Začíná jako kriminálka nebo thriller, pokračuje coby portrét maloměstské mentality a nakonec se prohloubí do „plnohodnotného“ psychologického dramatu: minisérii České televize Podezření se podařilo spojit to nejlepší z několika žánrů. Thrillerový drajv a drobnokresba postav scénáře Štěpána Hulíka se doplňují s dusivou režií Michala Blaška a Klára Melíšková, Miroslav Hanuš a Denisa Barešová se hlásí o České lvy.
Ze zdravotní sestry Hany Kučerové ve fenomenálním podání Kláry Melíškové jde mráz už jen z fotky na plakátu. „Opravdu si myslíte, že takhle vypadá masový vrah?“ ptá se její advokát Novák (Miroslav Hanuš). No... lidé si to můžou začít myslet i o příjemněji vystupující osobě, pokud jsou dost dlouho vystaveni tlaku médií, šeptandy a hlavně vlastních předsudků. „Ona prostě žila jenom pro svoji dceru a pro svýho psa a nikoho jinýho nepotřebovala,“ říká bývalá kolegyně Kučerové, sestra Daňková. Je to zločin? Ne, ale na maloměstském prostředí, kde si každý s každým vidí do talíře, nebo v pracovním kolektivu, kde je potřeba zapadat do party, to zjevně může jako kvalifikace pro zločin skutečný působit.
Trilogie Podezření není klasickou kriminálkou o spáchání zločinu, vyšetřování a odhalení pachatele. Ano, dojde k úmrtí dlouhodobě nemocné pacientky při rutinní noční službě v nemocnici, u něhož se přijde na závažné nesrovnalosti. Podezření padne právě na Kučerovou, která se k pacientům, ke spolupracovníkům či k lidem obecně chová odtažitě a někdy vyloženě hrubě. Ale ve hře je daleko víc faktorů. Co skrývá lékař Vaculík, jenž tu noc rovněž sloužil? Jak v příběhu figuruje ambiciózní ředitel nemocnice Kříž, který chce kauzu využít pro svou politickou kariéru?
Ještě důležitějšímu postavami jsou dcera Kučerové Tereza, jež má s matkou problematický vztah, a zmíněný advokát Novák, přidělený k případu ex offo. A těžiště příběhu nespočívá v tom, zda šlo o vraždu a kdo ji případně spáchal, ale v tom, jak snadné je zničit život člověku, který se provinil tím, že se k ostatním chová prostě nepříjemně.
Klára Melíšková předvádí v hlavní roli proměnu srovnatelnou s tím, co provedla Charlize Theron v dramatu Zrůda. Někdejší modelka se „převtělila“ v prostitutku Aileen Wuornos, jež v letech 1989–1990 zastřelila několik svých klientů; Theron za svůj výkon v roce 2004 získala zaslouženého Oscara. Melíšková je v Podezření ženskou s tvrdým pohledem a strohým hlasem, která je zvyklá mít všechno pod kontrolou – a teď sleduje, jak se jí život rozpadá pod rukama. Její boj se odehrává celý uvnitř, jen občas jí v očích za tlustými skly brýlí probleskne zoufalství nebo uvědomění, jak odlišně jejich vztah vnímá dcera Tereza.
Tu ztvárňuje Denisa Barešová pro změnu vnějškově: Tereza se neváhá na lidi osopovat a posílat je „do prdele“, ale sem tam umí i roztát. A právník Novák zpočátku působí jako ňouma, jenž chodí na zasedání soudu pozdě s talárem v igelitce, nosí děravé ponožky a nepíše mu propiska, ale časem „vyroste“ v člověka na svém místě a se srdcem bijícím pro správnou věc. Triumfem scénáře Štěpána Hulíka (Hořící keř, Pustina) je, že žádná z hlavních postav, jimž bychom měli fandit, není sympatická a téměř žádná z potenciálně negativních vedlejších zase prvoplánově nesympatická. Například kolegyně Kučerové nejdou zlé, „jen“ zfanatizované.
Figury Podezření mají možná víc chyb než ctností, ale právě proto působí tak věrohodně – a tím spíš zapadají co ústředního tématu děje, že pouhé antipatie můžou rezonovat s podezřením ze zločinu. Hulík také skvěle pracuje s vývojem postav a předpoklady diváků. Například když Kučerová píše dopisy dceři, poprvé i podruhé dostaneme něco jiného, než jsme asi čekali. A když doufáme, že sestra své dílčí postoje přehodnotí, zůstává naopak konzistentní.
Režisér Michal Blaško, jenž má za sebou „jen“ několik seriálů a svůj celovečerní debut Oběť teprve dokončuje, příběh vede depresivními prostředími nemocnice, soudu, ženského vězení a normalizačně zařízeného bytu matky a dcery Kučerových, jenž působí jako pevnost na obranu před zbytkem světa. Režie je to suverénní a přitom neokázalá, sevřená a maximálně disciplinovaná: herci v ní hrají očima, ne gesty, a sóla jako ten okamžik, kdy o sobě Hana zapochybuje, trvají sotva pár vteřin. Nikde nic nevyčnívá, i odskoky za „jednorázovými“ postavami (miniepizody v místní samoobsluze, scéna s Tereziným otcem) účelně doplňují děj. Podezření je monolit.
Když při Podezření držíme palce, držíme je principu a spravedlnosti. Hulík si pro to vybírá postavu, jíž se jako takové palce drží dost těžko; něco podobného udělal Miloš Forman v obhajobě svobody slova Lid versus Larry Flynt. V obou případech jde o inspirace skutečnými příběhy. „Že velmi často soudím lidi podle toho, jak na mě působí na první dojem. Že za hrubostí a neochotou se může skrývat strach a zklamání. Že projev lásky a pozornosti může mít spoustu podob,“ odpovídá Klára Melíšková v rozhovoru pro Reflex na otázku, co se o sobě dozvěděla skrze roli Hany Kučerové. Těžko líp shrnout, co si z Podezření můžeme vzít i my.
