UFOlklór VI. - UFO: EVOLUČNÍ METAFORA (3)

Jorjani poznamenává, že „hrůzostrašný charakter mnoha těchto kontaktů [s mimozemšťany] brání tomu, aby je vědecký establishment cílové společnosti bral vážně, a místo toho se tyto zážitky nechávají zapadnout do hlubšího, snového psychického substrátu, který definuje mýtický folklór dané kultury“. Z pohledu naší studie vidíme, jak se rodí UFOlklór jako podobor okultury. Otázkou je, zda tento fenomén přímo vychází z tohoto „psychického substrátu“. Dochází k tomu, že jsou totiž mýty takříkajíc „implantovány“ do kultury, aby se v ní ujaly a utvářely tak její osud? Jak se rodí nové myšlenky? Takové otázky vedou mysl ke studiu okultury. Strieber dokonce označuje některé z nejbizarnějších zážitků, s nimiž se setkal, za „živé hieroglyfy“ - drama po způsobu starověkých mystérií, které musí vykládající rozluštit, aby dospěl k zasvěcení, totiž – osvícení.

Je zvláštní, že Strieber navázal na dílo Gurdžijeva, jehož celá mystická filosofie je založena na potřebě vytrhnout člověka z jeho pasivity prostřednictvím nezbytných, někdy však bolestných „šoků“. Zdá se, že se to podobá Lachmanově interpretaci v tom smyslu, že mají zpochybnit naši pasivitu, frustrovat nás a oživit náš smysl pro tajemství. Když Strieber srovnává „návštěvníky“ s Gurdžijevovým systémem, poznamenává:

„To, čeho se mi dostalo od návštěvníků, bylo tisíckrát silnější tření, tření mající moc zlomit duši, uvrhnout mě do mrazivého paroxysmu nenávisti a strachu.“

S každou změnou podle Gurdžijevovy teorie oktáv totiž přichází „otřes“ potřebný pro další vývoj a rozvoj dané oktávy k vyšší úrovni. A tato vyšší úroveň, toto "Vyšší já“, je velmi podobné tomu, co Husserl mínil „transcendentálním já“ – tím, co má aktivně „záměr“. Strieber se rovněž zmínil o tom, že celá tato zkušenost může představovat to, jak to vypadá a jak je zakoušena evoluce, když je bezprostředně nablízku – jde o náhlý skok, někdy nejistý a plný nebezpečí, když dochází k urychlení bez náležité opatrnosti. Dílo "Vložení do systému"^[37] spisovatele science-fiction Iana Watsona z roku 1973 je podle Wilsona „jedním z nejlepších vědeckofantastických románů, které kdy byly napsány“. Avšak je to až Watsonův román "Zázrační návštěvníci" z roku 1978,^[38] který se pokouší záhadu UFO nejen prozkoumat, ale, jak Wilson uzavírá, „i najít odpověď na tuto záhadu“.^[39]

Francouzský sociolog Bertrand Méheust v knize "Science fiction a létající talíře" z roku 1978^[40] uvádí, že fenomén UFO působí jako „super-sen“, který je zpracováván podvědomím jako radikální „absurdizace“ reálných podnětů, jejž nazývá „mýtofyzický proces“.^[41] Svojí další knihou - "Létající talíře a folklór"^[42] navázal na dřívější, dnes již klasické dílo Jacquese Vallée - "Cestovní pas do Magonie"^[43] z roku 1969, aby pak společně s E. J. Duitsem a E. Rauletem uspořádali symposium a následně k němu vydali sborník "Paranormální jevy mezi mýty a skutečnosti"^[44] v němž je zachycena debata s Jacquesem Vallée o paranormálních jevech na pomezí mýtu a skutečnosti, o fenoménu UFO a proměnách tohoto mýtu a následném tvarování reality. Vzájemný poměr obou oborů nejlépe vystihl James Hillman, který poznamenal, že „mytologie je starověká psychologie a psychologie je současná mytologie“.

Patrick Harpur se skutečně domnívá, že nejpřesvědčivějším „důvodem, proč [jevům UFO] přisuzovat mytologický status, je to, že stejně jako mýty jsou schopny poskytnout nevyčerpatelné množství interpretací, z nichž žádná ji nedokáže bezezbytku vysvětlit“.^[45] Právě tato přebujelá interpretační schopnost je základem příběhů a beletristických děl – prostě všech účinných nástrojů mytologické imaginace. Pokud jde o imaginativně expanzivní a terapeutickou povahu symbolů, Petr Děmjanovič Uspenskij ve svém eseji "Symbolismus tarotu"^[46] poznamenává, že je „naprosto jasné, že symboly nejsou stvořeny k tomu, aby vysvětlovaly to, co se nazývá vědeckou pravdou“, a ve světle fenoménu UFO to může být právě ten důvod, který vědu mate – neboť právě to může být jeho záměrem. Uspenskij pokračuje slovy, že „sama povaha symbolů musí zůstat tvárná, nejasná a nejednoznačná jako výroky orákula. Jejich úkolem je odhalovat tajemství a mysli přitom ponechat veškerou svobodu“.

Oswald Wirth v knize "Hermetický symbolismus" říká:

„Symboly jsou určeny právě k tomu, aby probudily myšlenky spící v našem vědomí. Probouzejí myšlenky pomocí sugesce, a tím způsobují, že se nám pravda, která se skrývá v hlubinách našeho ducha, sama ukáže.“^[47]

Dalo by se říci, že ona „absurdizace“ je Watsonovou „nepoznatelností“, „zakoušenou, nikoliv však racionálně poznanou“ kvůli jejich „vzorcům vyššího řádu“. Svou absurditou – nepochopitelností napínající všechny hranice – nás přivádějí na hranici lidského poznání a zároveň vtahují toto mystérium zpět do nebes, onoho rodiště metafyzických spekulací. Samotná konceptuální rozmlženost jevů nás zanechává v temnotě; jejich informační složitost a iracionalita je samozřejmě něco, co odporuje racionalistické i mechanistické představě o v podstatě „funkčním“, tj. nevědomém Vesmíru, který se odhaluje bez jakéhokoliv dovolávání se mystéria či smyslu. Filosof Martin Heidegger v eseji "Věk obrazu světa"^[48] vyjadřuje přesvědčení, že „prostřednictvím tohoto stínu se moderní svět rozšiřuje do prostoru, který je vyňat z představivosti… Tento stín… ukazuje na něco jiného, co je nám dnes odepřeno poznat.“ Heideggerův stín je právě to, co podle něj pohání technický a vědecký pokrok, neboť svými prostředky hledáme nové oblasti tak, že to neznámé transmutujeme v něco vědou „poznaného“.

Snová logika je ovšem natolik bohatá na archetypální symboliku, že se zdá, jako by se vynořovala z bohatého proudu „kolektivního nevědomí“, a jelikož se UFO halí do mýtického hávu – nebo ho dokonce vnímáme v mytologizujícím vědomí –, zdá se rozumné navrhnout, abychom k němu takto i přistupovali. Pro některé filosofy a spisovatele, jako je H. P. Lovecraft, rumunský arcipesimista Emil Cioran nebo současný britský filosof John Gray, je vědomí samo o sobě truchlivou agónií, pro kterou by bylo lepší, kdyby vůbec neexistovalo. Zdá se, že posledně jmenovaný dává přednost „mlčení zvířat“ - zvířat, jejichž vědomí se ještě nevyrovnalo s časem a s tím, co z něj vyplývá – s koncem vlastního bytí: smrtí a universální nahodilostí. Náš smysl pro motivaci tváří v tvář pesimistickému pohledu na skutečnost úměrně tomu polevuje.

„Život je ohavná záležitost a na pozadí toho, co o něm víme, se rýsují démonické náznaky pravdy, jež z něj někdy činí záležitost ještě tisíckrát ohavnější. Není vyloučeno, že věda, jež nás již nyní tísní svými otřesnými objevy, se jednou stane nástrojem definitivní záhuby lidského rodu – pakliže vůbec samostatným druhem jsme – neboť zásobárnu jejích netušených hrůz by mozek smrtelníka prostě neunesl, pokud by byly zaráz vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme zač, učinili bychom totéž, co učinil sir Arthur Jermyn. … Vyšel na vřesoviště a upálil se poté, co spatřil onen v truhlici uložený artefakt.“^[49]

Skutečná otázka totiž zní: V jakém filosofickém kontextu se UFO nachází z hlediska lidského vývoje? Jde o stejný přístup jako v případě deskriptivní fenomenologie, neboť se pokoušíme pochopit spíše psychologickou realitu fenoménu UFO než technologickou či fyzickou. V zásadě jde o rozpor mezi dvěma způsoby filosofického myšlení, které Wilson označuje jako „dva otvory v kulečníkovém stole filosofie: jsou jimi materialismus a idealismus“. Lze si položit otázku, zda se UFO vynořuje z kolektivního filosofického ducha – nebo do něj vstupuje – a pokud tomu tak je, co to znamená filosoficky a fenomenologicky?

-pokračování-

---------------------------------------------------

PRAMENY:

[37] Ian Watson: The Embedding. Carroll & Graf Pub., 1989.
[38] Ian Watson: Miracle Visitors. Carroll & Graf Pub., 1990.
[39] David J. Moore: Evolutionary Metaphors.
[40] Bertrand Méheust: Science-fiction et soucoupes volantes: Une réalité mythico-physique. Terre de Brume, 2007. Bertrand Méheust (*1947) je francouzský spisovatel, profesor filosofie a sociologie, specialista na parapsychologii.
[41] Srv. San: UFOlklór: Démonologie & mytologie UFO.
[42] Bertrand Méheust: En soucoupes volantes: vers une ethnologie des récits d’enlèvements. Mercure de France, Paris 1985.
[43] Jacques Vallée: Passport to Magonia: From folklore to flying saucers. Regnery, Chicago 1969.
[44] Eric Raulet, Emmanuel-Juste Duits: Paranormal entre mythes et réalités: Actes du Symposium CENCES, Paris, novembre 2000. Dervy, 2002.
[45] Patrick Harpur: Daimonic Reality: A Field Guide to the Otherworld. Pine Winds Press, Washington 2003.
[46] Petr Uspenskij: Symbolismus tarotu. Okultní filosofie v obrazech a číslech. Malvern, Praha 2011.
[47] Oswald Wirth: Le Symbolisme hermétique dans ses rapports avec l’alchimie et la franc-maçonnerie. Paris 1910.
[48] Martin Heidegger: Věk obrazu světa. Oikoymenh, Praha 2013.
[49] H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.