Po plzeňském architektovi pátrala historička v Paříži, Indii i v Americe

  9:14
Plzeňský architekt František Sammer je v České republice spojovaný především se stavbou jednoho z prvních sídlišť v Plzni na Slovanech. Už méně se však ví, že se podílel na stavbách budov po celém světě. Některá z architektových tajemství odhalila při svém bádání historička umění a architektury Martina Hrabová. Nalezené informace otiskla v unikátní knize Galaxie Le Corbusier.

František Sammer (vpravo) s přáteli při návštěvě Athén v roce 1934 | foto: © Sri Aurobindo Ashram Archives

František Sammer byl jedním z nejdůležitějších spolupracovníků legendárního francouzského architekta švýcarského původu Le Corbusiera. Společně s ním a později i bez něj se podílel na výstavbě budov po celém světě. Sammerovy realizace lze najít například v Rusku nebo v Indii. 

František Sammer se chtěl učit architekturu v praxi a měl odvahu poznávat svět v jeho rozmanitosti. 

„Je možné, že jej k cestě do Paříže inspiroval plzeňský rodák, architekt Čestmír Rypl, který u Le Corbusiera s největší pravděpodobností chvíli pomáhal. Rypl se však do prací v pařížském ateliéru nijak nezapsal. Sammer měl jasný cíl, do Paříže odjel na vlastní náklady po prvním ročníku studia na pražské technice a místo výuky vyhledal architektonický ateliér jednoho z největších vizionářů té doby. O praxi u Le Corbusiera usiloval od samého začátku s vizí, že zůstane v zahraničí,“ vysvětluje badatelka.

Le Corbusier velmi rychle rozpoznal Sammerův talent a brzy mu začal svěřovat zodpovědnou práci. Sammer připravoval kresby, které pak Le Corbusier podepisoval a publikoval je ve svých knihách. 

Dohlížel na stavbu Le Corbusierových prvních velkých zakázek z počátku 30. let, zejména na stavbu Švýcarského pavilonu v pařížském univerzitním městě, na stavbu budovy Armády spásy v Paříži nebo činžovního domu s vlastním bytem Le Corbusiera v Boulogne. 

„Po roce v pařížském ateliéru mu Le Corbusier dokonce svěřil komunikaci s novináři. Pod Le Corbusierovým jménem poskytl Sammer v roce 1932 velký rozhovor pro česko-německý časopis Prager Presse,“ doplňuje.

Sammer byl opravdovým žákem Le Corbusiera a na začátku 30. let 20. století patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Stal se součástí mezinárodní komunity architektů z Le Corbusierova okruhu. 

„Le Corbusierův ateliér byl pro Sammera jakousi alma mater pro jeho mezinárodní kariéru. Z Paříže odešel za prací do Sovětského svazu a pak do ateliéru architekta českého původu Antonína Raymonda v Japonsku. Krátce před propuknutím druhé světové války se přemístil do francouzské enklávy v Indii, do Pondicherry, aby tam dohlížel na stavbu podle Raymondova návrhu,“ podotýká.

„Sammerův význam není možné měřit množstvím realizovaných staveb, vítězných projektů nebo formální analýzou jeho díla. Jeho přínos spočívá zejména ve výrazném podílu na projektech velkých mistrů architektury 20. století a na mezilidských vazbách, které během spolupráce navázal. Vepsal se do práce na řadě Le Corbusierových projektů a po odchodu z Paříže dohlížel i na konstrukci obrovské zakázky na budovu Centrosojuzu v Moskvě,“ vysvětluje historička. 

Společně s bývalým spolupracovníkem Le Corbusiera Nikolajem Kolli architekt navrhl a realizoval stanici moskevského metra Kirovskaja, dnes Čistyje Prudy. Během svého působení v Moskvě mezi lety 1933–1937 se podílel na mnoha velkých projektech v Sovětském svazu včetně sanatorií u Černého moře.

„Pod tlakem stalinských čistek odešel v roce 1937 ze Sovětského svazu za prací u Antonína Raymonda v Tokiu. Raymond svěřil Sammerovi kompletní dohled nad stavbou svého projektu noclehárny Golconde v indickém Podicherry. Jedná se o první moderní betonovou stavbou na území Indie a pod dohledem Františka Sammera byla realizována s pomocí slonů a místních dělníků, které na místě zaučoval. Je tedy zodpovědný za velké množství detailů a technických řešení, které bylo nutné učinit na místě. Autorství projektu však nezpochybnitelně patří Antonínu Raymondovi,“ informuje Hrabová.

Nabídky z celého světa, přesto se vrátil domů

V roce 1942 Sammer narukoval z Indie do britské armády, bojoval v nejtvrdších podmínkách v Barmě a utrpěl vážná zranění. Po skončení války a léčení ve Velké Británii se rozhodl pro návrat do Československa, ačkoliv měl nabídky práce ze všech koutů světa. 

„Spolupráci mu nabízel Le Corbusier ve Francii, Antonín Raymond ve Spojených státech, Gordon Stephenson v Anglii i Ášram Šrí Aurobinda v Indii. Vyčerpán válkou se však Sammer rozhodl pro návrat do rodné země, kde jej záhy čekaly těžké perzekuce pro jeho důstojnictví v britské armádě a mezinárodní kariéru,“ sděluje Hrabová. 

Mezi nejvýraznější Sammerovy poválečné realizace patří budova z první fáze výstavby sídliště Slovany v Plzni a Přírodní divadlo v Plzni na Lochotíně z 50. let.

„Sammerova realizace tzv. Superbloku na plzeňském sídlišti Slovany patří k raným a velmi zdařilým příkladům socialistického realismu na našem území. V tomto směru mohl být příkladem pro kvalitní výtvarné zpracování tohoto typu staveb. František Sammer se však se socialistickým realismem neztotožňoval, stejně jako se odmítal podílet na výstavbě panelových domů,“ doplňuje Martina Hrabová.

Sammer se velmi brzy začal věnovat výhradně urbanistickému plánování. „I kdybychom mohli mít tendence vnímat Sammerovu meziválečnou identitu protichůdně k té poválečné, jedna bez druhé by nemohly existovat. Sammerovy zkušenosti ze Sovětského svazu z 30. let pravděpodobně napomohly k jeho zdařilému projektu pro sídliště Slovany v Plzni. Znalost Le Corbusierovy práce a zejména jeho urbanistických návrhů se viditelně projevila ve směrném plánu města Plzně ze 40. let, který sice nebyl realizován, ale posloužil jako podklad pro práci dalších generací urbanistů. Urbanismus se po válce stal hlavní Sammerovou specializací, mimo jiné i proto, že jej osvobozoval od státem diktovaných požadavků na vzhled novostaveb,“ popisuje autorka knihy.