Let do nebe aneb Fata morgana. Malý kousek nad zemí Arnošta Goldflama

Z textů vlastních, ale také s použitím slovesné tvorby svých oblíbenců Karla Poláčka, Ivana Wernische a Daniila Charmse připravil sled příběhů a situací s atmosférou bizarně surreálnou, absurdní, ba funerální.

Hned zkraje pozve sentimentem štědrovečerní atmosféry pohnutý továrník (Oldřich Navrátil) ke stolu o pozornost prosícího otrapu (Petr Vršek). Rozněžní se natolik, že ve svých filantropických slibech nabízí návštěvníkovi v horizontu budoucích dnů různé funkce, vedoucí až k podílnictví ve firmě s eventualitou možného přiženění se do rodiny. Oslovený se však během večeře chová čím dál neurvaleji (od brutálních forem stolování až po cynický a pragmatický rozbor hostitelových vizí), což nakonec vede k továrníkovu srdečnímu kolapsu.

V jiném příběhu se vlahý večer v zahradní restauraci změní v existenciální horor, to když jeden z trojice návštěvníků (Kryštof Mende), do níž patří ještě jeho partnerka a přítel, začne prezentovat svůj světobol a vytáhne revolver, aby spáchal sebevraždu. To však nemohou unésti jeho společníci, citově na něm závislí, a v realizaci hrůzného činu ho předejdou. Učiní tak i číšník (Pavel Nový), který se s nimi dobře znal a do dívky, jak alespoň tvrdí, byl platonicky zamilován. Na scéně zůstane živý pouze „provokatér“, shrábne peníze, očistí revolver a s huronským smíchem odchází. Bizarní komiku tohoto čísla podtrhuje podstatnou měrou to, že se osoby oslovují jako A, B a C.

V jiné situaci již zestárlá a neatraktivní prostitutka (Jiřina Vacková) marně loví zákazníky v parku, zájem projeví až „krvavý Rudi“ (Petr Vršek), který se však chystá dotyčnou zavraždit. Naštěstí mu to překazí houf zahraničních turistů, vedený temperamentním průvodcem (Jan Bradáč), a žena, která již měla namále, odvádí skupinu do hotelu a chystá se vyprávět návštěvníkům Prahy pohádky, říká si totiž Šeherezáda.

V jiném příběhu však prostitutky drastickému osudu neujdou, i když masakr v hanbinci, vznášejícím se nad zemí a k dlažbě připoutaném kotevními lany (později se vznese k nebi), je opravdu hodně nadreálný. A vraždění probíhá se značnou jevištní nadsázkou.

Některé povídky se odehrají na hřbitově, dojde i na minipříběhy, které, byť jen odvyprávěné, mají patřičnou fabulační razanci, třeba ten ze série Wernischových poťouchlostí o mecenáši Hlávkovi. Filantrop se objeví na břehu Vltavy, kde publikum sleduje zoufalý boj tonoucího s vodním živlem. A Hlávka s velkorysým gestem vhodí do řeky peníze. Bylo to hodně, nebo málo, táže se sám sebe po „bohulibém“ činu. Efektním číslem je i četba absurdního dopisu (autorem je Charms a s šarmantním gustem ho interpretuje Kryštof Mende), v němž mnoha slovy není řečeno vůbec nic, jenom se cyklicky opakují vstupní a finálová dopisová klišé.

Inscenace pamětníkovi připomene Goldflamovy autorské projekty v HaDivadle, také wernischovskou koláž v Huse na provázku Kominické lodě? Ó kdežpak! Ale soubor ze Spálené ulice má trochu jinou průpravu než zmiňovaná moravská seskupení, přestože všechny patří k průkopníkům tradice studiových divadel u nás, jejichž tvorba činila snesitelnějším prožívání minulého režimu. 

Ale i temnější poetika inscenace se s muzikantsky dovádivými dispozicemi Ypsilonky docela úspěšně snoubí, sluší „veteránovi“ Pavlu Novému i „uječeným“ a dobře zpívajícím dívkám (Pavlína Labudová, Barbora Skočdopolová, Veronika Soumarová), také nadějným posilám pánské šatny Janu Bradáčovi a Kryštofovi Mendemu. To platí i o ztvárnění charakterově propracovaných, již výše zmíněných partů (Vacková, Navrátil, Vršek).

Sympaticky působí i to, že bizarní večírek s pěknou retro výpravou Petry Goldflamové Štětinové a hudebním vkladem Dominika Renče (nechybí ovšem režisérova „erbovní“ melodie, Toselliho serenáda) nekončí žádným hurá finále. Vítězí melancholická nálada, jež nasměruje poslední minuty představení kamsi doztracena.