Vladimír Mišík: Stáří není pro zbabělce

Hudební legenda tento týden oslavila 75. narozeniny. Odemykáme rozhovor z tištěného časopisu Neovlivní.cz

„Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů. Já teď vím, věrný zůstanu.“ Asi nic lépe nevystihuje následující rozhovor s hudebníkem Vladimírem Mišíkem než tento úryvek z písně Slunečný hrob, kterou s tehdejší formací Blue Effect představil publiku na sklonku roku 1968. Tentam je sice jednadvacetiletý mladíček, ale Vladimír Mišík své hudbě, postojům a Letné věrný zůstává.

Dva roky po úspěšném albu Jednou tě potkám, za které sklidil šest Andělů, vydala legenda české rockové hudby Vladimír Mišík nové album Noční obraz. Je to druhé album vydané ve spolupráci s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows. Na nahrávce se podíleli zahraniční hosté jako americký gospelový soubor The Blind Boys Of Alabama, americký bluegrassový kytarista Jerry Douglas, irský hráč na dudy Dave Spillane nebo irský producent a hudebník Dónal Lunny. Doprovodné vokály nazpívali třeba Lenka Dusilová nebo Robert Křesťan.

Neo: Vaše nová deska Noční obraz vyšla poměrně rychle, skoro přesně dva roky po předchozí desce Jednou tě potkám. Jak se to přihodilo?

Když jsme slavili vydání Jednou tě potkám a radovali se z přívětivých recenzí, tak na mě Petr Ostrouchov lišácky pohlédl a říkal: „Tak co, kdy budeme točit další písně?“ A já se podíval vzhůru a odpověděl: „Jestli nám budou nějaké shůry seslány, tak třeba.“ Za dva měsíce nato mi poslal sedm demáčů. On je hrozně pracovitý. Přistálo mi na mail sedm bezvadných písní. Z toho byly dva texty moje a pět dalších básničky. Dali jsme se do díla a pak už to docela šlo. Ale točili jsme to skoro rok, protože za a) byl covid, a za b) přece jenom na tom zdravotně nejsem celkově dobře. Byl jsem v takovém důchodcovském rozpoložení, jako v písničce Krok sun krok. Takže jsem nazpíval třeba dvě věci, anebo jenom jednu, a pak jsme odjeli ze studia Sono Records domů a za tři neděle tam šli zase. Natáčelo se to na etapy, takže to bylo takové příjemné natáčení.

Neo: A kromě způsobu natáčení – podepsal se na albu covid ještě něčím? Třeba obsahově?

Covid jsme do alba nezakomponovali. Je to drama, to ne že ne. Nedá se nic dělat; je to tak, jak to je. Není to příjemné, zvlášť s variantou delta. Za týden jdu na třetí dávku. Jsou kolem toho takové historky, že to není úplně ideální, že je ještě ta třetí dávka zapotřebí.

Neo: Prezident České lékárnické komory se nakazil koronavirem i po třetí dávce vakcíny. Očkování nemusí nakažení zabránit, ale většinou minimalizuje dopady.

To doufám. Já těch chorob mám! Naštěstí jsem covid nechytl. Nechal jsem se očkovat asi před rokem, pak jsem pojednal tu druhou dávku.

Neo: Pražská čtvrť Letná se ve vašich písních objevuje poměrně často, na obalu Jednou tě potkám jste vyfocený na ulici Milady Horákové. Vy jste žil na Letné celý život?

Ano. Maminka byla tehdy repatriovaná z Německa a odjížděla už v jiném stavu. Otec John, toho odveleli. Došlo tam tehdy k nějakému nedorozumění. Podle mámy měl být odvelen do Severní Koreje, kde se začal chystat válečný konflikt. Ale nebylo to tak, byl odvelen domů. Snad tam byla nějaká částečná korespondence, ale ty dopisy, které od něj chodily, tedy pokud chodily, pravděpodobně StB přinejmenším pročítala a nedoručovala. Ale připadá mi divné, že by psal, protože máma nevěděla adresu. Máma byla repatriovaná do Prahy, byť Slovenka, a tady sehnala jeden pokoj na Letné; tam jsme žili hodně dlouho. Bylo to Obránců míru 5, u zastávky tramvaje Strossmayerovo náměstí. Časem máma, protože měla dítě, vyměnila ten jeden malý pokojík za větší pokoj. To byly takové ty rozdělené byty. Pak jsme se ještě přestěhovali do většího pokoje a tam už jsem vyrostl. V té době to bylo dost komplikované.

Neo: Když jste žil celý život na Letné, tak si určitě pamatujete na všechny ty hospody, které už zanikly. Na Špejchaře teď sídlí Mormoni, U Sojků byla banka, V Plzeňském dvoře bylo kasino, teď je prostor prázdný.

U Voldána. To byla hospoda ve Veverkově ulici na rohu Kostelní, i dnes tam je prima hospůdka. Tam jsem chodil mamince pro pivo. To byl vždycky jeden půllitr v neděli. Taky jsem si někdy líznul pěny, ale vůbec mi to nechutnalo (smích). Ale byla to celou dobu Letná, až doteďka.

Neo: Jak vnímáte změny, kterými Letná prošla?

Za našeho mládí to bylo všechno šedé, baráky oprýskané, a bylo to takové nevzhledné. Dnes je to myslím velice přívětivá, barevná čtvrť.

Neo: Byla na Letné místa, kde jste hrával?

Na Letné jsem v podstatě hrával akorát v parku. Protože kde bych jinde hrál? V té době jsem ještě neměl kapelu, to jsme byli jenom takové sdružení povalečů. Takže když jsme hráli, tak jsme hráli pro holky v parku a na lavičce (smích).

Neo: V dokumentu Nechte zpívat Mišíka vyprávíte, že jste se k hudbě dostal přes Elvise. Je to tak?

Víceméně ano. Maminka pracovala na americké ambasádě, pro Sbor služeb pro diplomaty, nebo jak se ten úřad jmenoval, a v podstatě sloužila jako paní v domácnosti. Občas přinesla nějaké desky. To jsem se radoval, protože na některých z nich byl právě Elvis. Jailhouse Rock byla první single, co jsem měl. A maminka, když v uvozovkách lehce zbohatla, koupila gramorádio. To bylo úžasné! Takže jsem si pak pouštěl elpíčka, třeba výběr pro americkou armádu. Tam byly různé rock’n’rolly, ale i pop music, Paul Anka a tak. Toho jsme měli doma dost. Maminka poslouchala ráda big bandy a to mě kupodivu taky bavilo, byť jsem vkusem tíhl spíš k rock’n’rollu. Ale i ty big bandy mě fakt bavily.

Neo: Hodně vaší hudby je blues.

To bylo nejjednodušší se naučit, ty dvanáctky byly docela fajn. A já jsem si tak pozpěvoval dua dua, pseudoanglicky, a to mě bavilo. I ty bluesy tam byly, ale rock’n’roll je taky dvanáctitaktové schéma.

Neo: Jaké byly vaše další hudební idoly z té doby?

Radio Luxembourg. To bylo rádio, kde vyhrávali docela senzačně. S tím, že to byly i rock’n’rolly. Samozřejmě Bill Haley, Fats Domino. To bralo tu starší generaci, jako byl třeba Pavel Sedláček nebo Miki Volek a tak. Ti kluci to uměli, na ně jsme chodili. To byly naše idoly. Miki Volek, ta jeho saténová červená košile se zdviženým límcem, to bylo úžasné (smích). To jsme jako kluci obdivovali. No a pak už jsme začali hrát sami pseudoanglicky nějaké předělávky. Ne že by to bylo vždycky kvalitní, ale nás to bavilo. To byly takové ty inspirace.

Neo: Poslouchal jste pak později nějakou českou hudbu? Třeba nedávno zesnulého Miro Žbirku nebo Plastic People of the Universe?

Upřímně řečeno, Plastiky jsem trochu poslouchal, protože jsme přeci jenom měli takový částečný kontakt s undergroundem. Ale že by to byla moje představa, že bych to takto chtěl dělat, to ne. Mě bavily písničky v tom stylu, jak jsem předeslal. Elvis. I ty cajdáky mě braly – Love me tender (intonuje). Nebyl jsem ten underground a posléze, když už jsme měli kapelu, tak jsme hráli spíš britskou scénu. Třeba, já nevím, The Pretty Things, to byli taky docela drsňáci, chlapci, a Swinging Blue Jeans. Tento druh kapel.

Tehdy byly dva tábory, fanoušci Rolling Stones a fanoušci Beatles. A nám se líbili Stouni. V té době to byli drsňáci. To jsme obdivovali.

Jinak zajímavý byl třeba Olympic. Ale ten rozšířený; to byl takový svazácký soubor, kde jich bylo dvanáct na jevišti. Ale hráli dobře, bylo to zajímavé. To se mi líbilo. A pak jsem začal pseudoanglicky pozpěvovat foneticky opsané texty. A pak už mě ta česká muzika tolik nebrala. Jak říkám, když hrál Miki Volek, tak jsme chodili na dopolední čaje do kavárny naproti Bílé labuti. A tam hráli i Pavel Sedláček a různé české rock’n’rollové partičky, které zpívaly moc hezky.

Neo: Sbíral jste někdy plechovky od Coca-Coly?

(smích) Já je nemusel sbírat, já je musel vyhazovat, protože maminka občas nějaké přinesla. A nebyly to plechovky, ona nosila ještě ty třídecové sklenice. To jsem měl výhodu, že máma z práce občas něco přinesla. Třeba dobré džíny jsem měl, Wranglerky. A nosil jsem barevná trička, to mi maminka poskytla ve smyslu nějakého daru od svých zaměstnavatelů.

Neo: Jak jste se naučil anglicky?

Já se nikdy anglicky nenaučil. Jakž takž se domluvím. Maminka mi platila nějakého pana učitele, soudruha učitele, a ten pravděpodobně moc anglicky neuměl, protože mě nic nenaučil (smích). Ale četl Shakespeara. Takový vzdělaný pán. Ale nebyla tam konverzace, kdy se člověk naučí asi nejrychleji. Když jsem se potkal s bratry z Ameriky, tak mluvil Adam.

Neo: Vy jste netušil o životě svého otce v USA nic, až posléze jste zjistil, že máte v Americe devět sourozenců. S bratry jste se potkal jen online, nebo i skutečně?

První setkání bylo přes video, je to v tom dokumentu Nechte zpívat Mišíka. Ale pak jsme za bratry dojeli. Letěli jsme do New Yorku a byli jsme pozvaní na svatbu dcery toho nejstaršího, Johna. Bylo to fajn. Strávili jsme asi čtyři dny v New Yorku a pak jsme byli na té svatbě. Tam jsem se snažil mluvit. A na jednom mejdanu po té svatbě jsem zpíval. Oni pak říkali, že tomu nerozumějí. A já, že to chápu (smích), že já jim taky úplně nerozumím. Ale Adam prožil pár měsíců ve Státech, byl v L.A., dělal i nějaké filmové castingy. A měl na to kouče, manažerku, která ho učila anglicky, takže on mluví bezvadně, což je fajn, to se v rodině neztratí.

Neo: Jak se vám líbil New York?

Bydleli jsme kousek od Páté avenue, v jednom příjemném hotýlku. V podstatě jsme se s dětmi courali městem. Byli jsme se podívat na památník, děti navštívily i nějaké obchoďáky. Já ne, já už si nic kupovat nepotřebuji, všechno mám. Pátá avenue je dlouhá ulice, zašli jsme si do nějaké hospůdky, bylo to takové přívětivé.

Neo: A velký rozdíl oproti dobám, kdy se vás v Československu snažila StB dotlačit k podpisu spolupráce.

To bylo přímo v Redutě. Tehdy mi zakázali vystupovat, zastupující agentura mě takzvaně vyloučila ze seznamu účinkujících, spoluúčinkujících. Takže jsem byl zbaven možnosti legálně se živit jako muzikant, což jsem předtím a do té doby dělal. Zákaz trval celkem dva roky. Asi po třech měsících na mě vyrukovali, že by tu byla možnost a tak, když budu spolupracovat. Že se to dá vyřešit. Tak jsem řekl, že spolupracovat nebudu, a z té Reduty jsem tak trochu zbaběle prchnul. Řekl jsem, že musím rychle pryč, že malý Maťo je ve školce, nebo družině, a že ho musím vyzvednout. Prostě jsem řekl, že ne, a šel jsem pryč. Šéftechnik Jirka Hrdina, který mi to setkání dohodil, mě předtím kamarádsky varoval – bacha, je to blbý, že po mně půjdou. Taky se to stalo. Když jsem řekl, že nebudu spolupracovat, tak ten chudák dostal vynadáno. Pak ale dostal za odměnu druhé zaměstnání, byl odhadcem elektronického zboží, což byl velký kšeft. Měl tuto pozici, a přitom byl šéfem techniků ve Středočeské agentuře. Jemu se dařilo dobře, ale mně se tak dobře nedařilo (smích).

Neo: Proč vás vlastně v tom roce 1982 zakázali?

Spouštěčem byl koncert v Lucerně, kdy jsme zahráli. Oni se totiž bolševici rozhodli, že musíme hrát tzv. komponovaný pořad. To aby měli přehled o repertoáru. My jsme to na koncertu v Lucerně nedodrželi. Nazkoušeli jsme, co se nám líbilo, a měli jiný repertoár, než který byl schválený. Takže to pak přišlo: zákaz vystupování. Dva roky jsem nesměl vykonávat své povolání.

Neo: Co jste během těch dvou let dělal?

Chlastal jsem. Dostal jsem docela dobrý honorář za desku, která vyšla ještě předtím. Takže jsem finančně nestrádal.

Neo: Po dvou letech asi přišlo velké osvobození, ne?

Po těch dvou letech roztály ledy. Přicházel Gorbačov, nastávalo uvolnění, takže jsme mohli zase začít hrát a já zpívat. Kapela se zase dala dohromady a mohli jsme fungovat dál.

Neo: Které z vašich vlastních alb se vám zpětně líbí nejvíce?

To je zvláštní, já to v podstatě ani nemám, že bych si hodnotil vlastní desky, která se mi líbí víc, která míň. Ony jsou slušné všechny, a která by se mi líbila víc, která míň, to člověk fakt nehodnotí. To je, jako kdyby si říkal, které svoje dítě má člověk raději. Mně se ty desky zdají docela slušné. Možná ta čtyřka se nám moc nepovedla. To přiznávám. Ta nepatří mezi ty oblíbené. A já si svoje desky moc nepouštím.

Neo: Když si je pustíte, neříkáte si třeba, že jste něco měli udělat jinak?

Ani ne. Já si je pouštím velmi málo; nejvíc asi teď ty poslední dvě. Zajímalo mě, jak asi ta deska může na posluchače působit. Ale ty staré desky tolik ne. Ale myslím, že jsou slušné. Nedostávali jsme za ně žádné ceny, takže se nic nedělo (smích).

Neo: Říkal jste, že během těch dvou let jste poměrně pil.

No, to bylo takové ne úplně dobré období. Nemohl jsem pracovat a bylo to celé takové temné.

Neo: Podepsalo se to období na vašem dnešním zdraví?

Tehdy jsem popíjel. Není to tak, že bych se ožíral. Ale v hospodě jsem byl skoro denně, protože jsem – bohužel, nebo jak bych to řekl – ty peníze měl. A bylo to většinou v takovém kamarádském duchu, s kamarády z Letné. S mou první ženou Katarínou jsme asi osm let měli otevřený byt. Když se u nás svítilo, tak přátelé přišli. Ne že by to byly nějaké zuřivé mejdany, koupili jsme si do džbánu pivo a žvanili jsme, pouštěli si trochu muziky. Dokonce i paní sousedka Hříbalová na nás za ten čas přišla jenom jednou, že musí ráno do práce (smích). Jednou se Michal Ambrož trošku prdnul a nechal svou kytaru opřenou za vstupními domovními dveřmi. Paní ji odnesla nahoru do bytu a pak ty její děti odpoledne cinkly, protože věděly, že dopoledne spím, s tím, že: To bude asi vaše, ne? Myslely tím tu společnost. A říkám: Jo. Michal Ambrož, jeho Gibson. Kdyby se ta kytara ztratila, to by bylo blbý. V tom domě byla jakási soudržnost, sousedi věděli o těch nápisech „Nechte zpívat Mišíka“ a věděli, že jsem v průseru, a byli na nás hodní. To bylo ještě v domě Obránců míru 5.

Neo: V dubnu letošního roku jste se nechal slyšet, že už nebudete hrát naživo. Je to definitivní rozhodnutí?

Je. Jak vidíte, není mi dobře. Teď se mi třeba zase začala motat hlava.

Neo: Změnil vás nějak váš zdravotní stav? V myšlení, v otázce přístupu k životu, nebo tak?

Když je člověku blbě, tak je to takový zvláštní stav a byl by radši, kdyby mu bylo dobře. Je to nepříjemný mentální stav. To je všecko. Já říkám, že stáří není pro zbabělce. Někdy to fakt není příjemné. Ale zaplaťpánbůh i za toho Petra, že jsme se dostali do módu, kdy jsme točili tu druhou desku. To mě povzbudilo. Takže dobrý.

Neo: Plánujete už zase nějakou další desku?

Neplánujeme vůbec nic (smích).

Neo: Čekáte, že vám opět přistane nějaký mail s novými písničkami?

Upřímně netuším. Petr je pracovitý, ale jsme spíš domluvení, že teď tomu dáme časovou rezervu, že uvidíme.

Neo: Recenze na obě poslední desky jsou hodně dobré. Jak je hodnotíte?

Ano, už jich je i několik na tu novou desku. A psali o tom ve smyslu, že je lepší než ta první. To člověka jaksi zahřeje, ale ta deska je zaplaťpánbůh jiná. Není vyloženě v duchu té první. Je možná poetičtější, muzika je klidnější. Je tam spousta aranží, které jsou pestré. Je to i díky tomu, že Petr Ostrouchov je úžasný producent a dokáže oslovit lidi, o kterých jsem nikdy nesnil. Třeba Blind Boys of Alabama v písničce Šedesátá léta. On jim prostě poslal mail, oni si to poslechli, pak chtěli text v angličtině, jestli je tam něco o Pánu Bohu, protože je to parta slepých zpěváků, co zpívá gospel. Tak jim poslal, že ano, že se tam zpívá o Pánu Bohu. Zpívá se tam, že když hráli Beatles, tak i Pán Bůh tancoval. Zajímavé bylo, že nechtěli psanou aranž, že si ty svoje vokály aranžovali sami. Mám radost z toho, že zpívám s takovou proslavenou černošskou partou gospelových zpěváků. Tak to je fakt senzace. Petr Ostrouchov je hrozně šikovný. Opravdu. To je producent! Dříve jsme s kapelou Etc… bývávali hrdí na to, že si to můžeme produkovat sami. Ale o tom, že by se někdo takto ujal produkce, to se mi ani nezdálo.

Neo: Do jaké míry sledujete politiku?

Politici. No, nechtěl bych být sprostý. Myslím ty, co tady byli těch posledních osm let. Babiš jako ministr financí předtím a teď předseda vlády, a ta jeho parta. To je prostě nedůstojné. Politik přísahá na to, že bude věrný svým ideálům, a sám za ně zodpovídá. Není hlasovací stroj. Mám vlastní zkušenost. Dva roky jsem byl v České národní radě. Ale nebyl jsem příliš aktivní, občas jsem něčemu nerozuměl. Rešerše nebyly příliš k dispozici, tak jsme chodili po různých lidech, kteří byli z oboru. Třeba když jsme připravovali důlní zákon a snažili se dostat nějaké odborné odpovědi od různých lidí. V té době nebyl servis jako internet. Snažili jsme se získat potřebné informace, ale když jsme nevěděli, tak jsme nevěděli. Hlasovali jsme podle svědomí podpořeného nějakou vlastní rešerší od odborníků na danou otázku. Kdežto tihle hlasují rovnou bez otázky tak, jak jim to nařídí nejvyšší. Nepřipadá mi to jako ideální stav. Doufám, že se to trochu změní.

Neo: Předpokládám, že jste šel volit.

Samozřejmě že jsem volil. Ani se nemusím tajit, koho jsem volil. Spolu. Hlavně aby se teď ta budoucí vládní koalice nerozhádala. Ale to tak mezi lidmi bývá, že se sejdou a pak se po nějakém pofidérním, třeba nepatřičném nesouznění zase rozejdou. A toho se obávám, ale doufám, že snad to, co slíbili, dodrží; že budou spolupracovat.

Neo: Vy jste odmítl převzít státní vyznamenání od prezidenta Zemana. Odmítl byste ho i od bývalého prezidenta Klause?

No, přiznávám se, že nejspíš ano. Protože ti dva jsou opoziční smlouva. My jsme všichni prozřeli, o co šlo. Oni si rozparcelovali teritorium a to spravovali jejich kmotři. A prachy jsou prachy, že jo. Jak zpívá Pražský výběr: Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají.

Neo: Posloucháte něco zajímavého z nové české produkce?

Přiznám se, že obecně poslouchám málo. Nejen z té domácí scény. Ale objevil jsem Davida Stypku. Ta jejich dueta s Ewou Farnou dohromady, to se starci až dere slza do oka. Michal Prokop se mi líbí. To, co vydal. To je ta sféra blues a rock’n’rollu, která mi imponuje. To máme asi podobně. Ale jinak od těch mladých chlapců jsem nic zázračného neslyšel. Omlouvám se jim (smích). Ale to souvisí s mým věkem. Neznamená to, že by nehráli dobře, zpívají senzačně, ale já mám vkus prostě posunutý.

Můj syn Adam dělá elektronickou hudbu, já mu to přeji. Je to asi čtrnáct dní, co jsem měl období, kdy jsem si to pouštěl na sluchátka. Je to kvalitní. Recenze psaly, že šišlá… To jsou blbosti. Nešišlá. Prostě má víc zdůrazněné sykavky. Ale to já mám taky. Myslím si, že zpívá dobře. Ta jejich zpěvácká trojka je zajímavá, ale není to můj vkus. My si o tom s Adamem povídáme, takže on se neděsí toho, že ty elektronické přístroje nejsou tátův oblíbený model. Mně to přijde trochu bezduché. Ale přeji mu, že si to vymýšlí ve společenství přátel a že je to baví. A že to prostě nějak funguje. A lidé v recenzích píšou, že se jim to líbí. To je úplně v pohodě. Taky jsem Karlu Gottovi ty Zlaté slavíky nezáviděl. Jeho okruh fanoušků ho obdivoval. To je v pořádku, v branži, v pop sféře byl geniální. Ale já jsem to nemusel poslouchat. Mě to nebavilo. Ale uznávám kvalitu toho, jak to dělal.

Neo: Co si myslíte o Nohavicovi?

Jarek je takový tvor, který je svým způsobem až geniální. Myslím ty jeho písničky, jeho texty. Ale bohužel se nezachoval správně vůči tomu tlaku, který ho postihl. Vůbec mu to nezávidím, protože vím, o co šlo, mě postihl taky. Ale on se tomu nepostavil čelem, což mě mrzí. Potkávali jsme se a bylo to s ním fajn. Inteligentní, vzdělaný chlapík, ale pak… bohužel. Třeba to převzetí medaile od Putina. Prostě se v tom rozcházíme. Mě to mrzí, ale nedá se nic dělat. Já stojím na druhé straně té barikády.

Neo: Společnost je rozdělená a lidé se hádají jakoby zbytečně. Přitom není válka, hlad, lidé se mají v podstatě dobře…

Někteří ne. Bohužel to tak je a bohužel to tak bylo odjakživa. Ne všem se vždycky dařilo a ne všem přálo to štěstí, že by přišli k nějakým větším penězům než sousedé okolo. Je to bohužel drama. Tak to ale v životě chodí. Je mi z toho smutno. Mě by bavilo, kdyby všichni měli přiměřeně k potřebám, ale bohužel tak svět není nastavený.

Neo: Prospěšnost očkování nikdo soudný nezpochybňuje. Ale internet je plný dezinformací, které sejí pochybnosti a utvrzují lidi v nesmyslných názorech.

Je nejistota. Všechny ty zprávy, které člověk na tom úžasném internetu čte, kde se dozvíte všechno, tak se dozvíte i hromadu informací, které nejsou vždy pravdivé. Některé pravdivé jsou, ale jak si člověk, neodborník má vybrat? Buď něčemu uvěříte, nebo neuvěříte. Rozlišit to je pro člověka, který nemá odbornost, zoufalé.

Ale pravda je taková, že člověk nemůže věřit všemu. Já osobně půjdu na třetí očkování, protože důvěřuji očkování. Neštovice a podobně, mnohé ty choroby zmizely. Prostě důvěřuji očkování, že některé vakcíny, neříkám, že stoprocentně, ale fungují. Mně je 74 let a doufám, zdůrazňuji doufám, že mě to třetí očkování částečně ochrání. Nedělám si iluze, ale půjdu se naočkovat. Myslím, že člověk má udělat to, v co důvěřuje. Kamarád Josef byl dvakrát očkovaný, a stejně na covid zemřel. Důvěřuji v ten systém, ale stejně nevím, není to stoprocentní.

---

Vladimír Mišík (74)

• Zpěvák, hudebník a zakládající člen kapel Blue Effect a Etc…

• Jeho otcem byl americký voják John Gaughan, matkou slovenská zdravotní sestra Alžbeta pracující koncem války v Německu pro Červený kříž. V roce 2017 se dozvěděl, že má v USA dalších 9 sourozenců.

• Hudbou se začal zabývat již během studia na učilišti, kde založil první hudební skupinu Uragán. Na profesionální úrovni se hudbě začal věnovat v kapele The Matadors.

• V roce 1968 založil kapelu Blue Effect, která mu přinesla první větší popularitu. Další vlnu zažil s kapelou Etc… založenou v roce 1974. S touto kapelou vydal přes deset studiových alb, několik kompilací a angažoval se v několika dalších projektech.

• V roce 1982 bylo Vladimíru Mišíkovi zakázáno koncertování.

• Mezi jeho nejznámější písničky patří např. Slunečný hrob, Stříhali dohola malého chlapečka (podle stejnojmenné básně Josefa Kainara), Variace na renesanční téma (podle stejnojmenné básně Václava Hraběte, známá podle prvního verše Láska je jako večernice) nebo Proč ta růže uvadá.

• Je podruhé ženatý, má tři děti.

• V dubnu 2021 oznámil, že kvůli vleklým zdravotním problémům, ke kterým se přidala ještě bolestivá artróza v ruce, už nebude koncertovat.

Rozhovor vyšel v tištěném Zimním speciálu Neovlivní.cz. Časopis získáte v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Film Servis Festival Karlovy Vary.