Autoforum

/

Foto: Ferrari

Může ultra vzácné a adekvátně hodnotné auto vůbec sloužit jako auto? Kupodivu ano, přinejmenším jeden majitel Enza, které vzniklo v pouhých 493 exemplářích, od začátku chce, aby jezdilo. A to dokonce tak moc, že s ním bez okolků nechává jezdit i jiné.

Mezi velmi majetnými lidmi existují ještě dvě vrstvy bohatých. První, kteří sice mají peníze, aby si mohli koupit v podstatě cokoli, současně ale na jakýkoli nákup hledí jako na investici, kterou chtějí co nejlépe zúročit. Bude hloupé to tak říci, ale říkejme jim chudí-bohatí, neboť buď nemají zase tolik peněz (resp. příjmů), aby mohli nakoupené věci spotřebovávat, nebo mají mentální blok s nimi tak zacházet. Není na tom nic špatného, dá se to snadno pochopit, je ale pak otázkou, co ze svých investic vlastně mají. Tedy krom dalších peněz, které si stejně moc neužívají.

Ti druzí mají podobné možnosti, peníze ale utrácí za věci, které chtějí používat. Je jim jedno, že dají 10 milionů za auto, které se za pár let prodá za milion, protože oni z něj měli adekvátní užitek. Chce to trochu jinou míru bohatství, neboť takové peníze se prostě nevrátí. Když si dnes koupíte limitované Ferrari za 30 milionů, musíte mít samozřejmě peníze a postavení, na to, abyste si jej mohli koupit, to ano. Ale musíte mít nějaké extra příjmy? Ani ne. Když s vozem nebudete jezdit, utratíte relativně málo či vůbec nic (léta péče jsou u Ferrari v ceně aut a pojištění bez toho havarijního není zase tak drahé ani u takových skvostů) za jeho vlastnictví a pak to samé prodáte za několikanásobně vyšší cenu. Tak to dnes pro mnohé funguje.

Pokud podobné auto doslova spotřebujete, bude vás to stát možná nominálně málo (protože ono se i tak prodá draho), optikou ušlých příjmů ale může jít o desítky milionů - ojeté a nejeté totéž dělívají v aukcích právě takové sumy. Nemusíme říkat dvakrát, že máme blízko právě k takto uvažujícím lidem - ne proto, že musí být velmi, velmi bohatí, aby jim to bylo jedno. Ale proto, že zachází s auty jako s auty, ne jako s obrazem od Picassa.

Jedním z takových je zjevně Richard Losee, někdejší herec, později producent a nakonec investor, který si v roce 2003 koupil nové Ferrari Enzo. Tedy vzácné auto vyrobené v 493 kusech, které spousta lidí hlídá jako oko v hlavě a jako jeden z pěti nejvzácnějších moderních sporťáků Ferrari na něm něco trhnout. A daří se, loni bylo jedno v aukci prodáno v přepočtu za 90 milionů korun, to je násobně více, než kolik stálo jako nové, i když započítáme inflaci. Co Losee? Ten si ho koupil s cílem jezdit s ním do posledního zbytku sil. A aby nemusel ztrácet čas zajížděním, na prvních 2 400 km jej půjčil magazínu Road & Track. Pak následoval film „Losee se vrací”, pár desítek tisíc km s ním jezdil sám a nakonec ho znovu půjčil Road & Tracku, na dlouhodobý test. To už mělo najeto k 50 tisícům km.

Složitý život auta pokračoval, tehdy už se mu začalo říkat MM Enzo - Most Miles Enzo, tedy nejvíce ojeté Ferrari tohoto typu. Losee s ním později dokonce jednou těžce havaroval a auto bylo 2,5 roku opravováno (sám majitel se z nehody zotavoval rok), nakonec bylo upraveno na přeplňovanou verzi a na solných pláních v Bonneville dosáhlo certifikované rychlosti 381,5 km/h. Pak jezdilo a jezdilo a nyní jej má půjčené člověk, který si na Instagramu říká dryl8k a pochlubil se tím, že s vozem překonal hranici 90 tisíc najetých mil, tedy asi 145 tisíc km.

Od roku 2003 to zase není tak moc, ale na Ferrari Enzo? Klobouk dolů, tady někdo přistupuje i k takovému autu jako k autu a chce, aby hlavně jezdilo. Tak jezdí - jak banální a přitom fascinující zároveň.

View this post on Instagram

A post shared by Stackhouse (@dryl8k)

Zdroj: dryl8k@Instagram přes Lux Gazette

Petr Miler