Jen jednou se samostatný český fotbal propracoval na turnaj největší - na mistrovství světa. Stalo se v roce 2005, kdy tým zvládl baráž s Norskem a postoupil na MS 2006 v Německu. Tuze k tomu pomohl i jeden ze dvou českých Zlatých míčů, Pavel Nedvěd se pro dva souboje s Norskem vrátil do národního mančaftu. Ale nebylo to jen tak…
Po neskutečném zápase s Nizozemskem na mistrovství Evropy 2004, po výhře 3:2, si padli do náručí. Fotka té magické chvíle se stala až ikonickou. Trenér Karel Brückner v rozpálené noci v Aveiru Pavlu Nedvědovi cosi pošeptal. „Co to bylo? To si nechám pro sebe,“ usmál se záložník.
Češi tehdy v Portugalsku dolétli do semifinále, v němž se Nedvěd zranil. Národní mužstvo však přišlo o lídra nejen pro zbytek nešťastného duelu s Řeky, ale také pro dlouhé následující měsíce. Hvězda Juventusu si umínila (to Nedvěd uměl), že se do národního výběru už nevrátí.
A Brückner, stejně jako plavovlasý démon velký tvrdohlavec, na to reagoval: „Nedá se nic dělat, nikoho přemlouvat nebudu.“
Přitom však věděl, že by se bývalý kapitán tuze hodil. Hrálo se přece o mistrovství světa v Německu, tým se z kvalifikace nakonec propracoval do baráže. Comeback byl velkým - i třaskavým - tématem. Aby ne…
Manažer Vlastimil Košťál vyrazil do Turína, telefonicky se s fotbalistou spojil nakonec i Brückner. Akce zvaná Návrat krále byla nakonec úspěšná. Nedvěd nasedl před listopadovou baráží v Itálii do soukromého tryskáče a dorazil na sraz. Bylo to jako za starých časů, přišel i s dětmi, manželkou, rozdával úsměvy.
„Pomůže nám, dokáže nás vyburcovat,“ věřil Milan Baroš na šéfovu auru. „Pavlův návrat byla naše výhoda, hodně nám pomohl. Cítili jsme se s ním silnější,“ vzpomínal Vladimír Šmicer.
Ani mírné napětí, které debaty o Nedvědovi přinesly, nebylo problém. „Mezi námi není nic nevyřízeného,“ pronesl Košťál. „Pořád jsem Pavlovi říkal, ať si nechá otevřená vrátka. I kdyby stokrát zopakoval ne, cítil bych jako velký neúspěch, kdyby se nevrátil. Mám z toho dobrý pocit,“ přihodil Brückner.
V pozitivním rozpoložení byl ostatně také za pár dnů. Češi v prakticky totožném složení jako v Portugalsku (chyběl jen stoper René Bolf a ve druhém utkání kapitán Tomáš Galásek) střety s Norskem zvládli. Úvodní utkání rozhodl na oraništi v Oslu hlavičkou Šmicer, druhý na Letné Tomáš Rosický. „Všichni jsme měli dobrou formu, zahráli jsme dobře. Prostě jsme cítili, že nám mistrovství světa neuteče,“ vykládal první střelec.
Mančaft však hnala i těžká vzpomínka. V baráži o MS 2002 ostudně padl s Belgií, tehdy se vlastně sám rozložil. Kupa hráčů si těžké dny vybavila. „Pro mě to byl obrovský strašák,“ přiznal Karel Poborský. „Proti Norsku jsme měli silnější mužstvo, byli jsme v jiné situaci. První výhra byla dobrý základ,“ doplnil.
Ano, na Letné byl postup potvrzen, ze skladu tak mohla na svět oslavná trička. Stálo na nich: „Odjíždíme!“ K tomu byl připojen vzkaz pro fanoušky: „A vy?“
O rok později do Německa (samozřejmě) vyrazily hordy Čechů, velký úspěch však neslavily. Tým vypadl ve skupině, porazil Spojené státy americké a padl s Ghanou i Itálií. Ale aspoň na šampionátu byl…
