Ivana Plíhalová V Divadle na Šantovce v lednu odstartovala svou talk show s názvem 60+.
„Od chvíle, co jsem na to kývla, jsem z toho měla stres, a až při závěrečné děkovačce to ze mě spadlo,“ popsala pocity z prvního dílu, který byl rychle vyprodaný.
Dalším hostem bude 26. března v 19 hodin Bára Hrzánová. Tu jsem poznala před lety díky naší společné kamarádce Zuzce Navarové.
„Letos slavím šedesátiny, tak jsem vymyslela název 60+. Jsem ta šedesátka a jména mých hostů budou za tím znaménkem plus. Hosty, které si vybírám, vždy dobře a většinou dlouhá léta znám. Jsou to mně blízcí lidé, které mám ráda, kteří něco dokázali, a ráda bych je publiku představila i z jiného úhlu pohledu,“ uvedla ke svému novému pořadu.
Nápad na talk show se zrodil ve chvíli, kdy herečce její kamarádka Markéta Sýkorová volala, že začíná spolupracovat s Divadlem na Šantovce. „Vzpomněla si na můj pořad Lady magazín v Českém rozhlase Olomouc a věděla, že dělám pro Moravské divadlo Olomouc podcast O-HLASY,“ popsala Plíhalová.
„Tak se mě zeptala, zda bych nechtěla zkusit i rozhovory naživo. Napřed jsem odmítla, protože to neumím, ale ona mi nechala čas na rozmyšlenou. Potom mi nabídla, že by hudební doprovod mohl občas dělat můj syn. Zavolala jsem mu, ale rovnou jsem mu řekla, že do toho nejdu, protože se toho bojím. A on mi odpověděl: Mami, jestli se toho bojíš, tak do toho musíš jít! No a vlastně to tím odstartoval,“ líčí.
A v lednové premiéře jste přivítala Jaromíra Nohavicu.
Sám mi to nabídl. Známe se skoro čtyřicet let, společně jsme toho opravdu hodně zažili, a tak jsme mohli na mnoho věcí zavzpomínat. Před talk show mi řekl, že se ho můžu zeptat na cokoliv, a tak jsem se ptala. I na věci, které mě dost trápily, třeba na jeho spolupráci s StB nebo na ceny, které obdržel od Zemana a Putina. On odpověděl, že přece není důležité, od koho ty ceny dostal, ale jestli si je zasloužil. Připomínám, že to bylo na konci ledna, tedy před vypuknutím války na Ukrajině. Vím, že ve svém názoru zůstal konzistentní i nyní, přesto si myslím, že přinejmenším tu putinovskou medaili měl vrátit. Alespoň mně by metál od masového vraha radost nepřinášel. Ale zároveň mi vadí to, co se teď proti Jarkovi rozpoutalo.
S Putinem nesouhlasím, vracet metál by bylo gesto, řekl Nohavica a zazpíval |
Splnila premiéra očekávání?
Ano, sál byl plný, lidé nadšení, celý pořad byl navíc proložený jeho písničkami a myslím, že se tehdy všichni skvěle bavili.
Jaké hosty chystáte dál?
Dalším hostem bude 26. března v 19 hodin Bára Hrzánová. Tu jsem poznala před lety díky naší společné kamarádce Zuzce Navarové. Myslím, že se lidé mohou těšit na úžasný večer, protože Bára je pozitivní člověk, je velmi vtipná a je vynikající herečka. Ke spolupráci jsem navíc přizvala Filipa Tailora a kolegyni Natálii Tichánkovou, kteří zahrají a zazpívají několik skvělých písniček. V neděli 22. května přivítám dramatika a režiséra Davida Drábka s hudebním doprovodem v podání Darka Krále a Nory Grundové alias Mayi, o prázdninách výborného herce, známého ze seriálů Kukačky a MOST!, Michala Isteníka a na podzim se mohou diváci těšit na Marka Ebena.
Je těžké stát se z herečky moderátorkou?
Já nejsem moderátorka v pravém slova smyslu. Třeba právě na Marka Ebena nemám. Z jeviště jsem zvyklá interpretovat cizí text, a navíc neumím moc improvizovat. Musela jsem se důkladně připravit a taky počítat s úplně jiným publikem, než je to, které znám z divadla. Byla jsem ve stresu. Ale já jsem trémista i na divadle…
Pomohly zkušenosti z rozhlasu?
Ano, ale to je něco jiného. Ve svém rozhlasovém pořadu Lady magazín jsem měla skoro tisícovku hostů, takže mi to dalo nějaký základ. Povídala jsem si s mnoha osobnostmi, například s Tomášem Halíkem, Vlastou Chramostovou, Zdeňkem Svěrákem, Martou Kubišovou, Jiřím Suchým nebo Hanou Hegerovou. Ale to jsem si sama psala otázky, sama jsem to natáčela, sama stříhala zvuk a vybírala hudbu. Tedy poté, co jsem se to všechno díky mé kamarádce Ditě Vojnarové naučila. A tak jsem ven pouštěla jen to, s čím jsem byla sama naprosto spokojená. Ale při živé talk show ten výsledek neovlivníte.
Zkušenosti z rozhovorů se však hodí.
Lady magazín jsem dělala jedenáct a půl roku a hrozně ráda na to vzpomínám. Ke konci mě to ale přestávalo bavit, jelikož jsem se musela začít přizpůsobovat výběru písní podle daného playlistu. Takže mě ani nakonec nemrzelo, že jsem musela skončit. Nyní dělám pro divadlo onen podcast O-HLASY, který mi během pandemie nabídl náš pan ředitel. Zvu si bývalé členy činohry, opery a baletu, kteří u nás zanechali výraznou stopu, a vytvářím takový malý audiovizuální archiv. Dosud jsem natočila už jednadvacet dílů, které si můžete poslechnout na webových a facebookových stránkách divadla a na YouTube.
I díky tomu jste zvládla období pandemie a zavřená divadla?
Já už žiju sama, jsem rozvedená, děti mám dospělé, navíc nežijí v Olomouci, takže pro mě byla nejtěžší ta samota. Jsem velmi společenský člověk a to, že jsem nemohla být se svou rodinou, přáteli a kolegy, na mě asi doléhalo nejvíc. Nejhorší byl začátek na jaře 2020, kdy jsme byli měsíc a půl doma. Denně jsem proto chodila aspoň na procházky po parcích, protože bych to jinak nevydržela. Ale pak jsme začali vymýšlet různé streamy, a i když se ještě nehrálo, tak jsme aspoň zkoušeli. Teď už to vypadá, že se vše vrací do normálu.
Vášeň pro divadlo jste měla už od dětství?
Neměla. Jako malá holčička jsem byla obézní a dvakrát jsem byla dokonce na odtučňovací kúře. Začala jsem navštěvovat dramatický kroužek a tam mě to bavilo, protože tam se mi děti nesmály kvůli tomu, jak vypadám, ale proto, co předvádím na pódiu. V osmé a deváté třídě jsem však zhubla dvacet kilo, a tak jsem se rozhodla jít na konzervatoř. Prakticky jsem ale divadlo neznala, bavil mě ten dramaťák, v divadle jsem byla asi třikrát, takže jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Ale vzali mě a divadlo dělám už čtyřicet let.
Jak jste se pak z Brna ocitla v Olomouci?
Po maturitě na konzervatoři jsem se rozhodla jít se spolužákem, se kterým jsem tehdy chodila, do angažmá v Českém Těšíně. Ten spolužák se se mnou ale vzápětí rozešel a já se začala bát, že budu daleko od domova s člověkem, kterého miluji, ale on nemiluje mě. Jako zázrakem mi přišla nabídka z Olomouce, s tím, že mě vezmou, pokud zruším smlouvu v Českém Těšíně. Tam mi řekli, že v Olomouci je divadlo vyššího typu, a smlouvu se mnou rozvázali. Dodnes jsem jim za to vděčná! No a tak jsem se v roce 1981 ocitla v Olomouci.
Znala jste tu někoho?
Ne. První tři roky jsem se chtěla vrátit zpátky do Brna, protože jsem se cítila hodně osamělá. Poté jsem se seznámila se svým budoucím, dnes už tedy bývalým manželem Karlem Plíhalem. Vzápětí jsme se vzali, brzy se nám narodily dvě děti, a tak jsem zůstala. Dnes jsem tomu strašně ráda, protože Olomouc je přesně to město, které mi vyhovuje.
Vzpomenete si na své první představení v Olomouci?
To byl záskok ve hře Harold a Maude. Jedna herečka, která tam hrála trojroli, zrovna odcházela, takže jsme to za ni s dalšími dvěma kolegyněmi přebraly. Moje úplně první role potom byla Adeptka ve Zprávě o chirurgii města N.
Jaká je vaše nejoblíbenější role?
Ty role jsou čtyři. První byla Svatá Jana, kterou jsem hrála jako dvaadvacetiletá, potom Aldonza/Dulcinea v muzikálu Muž z La Mancha, a poté paní Johnstonová v muzikálu Pokrevní bratři. Asi nejtěžší rolí byla Božena Němcová ve hře Dávno, dávno již tomu... To bylo původně monodrama napsané pro Vlastu Chramostovou. Já to hrála ještě s kolegou, který mě doprovázel na různé hudební nástroje, protože to bylo proloženo písničkami Hany Hegerové. Za tuto roli jsem se pak ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie.
Máte ještě vysněnou roli?
Už ne. Jako mladá jsem měla tři, a to Svatou Janu, Lízu Doolittlovou z Pygmalionu a Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy. Všechny tyto role jsem si ještě jako mladá zahrála a všechno, co přišlo potom, jsem už brala jako dárek. V současnosti mám na repertoáru také tři krásné role, a to služebnou Poncii v Domu Bernardy Alby, Johanu Geršlovou v inscenaci Královny a Bílou macechu v Roku na vsi. Tato premiéra nás však teprve čeká, kvůli pandemii byla odložena až na začátek května.
Co dělá dobrého herce?
Strašně moc věcí. Určitě to je talent, ale také pracovitost a hlavně zkušenost. Tím, že pořád hrajete, se obrušujete a zdokonalujete. A také záleží na tom, s kým to divadlo děláte. Mám na mysli nejen režiséry a dramaturgy, ale také kolegy herce a celé divadelní zázemí.
Jak se mění divadlo?
Divadlo se vyvíjí, ale jestli se ptáte přímo na Moravské divadlo a na olomouckou činohru, tak teď je v té nejlepší kondici. Zažila jsem tu různé éry, spoustu ředitelů, uměleckých šéfů, režisérů, dramaturgů i herců, ale nikdy tu nebyl tak skvělý kolektiv jako nyní. Máme mladého pana ředitele, mladého šéfa a mladou dramaturgyni a ti se o nás krásně starají. Vytváří zajímavý repertoár, který se snažíme hereckými výkony naplnit. A je vidět, že diváci to oceňují, protože máme v poslední době stále plné hlediště.
