Pokud už Yoko Ono někdo reflektuje jako umělkyni, v první řadě se hovoří o jejím členství v hnutí Fluxus, případně o jejích výtvarných objektech a happeninzích. A dojde-li řeč na hudbu, mnoho lidí si z ní dělá spíše fackovacího panáka na základě velmi kusých informací, nepodložených skutečnou znalostí toho, co má v tomto oboru za sebou včetně řady sólových alb.
Naštěstí existuje sorta posluchačů, ale i muzikantů, pro které je Yoko Ono naopak ikona – jedná se o příznivce či aktéry avantgardních hudebních žánrů, v nichž – také, ale nejen – Yoko Ono působila. Stačilo by se zeptat třeba členů kapely Sonic Youth. Anebo kohokoli, kdo se podílel na aktuální poctě téměř devadesátileté skladatelce a zpěvačce.
Pod názvem Ocean Child: Songs of Yoko Ono ji sestavil a produkoval frontman kapely Death Cab for Cutie Ben Gibbard a přizval dalších třináct kapel a jednotlivců. Jsou mezi nimi relativně velká jména hudební scény jako David Byrne, Sharon Van Etten, Yo La Tengo či The Flaming Lips, stejně jako představitelé spíše okrajových tendencí současné hudby.
Přestože je album stejně různorodé jako jeho přispěvatelé, jako celek drží velmi překvapivě pohromadě, jeho většina je mimořádně příjemná na poslech, odmyslímeli si některé drásavé texty (což samozřejmě nikdy úplně nejde). Je možná namístě se ptát, jestli uhlazení písní Yoko Ono vlastně není trochu omyl. Původním nahrávkám vévodí její charakteristický hlas a procítění, často temné, jindy poněkud „mimoňské“, ale vždy pozoruhodné. To samozřejmě tomuto projektu schází. Do popředí nicméně naopak vystupují mnohé velmi dobré písně, které špatnou pověst autorky snad konečně napraví.
