Režisérka Zaida Bergroth je oblíbenkyní českých distributorů, protože hned čtyři z pěti jejích celovečeráků si proklestily cestičku do našich kin. Stalo se tak i v případě dramatu Miami, na kterém spolupracovala s Kristou Kosonen, kterou Timo Vuorensola nazval „světovou herečkou.“ Tentokrát ztvárňuje dceru starosty Helsinek Vivicu Bandler, která měla s hlavní hrdinkou v podání Almy Pöystli lesbický poměr. Milostné scény patří k tomu nejzajímavějšímu, co tenhle počin nabízí. A to je obrovská škoda, jelikož titulní hrdinka toho dokázala víc. Bohužel se nelze ubránit dojmu, že tvůrci berou veškeré ostatní scény spíše jako nutné zlo mezi těmi milostnými, na které nahlížejí jako na senzaci. To není dobré i z toho důvodu, že jich jednak není tolik a jednak obě herečky povětšinou zůstávají oblečené. Žádné překvapení – vždyť i v Miami se režisérka vyhýbala explicitní nahotě, přestože jsme se pohybovali v prostředí nočních klubů.

Začínáme v krytu ještě ve válečném roce 1944, ale o válku tady vůbec nejde. Ačkoli milostné vzplanutí dvou žen je i díky ní bráno jako akt svobody. Alespoň tak si jej zdůvodňuje především manžel titulní hrdinky. Ona samotná evidentně zahoří k Vivice (aka „neodolatelně krásnému drakovi“) čistou láskou, jaká při extrovertní, volnomyšlenkářské milenčině povaze patrně ani nemůže být opětována. Přesuneme se také do roku 1952, což může české diváky a divačky trochu vytrhnout z kontextu, protože si jistě uvědomí, že o kus dál právě uskutečňuje Emil Zátopek svůj velkolepý trojí triumf v rámci olympijských her.

Kromě toho, že byla švédsky píšící, ale jinak finská spisovatelka, jejíž otec byl sochař a ona sama stvořila na stránkách knížek dodnes oblíbené pišišvory zvané Mumínci, a k tomu se jí postupně zalíbilo být hlavně ve společnosti žen, se o ní vlastně mnoho nedozvíme. Žádný další důležitý mezník z jejího života tvůrci nevyzdvihnou. Vesměs Tove pouze staví do situací, jaké mohla zažít žena libovolné profese téměř kdekoli na světě, takže jména postav ve finále ani nejsou důležitá. Obrovský rozdíl oproti kupříkladu Curiose, která poutavě vypráví o půvabné Marii de Heredia, která si užívala svobodomyslnosti a uvolněných mravů v Paříži v samotném závěru předminulého století.

 










 

Do hlavního města Francie zavítáme i v Tove, jenže se tam nedozvíme vůbec nic nového. Kromě toho, že její velká láska má novou milenku jménem Coco, ovšem evidentně se nejedná o Channel, takže opět nic pozoruhodného, co by mělo přinést trochu vzruchu do jinak poklidného, nekonfliktního vyprávění. Přitom oceňovaná Tove Jansson logicky musela zažít dost nevšedních věcí. Nejen v tom smyslu, že kupříkladu ilustrovala švédské vydání Hobita či Alenky v říši divů. Abychom se o ní dozvěděli více, budeme muset „zalistovat“ třeba anglickou Wikipedií, která by měla hlouběji poodhalit také autorčinu povahu, jelikož ani o ní nám toho film moc neprozradí.

Tove je podívaná, jejíž tvůrci by možná udělali nejlépe, kdyby vsadili na koncept Posledního tanga v Paříži, 9 ½ týdne (akorát tedy se dvěma ženami) či Života Adéle. Zvědavost spojená s takovouto kontroverzí by nepochybně zařídila, že by se snímek prodal do většího počtu zemí a mohl by se zúčastnit taky většího počtu festivalů. Takhle mu totiž nepomáhají ani těžkopádnější dialogy, při kterých snadno získáváme pocit, že postavy sice mluví, ale dohromady vlastně nic neřeknou. Jediné, čímž Tove opravdu zaujme, jsou příjemná atmosféra a maximálně vychytané tempo i rytmus, díky čemuž si tahle biografie přeci jen zaslouží šanci.

FOTO: Film Europe