týmu, spoluhráče, kteří se spolu snaží vyřešit problém a míří na stejný cíl. V třetí kapitole se rozeznívá hudba a společná hra se mění v souboj a vztah mezi muži se přetváří v soupření a rivalitu.

Zásadní řez inscenací způsobí obraz zahrady ve čtvrté epizodě, kterou doprovází reprodukovaná orchestrální hudba. Spustí se dost zčistajasna a nečekaně. Znázorňuje vykloubenost soutěžního obrazu a odkazuje na současnou televizní zábavu a showbyznys. Svou nepřirozenou vehemencí posouvá celou akci ad absurdum. Dostředivý choreografický princip se prolíná celým představením a graduje v závěrečné, páté epizodě. Ta pracuje s geometrií, jež táhne diváka dovnitř. Tvůrci v konceptu pěti bodů vycházeli z taneční arkádní hry Dance dance revolution a na pět bodů jsou vymyšlené tři osmičky choreografie. Závěrečná taneční epizoda je zároveň i jedinou choreografií v představení.

Inscenace Last Drop nepřináší záměrný dramatický oblouk. Tvůrci rozehrávali jednotlivé motivy v kapitolách, dramatické gradaci se vyhýbali. Podobně jako americký povídkový film Smoke z 90. let, ve kterém není nic o kouři, ale v každé situaci je nějaký kuřák, i Last Drop spojuje společný prvek – téma nedostatku vody. První z kapitol je bezčasá, prezentuje možnou predikci, druhá je o vztahu aneb jak je možné se s nastálou situací vypořádat, další zas o vzniku konzumerismu a projekci, a kam až by mohl dospět. Čtvrtá, depresivně-cynická epizoda Zahrady zdůrazňuje, že příroda nás přežije, i když my na planetě už nebudeme a země se adaptuje na plast, jenž jsme vytvořili. Takto směřujeme až k závěrečnému tanečnímu finále, v němž tanečníci končí vzhůru nohama. Jakoby se i celý svět zvrátil a postavil na hlavu. Ani ve vztahu dvou postav není vývoj, a funguje na principu spolubytí dvou existencí, které nejsou zatížené předchozími vztahy. Gender nebo pohlaví u nich nerozhoduje, může jít i o nelidi – tedy jakýsi kdokolivěk. Jejich vztaženost jeden k druhému je budovaná v přítomnosti jejich vzájemnou reakcí. Není postavená na nějaké psychologii nebo emoční vztahovosti, ale na akci a reakci mezi dvěma entitami.

Last Drop přináší předzvěst nejisté budoucnosti i uvědomění současné nejisté přítomnosti lidstva. Střídmost akce, silná obraznost, natahující se ticho mezi kapkami, mnohovrstevnatost palčivých témat a vzájemná kontradikce viděného a skrytého zve diváka do prostoru, kde se čas ztratil. Divadelní jazyk je metaforický, a zároveň srozumitelný pro uchopení palčivého tématu environmentální krize, která dnes často vyvolává paniku nebo apatii. Průběžnou linkou inscenace je pomalé tempo čekání – na konec, na začátek, na kapku porozumění.

Psáno z reprízy 25. února 2022, KD Mlejn v rámci festivalu Malá inventura.

Last Drop
Choreografie: Jan Stránský
Námět a koncepce: Jan Stránský & Jakob Sambeth
Performeři: Jan Stránský, Jan Čtvrtník
Dramaturgie: Markéta Labusová
Scéna & kostýmy: Marianna Stránská
Světelný design: Šimon Kočí
Hudba: Markéta Labusová & Jan Čtvrtník
Externí choreografická spolupráce: Cecile Da Costa
Produkce: STRANSKY ART COMPANY,z.s
Premiéra: 19. 11. 2021