Jiří Malínský se v závěrečné části svého seriálu pokouší zformulovat východiska pro další vývoj ČSSD.

Kudy a jak dále

Po XLIII. sjezdu

Skončený XLIII. sjezd jen naznačil hloubku a dosah mizérie, ve které se hlouček skrytý pod zkratkou ČSSD nachází a i v nejlepším případě ještě dlouho nacházet bude. Zopakuji jen některá hromadnými sdělovadly již rozšířená aktuální fakta. Volební štáb splynul s rozšířeným politickým grémiem a neví se jen, jaký obnos byl do volební kampaně investován: zda 20, 30 nebo 53 milionů Kč za situace maximálního zadlužení strany, podle odhadu – ne konkrétního údaje – 200 milionů Kč, tj. srovnatelné částky, kterou se v předminulém desetiletí v ČSSD financovaly jednotlivé kampaně poslaneckých voleb; stejně tak se nic netuší o individuální odpovědnosti, jak se o tom snažili přesvědčit Jan Hamáček a Jana Maláčová i ostatní členové druhého Hamáčkova vedení. Z jednání politického grémia nejsou dlouhá léta pořizovány dodatečně kontrolovatelné a členstvu přístupné zápisy a pokud jsem přesně vnímal obsah vystoupení končícího předsedy Ústřední kontrolní komise Romana Váni, bližší informace o těchto desetimilionových skocích postrádá nebo jimi nedisponuje v náležité úplnosti on i ústřední kontrolní komise ČSSD (předseda ÚKK má právo účasti na jednáních politického grémia s poradním hlasem). Volby vyhrál – demokracii je nutné ctít – muž, který za podstatnou část již popsaných patologií posledních let nese významnou spoluodpovědnost. Poražený kandidát předsednictví brigádní generál Miroslav Krejčík konstatoval, že se ve straně za poslední čtyři roky nezměnilo nic. Některá staronová jména v novém politickém grémiu naznačují, že se v případě generálova výroku nemusí jednat pouze o roztrpčená slova.

Míru sebetápání zrcadlí i absurdní stesky některých delegátů tohoto sjezdu. Barva volebních materiálů ovšem nebyla rudá, jak tvrdili, ale červená. Rudá je ale tradiční sociálně demokratickou barvou a trapné argumentování komunistickým obdobím v této souvislosti zavání přiboudlostí ducha. Mohl-li Rudolf Bechyně, politik, odborář a publicista, po Mnichovu napsat „Po šedesát let nosili dělníci v čele svých průvodů rudý prapor. V jeho stínu bojovali své urputné zápasy za lidská a občanská práva, za občanskou rovnost, za sociální ochranu, za zlidštění svého života. Pod rudými prapory konali svoje sjezdy a konference, jimi zdobili místnosti ve dnech slavností. Rudý prapor vlál ve větru při jejich tělocvičných a sportovních hrách. Bez rudého praporu nedovedli si začasté představit ani svou práci hospodářskou a družstevní. Za těch šedesát let se sklonily rudé prapory nad tisícovkami rakví a hrobů. Není města a dědiny v naší zemi, aby tam mluva rudého praporu nebyla známa. Tento prapor se stal symbolem všeho, co se dá říci několika málo jednotlivými slovy: Lepší život v novém, lepším světě.“ Pod rudým praporem se účastnili prezidenti Masaryk a Beneš nebo premiér Švehla např. slavností Dělnických tělocvičných jednot. Zatím není známo, že by XLIII. sjezd chtěl založit novou stranu. Tolik k události, o níž se zatím neví, bude-li novým počátkem k obnově nebo dalším trapasem na cestě k zatím dvouprocentním volebním výsledkům.

Absence koncepční, ale také lidsky procítěné politiky se zrcadlí rovněž ve vztahu k veteránům strany. I dnes máme zastoupení v Evropském parlamentu (Ivan David SPD), v Poslanecké sněmovně (Josef Bernard /STAN/, Jaroslav Bašta, Jaroslav Foldyna, Vladimíra Lesenská /všichni SPD/). O „přehledu a důkladnosti“ Hamáčkova vedení svědčí mj. absence blahopřání k čerstvě dožitým pětasedmdesátinám patrně nejlepšímu českému ministru zahraničí Janu Kavanovi (ČSSD v tomto případě zastoupila 7. prosince nadace Železná opona a mezi gratulanty na půdě Slovenského domu nechyběla ani donedávna členka ústředního odborného zázemí této strany Ilona Švihlíková).

Autodegeneraci ČSSD je vlastně věnován celý tento seriál. Nebylo by dobré, aby tato zaručená cesta do pekel dále pokračovala. V dalším textu se proto pokusím o letmé formulování nejobecnějších východisek cesty vzhůru. Cesty klopotné, kde vedle občasných radostí a úspěchů čeká mnoho dřiny, klopýtnutí a také pádů a případných individuálních i kolektivních tragédií.

O původcích statu quo

Výchozím bodem všech dalších kroků je jasné pojmenování skutečných původců současného stavu i způsobů myšlení, jednání a konání, které k seberozvalu strany vedly. Veřejně známými by se měly stát skutečnosti, které měly za následek desetimilionové propady ve financování volebních kampaní v letech 2017–2021. Zkvalitnění a zpřístupnění zápisů z jednání ústředních i krajských orgánů a zveřejnění zápisů politického grémia pro všechny členy strany včetně prezenčních listin je výchozím bodem oddlužení strany. Priorita výkonů stranických funkcí (včetně zveřejnění výše platů) před výkonem veřejných funkcí exekutivních i legislativních je dalším samozřejmým předpokladem. Předseda Šmarda jistě rád zpřístupní na intranetu bližší podrobnosti o svých propracovaných plánech nápravy a obrody. Čerstvě uniklá čísla o stavu stranických rozpočtů jsou stejně varovná jako již zmíněná trapná neschopnost členů končícího Hamáčkova vedení říci k tomu cokoliv bližšího. Před 35 lety se tomuto navrhovanému pracovnímu stylu říkalo glasnosť a pojí se se jménem ruského státníka Michaila Sergejeviče Gorbačova. Je to také způsob preventivně chránící před bulvárním novinářstvím a cesta k znovuzískání důvěry nejen členů, ale i sympatizantů a voličů.

To všechno by mělo být založeno na mezigenerační solidaritě a vzájemné důvěře výchozích generací čtyřicátnické a šedesátnické a v návaznosti na to i generací dalších. Je nutné počítat s 20–30letým výhledem postupného návratu do pozic kolem let 2000–2002, a jak jsem již uvedl, k parametrům špidlovské ČSSD a využití souboru podnětů, které tehdy shromáždila a zpracovala skupina tehdejších Špidlových blízkých spolupracovníků a spolupracovnic z doby kolem r. 2000. Průvodním krokem této koncepce musí být obnovení činnosti ústředních odborných komisí, klíčových prvků struktury ústředního sekretariátu včetně sekretariátu odborného zázemí (a jeho vlastní rozpočtové kapitoly či subkapitoly v rozpočtu strany).

Výchozí kroky

Při výchozích krocích by měl být využit potenciál Masarykovy demokratické akademie, aniž by byly neúměrně přeceňovány jeho skutečné možnosti. Realizační časový výhled je možné předběžně vymezit na 2–5 let; během této doby by měla být pro potřeby sociálně demokratického hnutí založena stranická vysoká veřejná škola s maximálním možným odborným záběrem; jádrem jejího pedagogického sboru by mělo být odborné zázemí strany zahrnující nejen členy, ale i sympatizanty sociálně demokratického hnutí. Škola by měla být funkční nejpozději do 10 let a měla by se spolupodílet na zpracování dlouhodobého programu pro 21. století; navázala by na tradici Akademie sociální demokracie, o níž jsem se již zmínil v předcházejícím díle.

Jádrovým, ne převládajícím prvkem její výuky by měly být historie a tradice českého sociálně demokratického dělnického hnutí a také hnutí i dějin a současnosti především Evropské sociálně demokratické strany a Socialistické internacionály; zcela logicky i tradice Dohody a ještě více protihitlerovských Spojených národů, tj. tradice moderních občanských práv (v našem případě jít blíže k programu Za svobodu jako k přirozenému dějinnému východisku takto zaměřeného úsilí). Dílčí prvky této koncepce s různou mírou intenzity a kvality již byly využívány, často chaoticky a bez dalšího použití, v uplynulých třiceti letech. Blok středních a chudinských (nízkopříjmových, pracující chudoby) vrstev by byl východiskem našeho přirozeného elektorátu. Citlivě by se přitom mělo pracovat s teorií konvergence, o jejíž prosazování se u nás zasloužil prezident Edvard Beneš svým konceptem socializující demokracie. Vůdčím heslem předků bylo – nezapomínejme – Socialismus, to je věda.

Základním nedostatkem dobře míněných rad dnes značně nečetné současné české levicové intelektuální komunity (latinské sloveso intelligere znamená myslet, přemýšlet) je jejich faktické omezení na aktuální ideově programatické podněty. Třicetiletá polistopadová zkušenost však přesvědčuje o důležitosti pracovníků (zaměstnanců) strany a potvrzuje fakt, že praktická politika kvantitativně-objemově zahrnuje dominantní všednodennost; její úspěch, vyjde-li se ze zásady, že volební kampaň nikdy nekončí, záleží na kvalitě i kvalifikovanosti a píli právě těchto navenek neviditelných lidí. Znovu se tak potvrzuje klasické základní dělení pracovní síly vysoce kvalifikovaný – středoškolsky vzdělaný – technické pracovní síly. Nic z toho není ani hanlivé, ani nadměrně povznášející a jedno bez druhého nemůže být, má-li celek – v tomto případě politická strana – zdárně fungovat. Význam pracovníků strany je v mnoha ohledech značný; jsou to především oni, kdo jako první zpravidla přichází do kontaktu se sympatizanty a ne zcela rozhodnutými voliči během „horkých“ volebních kampaní. Jsou nejbližší oporou členů politického grémia.

Tak se rozhoduje – vlastně v poslední instanci – o tom, jak budou vyřizovány podněty i o kvalitě vnitřního úřadování strany, přenášení podnětů k vyřízení do kompetenčně příslušných útvarů. Stejně tak jsou pracovníci strany technicky účastni při praktické aplikaci zastupitelského principu ve výkonných orgánech a jsou technickým předpokladem pro žádoucí souznění ústředních sekretariátů, parlamentní, krajské, komunální, vládní i evropské unijní skupiny. Proto je nutné např. postupné obnovení sítě okresních tajemníků (do 3–4 let?), jak je požaduje sjezdová opozice.

Obnova českého sociálně demokratického hnutí v širokém kontextu

Užší zájmové složky (blízké organizace) by měly mít zastoupení v předsednictvu svými vedoucími představiteli a pokud možno by měl být navázán paralelní kontakt s vedením Českomoravské konfederace odborových svazů. Pravidelná setkání předsedy strany s jejich představiteli i informace o nich pro všechny aktivní členy strany by se měla stát všednodenní samozřejmostí vnitrostranické práce a interní komunikace.

Detailní pozornost je nutno věnovat ideové a historické tradici českého sociálně demokratického hnutí se zvláštním ohledem na německočeskou sociální demokracii a její hnutí; stejně tak oživovat vazby na SPD i SPÖ mimo oficiální kontakty i neméně ve věcech odborného zázemí historického i programatického. Měl by to být jeden z leitmotivů činnosti obnovované strany. S tím úzce souvisí budování podnikatelské organizace a budování sociálně demokratických družstev, jež by navázala na koncepty Ilony Švihlíkové a byla by zisková pro své členy, tj. členy ČSSD a její sympatizanty i pro ostatní lidi dobré vůle. (První družstva historické centrály byla zakládána od r. 1908, před čtrnácti lety o tom mluvil v širším kontextu Oto Novotný). V tomto ohledu se naskýtá logické spojení také se zbytky Masarykovy demokratické akademie.

Sociální demokraté spolu s komunisty – nebo, lépe řečeno s tím, co z nich zbývá – by měli spolupracovat pragmaticky případ od případu v duchu tradic Pražského jara, jež spojuje obě strany spolu s tradicí společného boje proti fašistickému nebezpečí a nacistické apokalypse, jak jsou uchovány v odkazu protihitlerovské globální koalice Spojených národů, jež dnes žije v rámci OSN. Toto pragmatické propojování by měly nebo mohly symbolizovat např. osobnosti slovenského sociálního demokrata, symbolu Pražského jara i listopadu 1989 Alexandra Dubčeka, komunisty Josefa Smrkovského, protagonisty-hrdiny Českého květnového povstání a politického vězně padesátých let i faktického vězně rané normalizace, a sociálního demokrata, hrdiny druhého zahraničního odboje a také politického vězně padesátých a šedesátých let minulého století Zdeňka Bechyně, protagonisty čtvrté obnovy strany na jaře a v létě 1968, podporovatele aktivit dubčekovské KSČ v těchto horečných měsících svobody. Neměli by užívat opakovanou lež o tom, že se komunisté nebyli s to vyrovnat se svou minulostí (poprvé tak učinili na konci r. 1989) a naopak by měli aktualizovat tzv. bohumínské usnesení (to však bylo jen prodloužením předcházejícího královéhradeckého usnesení, kde byla KSČ postavena na roveň např. s ODS; tento historický dokument byl již vícekrát dějinně převrstven; tvrdit, že je živý, je asi natolik věcné jako případná absurdní teze, že současní členové KSČM byli činnými subjekty dění únorové krize a následných dvou pětiletek, tj. že jsou v tomto ohledu individuálně odpovědni).

Důležité je také zahrnutí marxismu a vlastenectví do sociálně demokratické programatiky a ideologie. Sociálně demokratický marxismus byl vždy jedním z ideových proudů demokratického socialismu, byť proudem často nejdůležitějším. Na sjezdech, respektive pódiu předsednictva ČSSD byly pravidelně instalovány busty Masarykova a Marxova (naposledy na globální význam sociálně demokratické reflexe marxismu na české půdě r. 1997 upozornil vůdce SPD Brandtovy generace Hans Jochen Vogel); Masaryk a Beneš také stojí symbolizují vlastenectví, které stojí v hlavách tisíců sociálně demokratických legionářů prvního a druhého odboje domácího i zahraničního; stejně tak bylo základním zdrojem jejich síly ve věznicích padesátých let a všednodenních šikanážích všeho druhu té doby v exilu i doma. Vlastenectví, niterné a neokázalé, ale současně pevné a neúchylné, kompasová střelka evropanství i všelidství, by mělo provázet současné sociální demokraty v síních Bruselu a Štrasburku; v žádném případě by nemělo být účelově zaměňováno s šovinismem a fašismem.

Základní zásady obnovy

Seriál letmých nahlédnutí do bohaté historie nejstarší české politické strany i jejího občanského dělnického hnutí (TGM i ChGM byli účastníky prvního Prvního máje r. 1890) dokládá, nakolik se ČSSD provinila odchodem – počínaje paroubkovským bujením – od pozitivních potencialit svého špidlovského směřování vůči sobě samé.

Právě podaný výčet následků i důsledků, velmi rámcový a vlastně povšechný, je nesporně tristní. Ale je také jedinou možností jak vylézt z marasmu současnosti k slunnějším dnům časově dosažitelné budoucnosti.

Budiž jasně řečeno, že obtížné věci žhavé současnosti musí být jasně pojmenovány a že je třeba citlivě odlišovat trestně právní a politickou či mravní odpovědnost, aniž by před kýmkoliv byly zavírány a priori dveře. Jen tak ČSSD zůstane svobodnou stranou svobodných lidí hájící důsledně zájmy lidí práce chudinských i středních vrstev již uvedeným aplikováním teorie konvergence a také důsledného uplatňování eurounijního principu subsidiarity.

Závěrem se vracím k ideovým východiskům demokratického socialismu, dominantní ideologii současné i historické sociální demokracie oživeným na příkladu aktuálních výroků několika levicových vědců a politiků. Prvým je současný levicový francouzský ekonom Thomas Piketty, který ve své rozsáhlé monografii Kapitál ve XXI. století upozornil: „Na začátku 21. století dosahují některé typy majetkové nerovnosti, o nichž jsme byli přesvědčeni, že patří minulosti, znovu historicky rekordní úrovně a někdy ji dokonce překonávají. … Uvidíme, že velice silný nárůst celkového objemu soukromého majetku, měřený jako násobek roční hodnoty národního důchodu, který proběhl již v 80. a 90. letech dvacátého století ve všech bohatých státech – především v Evropě a Japonsku – vyplývá právě z této logiky.“ (to je skutečný věcný obsah dobové tzv. konzervativní revoluce). Jeden z nejvýznamnějších levicových sociálních českých vědců sociolog Jan Keller zdůrazňuje: „Bez progresívní daně z kapitálu se opět vrátíme k brutálním nerovnostem známým z 19. století. V průběhu 20. století přerušily tento trend dvě světové války, které výrazně snížily výnos z kapitálu a daly vzniknout iluzi, že došlo ke strukturálnímu překonání kapitalismu a jeho základního rozporu. Dnes se ukazuje, že to byl jen optický klam.“ A na bezprostřední souvislost demokratického socialismu a invariantní mravnosti-slušnosti poukázal proslulý budovatel meziválečné rudé Plzně, místopředseda hamplovské ČSSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické) primátor Velké Plzně Luděk Pik, pro nějž je demokratický socialismus „svojí povahou hnutím mravním a kulturním – pěstuje kulturu citu, lásky, naplňuje srdce pravým lidským cítěním a rozum pocitem zodpovědnosti. Sociální demokracie sice sdílí materialistický názor dějinný, jímž zdůvodňuje, že síly ekonomické jsou hlavní pružinou vývoje společnosti, leč tento vědecký výhled na minulost nepopírá význam duchovního a ideového života pro budoucnost.“

Pohlížíme-li na soudobou společnost českou, evropskou i světovou přes propast desetiletí předminulého, minulého i přítomného století, vidíme zjevnou kontinuitu základních problémů, které sociálně demokratické hnutí vyvolaly historicky do života. Jsou to příkrá sociální nerovnost, neschopnost vidět věci v souvislostech a pohybu, dnes problémy spojené se životním prostředím, kosmosem a dotvářením společensky dosažitelné rovnosti přímo popírající kasárenská rovnostářství prvotního socialismu nejčastěji se vyskytující v jeho historickém komunistickém a anarchistickém podání. A tentokrát fakticky už nejen pro Evropu, ale pro celou planetu, jak to naznačuje současné územní rozložení členských národních a státních stran Marxovy Socialistické internacionály. Právě vzdálenost či blízkost těmto problémům, úspěchy i utrpení a oběti, které jsou s tím spojeny, jsou tím, co současnou ČSSD takto vymezené kontinuitě může buď přiblížit, či naopak vzdálit.

Souvisejí s kontinuitou klasického socialistického paradigmatu (lidé práce – lidé kapitálu), otázkou přesného vymezení prekarizačního mezníku v nových (ve své významné části flexibilních) pracovních vztazích, zásadou rovná mzda – rovná práce (jen v Česku je dosažení tohoto důležitého mezníku hlavně ženské emancipace prosazováno více než 90 let), odpovídajícím ohodnocením domácenských prací hospodyňských i kutilských, odpověďmi na staronová dogmata neoliberalismu i na nástup čtvrté průmyslové revoluce a neodvratné robotizace společnosti a vztahem k lidem neprůmyslové části naší planety.

Velký význam už dnes mají vztahy mezi nadstátními strukturami typu Evropské unie, BRICS, NAFTA, Šanghajské spolupráce, konceptem Hedvábné stezky a MERCOSUR. Naznačují cestu nejen do XXI., ale zčásti i XXII. století.

Stranu s tradicemi a odpovědností, které z nich vyplývají – a takovou stranou ČSSD nepochybně je – nemohou nechat lhostejnými ani otázky národní české identity, novodobých historických tradic prvního a druhého odboje, její opakovaně násilně a neústrojně přervávané historické paměti a správní i mravní kontinuity a řady dalších, neméně palčivých otázek naší současnosti i přítomnosti a dosažitelné budoucnosti. V tomto duchu vyzněly i česko–slovenské oslavy 100. výročí vzniku Masarykova, Benešova a Štefánikova Československa.

Skuteční sociální demokraté srdce i rozumu by si měli pamatovat, že nevyhýbat se bolestným chvílím v mezních momentech a situacích znamená jít dělně a neúchylně vpřed. Zavazují je k tomu krev i mozoly jejich předků.

Předchozí části:

Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (19. díl)