Vernisáž výstavy Návraty Jiřího Žižky

O autorovi:
Jiří Žižka se narodil v roce 1982 v Ostravě. Po absolvování SŠ se zaměřením na fotografii pokračoval ve studiu na Institutu tvůrčí fotografie při FPF SU v Opavě. Na mnoha jeho snímcích můžeme do jisté míry vidět zcela přirozený vliv pedagogů, se kterými se měl možnost během vysokoškolského studia setkat.
Svou uměleckou tvorbu začíná pod vedením fotografa Vojtěcha Bartka, jak jinak než v Ostravě – Vítkovicích a Hrušově, kde se soustřeďuje na mapování života v prostředí bývalých dělnických kolonií. Sociálně laděné černobílé snímky z let 2000 až 2008, na kterých je nepochybně patrný vliv pedagoga Jindřicha Štreita, můžeme považovat za počátek dnes již rozsáhlého cyklu Návraty.

Žižka ve své fotografické tvorbě volně přechází mezi dokumentárně laděnými snímky k výrazně subjektivním fotografiím navazujícím na jeho předchozí, paralelně se rozvíjející cyklus nazvaný Den bez konce, doplněný náladovými, nočními snímky krajin.

Všechny jeho fotografie však mají jedno společné. A to oblast, ve které vznikají – zejména Těšínské Slezsko, zahrnující část Ostravy, Karvinsko a Třinecko. Žižka ve svém cyklu představuje města, místa a hornické kolonie ovlivněné zánikem těžby černého uhlí či zasažené těžkým průmyslem. Prostřednictvím jeho fotografií se ocitáme v nejrůznějších, dnes již mnohdy vyloučených lokalitách nebo místech vázaných na těžký průmysl (v Doubravě, Horní Suché, Orlové, Stonavě, třineckém Starém a Novém Borku, v Ostravě-Vítkovicích, či v Jubilejní kolonii v Ostravě-Hrabůvce). Žižka sleduje nevyhnutelné změny v krajině, zánik původních dělnických kolonií či finských domků, osudy jejich obyvatel i tamní sociální aspekty.

Autorův nezaměnitelný, osobitý přístup se odráží také v jeho fotografiích. Velmi citlivě, a mnohdy nepozorovaně, usiluje o zachycení okolní prostředí, avšak způsobem takovým, aby jej svou přítomností nenarušil. Jeho snímky ukazují situace každodenního života, mizející místa, která denně míjíme a připadají nám na první pohled zcela banální a nezajímavá. Mnoho domů je dnes již prázdných, bez původních obyvatel. Po nich můžeme nalézt už jen pozůstatky jejich přítomnosti, které nyní slouží pouze jako jakési nalezené zátiší pro oko vnímavého pozorovatele. Prostřednictvím těchto dosud existujících střípků si můžeme domýšlet vlastní příběhy či subjektivní představy o osudech fotografovaných míst a životů jejich obyvatel.

I v dnešní době jsou lidé, kteří zde stále žijí, nebo mnohdy možná spíše přežívají. A právě i tento obraz reality, který mnozí z nás přirozeně odmítají či si jej nechtějí připustit, nám Jiří Žižka prostřednictvím svých fotografií ukazuje. Na mnoha snímcích proto můžeme spatřit lyrické pohledy do zahrad, s obrazy spokojeně odpočívajících obyvatel, užívajících si podvečerního slunce na zápraží svých domů. Příběhy lidí, kteří v těchto místech stále hledají smysl či naději. Fotografie se tak nestávají pouhým opisem skutečnosti, ale autorovou nabídkou k zamyšlení a vlastnímu doplnění jejich tajemného příběhu.

Je štěstím, že Jiří Žižka tato mizející místa vnímá, umí najít jejich kouzlo, zachytit jejich atmosféru a mnohé z nich prostřednictvím svého fotoaparátu zaznamenat dříve, než zmizí navěky…