Nový Bydžov - Oficiální web Město českých královen a studentských merend

NA PÁR SLOV S…

...tentokrát s PETREM FEJKEM

Novobydžovští diváci budou moci Petra Fejka vidět na jevišti našeho divadla už 22. dubna v talkshow a autorském čtení z knihy JAK SE DĚLÁ ZOO, v níž zúročil své zkušenosti a zážitky ze svého 12letého působení na postu ředitele pražské Zoologické zahrady.

Jak se gymnaziální učitel literatury a posléze majitel hudebního klubu dostane k postu ředitele zoologické zahrady? Asi výběrovým řízením, ne?! 😊

Nedivím se, že se divíte. Dnes už by něco takového asi nebylo možné. Jenže tenkrát, v roce 1997, se Zoo Praha nacházela v hodně složité situaci a město Praha, což je majitel zahrady, si s ní nevědělo rady. Byla v hluboké rozpočtové a návštěvnické krizi. Měla otřesné podmínky pro zvířata. Čekalo se, že po revoluci všechno půjde snadno a samo, ale opak byl pravdou. Tak se město rozhodlo namísto zoologa vybrat manažera. Někoho úplně odjinud. A protože nikdo pořádný o práci v tak zanedbaném podniku neměl zájem, vybrali ve veřejném konkurzu mě. Jestli byl tím výběrem někdo opravdu překvapen, tak jsem to byl já sám.

Taková zoologická zahrada musí být hodně inspirativní prostředí pro někoho, kdo chce psát, že?

Já jsem vystudoval literaturu, takže mám k psaní odjakživa blízko. Kniha Jak se dělá zoo je však mou prvotinou. Nikdy jsem tak velkou knihu nenapsal. Zoo jsem vděčný za silný, výjimečný příběh, který jsem s ní prožil. Dobrý námět je totiž pro každou knihu klíčový. Psala se mi však velmi těžce. Dlouho jsem nemohl najít klíč k tomu, jak tu látku zpracovat. Zážitků a témat jsem měl na pět knih a všechny byly příliš osobní a živé. Utřídit to a sepsat tak, aby to čtenáře od a do z bavilo, byla fuška.   

Vy jste napsal tuhle knížku až někdy, tuším loni nebo předloni, tedy nějakých cca 10 let po odchodu ze ZOO. Potřeboval jste tu dobu, abyste si utvořil určitý odstup nebo proč vlastně až po takové době?

Je pravda, že jsem si dal chvíli od zoo odstup. Ten ale trval jen 3 roky. Pak jsem se do knihy pustil, ale jak mi to nešlo, různě jsem psaní přerušoval a škrtal, a při tom dělal i jiné věci. Takže když to shrnu, kniha mi trvala celkem 7 let a výsledek je až její třetí verzí. Nakonec rozhodl covid, který mě zbavil ostatních povinností a dal mi čas a prostor se psaní na 100 % věnovat. A za 3 měsíce bylo hotovo a konečně jsem měl pocit, že je to ono. Poslední větu jsem dopsal 30. listopadu 2020.

Poznal jste v zoologické zahradě jistě i chování a charaktery mnoha živočichů. V čem by nám zvířata mohla být inspirací? Čeho bychom se od nich mohli učit?

Lidský život je zatížen spoustou balastu a komplikací. Racionalitou, normami, ambicemi, módou. Urputně si přejeme v životě uspět, dát svému životu smysl, být šťastní. Zvažujeme a hodnotíme každý svůj krok. Zvířata však tento způsob racionality a sebereflexe neznají. Prostě žijí a svým životem naplňují kódy a instinkty, které jim dala příroda. Čím jsem starší, tím více to považuji za přednost. Zvířata jsou šťastnější než lidi. Lidem ten složitý vnitřní život a jeho odraz ve stále složitějším civilizačním mumraji spíše brání ve štěstí. Ne náhodou je člověk jediným živočišným druhem, který je schopen si dobrovolně život vzít nebo odmítnout mít potomky.

Měl jste v zahradě svého zvířecího miláčka, nějakého oblíbence?

To je pro ředitele zoo kacířská otázka. Jako byste se ptal, které z mých dětí mám nejraději. Je ale pravda, že jsem pro některé slabost měl. Obecně pro plachá zvířata, protože uvnitř jsem měl vždycky nějak blíž k obětem než k predátorům, včetně těch lidských. A konkrétně mám dodnes slabost pro Richarda. Stříbrohřbetého samce z naší gorilí skupiny, kterého jsem v roce 2003 osobně dovezl z anglické Zoo Paignton a který se stal rok nato prvním gorilím otcem v českých zoo. Co jsem ho poznal, je to můj celoživotní a nikdy nedostižný samčí vzor. Ztělesnění samčí krásy, síly, přirozené, nenásilné autority. A myslím, že tak nepůsobí jenom na mě. Většině návštěvníků stačí krátký pohled na Richarda tváří v tvář, a ženy omdlévají, muži blednou závistí a děti na pár minut přestávají zlobit.

Vracíte se dnes do ZOO jako běžný návštěvník?

Samozřejmě. Mám tříletého syna a jsme tam pečení vaření.

Ještě se vrátím k Vašemu psaní… Někde jsem četl, že píšete také básničky pro děti. Předpokládám, že jste je začal psát nejprve pro ty svoje, je to tak?

Poezii píšu od svých studentských let. A básničky pro děti mi opravdu naskočily až s vlastními dětmi. Pokoušet se vidět svět dětskýma očima je ta nejsvobodnější tvůrčí disciplína, kterou znám. A popsat to slovy, která by dětem rozšířila zorničky a vykouzlila úsměv na tváři, je čirá radost, která nezná hranic. Když se vám to navíc podaří s vlastními dětmi, cítíte se jako bůh. Ale nemyslete si, i to je pro mě dřina. Co vypadá ve výsledku jako lehkonohá, bezděčná hra se slovy, s tím se někdy mordujete celé týdny. Alespoň já to tak mám.  

Když teď jezdíte se svým pořadem po divadlech a klubech, tak se na pódia vlastně po letech vracíte. Narážím na Vaše studijní léta, kdy jste se divadlu dost věnoval…Zavzpomínejte na to, prosím.

Je to pravda. I divadlo jsem hrál už na vysoké škole. Byl jsem ale spíš performer než herec. Představení jsem vytvářel vždy jedno do roka a také ho jen jedenkrát předvedl. Všechno jsem si v něm dělal sám, od kulis až po výslednou hereckou akci, která byla hodně jiná, než co se tehdy od divadla očekávalo. V jednom představení jsem kupříkladu jenom ničil. Všechno, co mi přišlo pod ruku. V jiném jsem zase tančil tanec zvaný paluka, který se tančí tak pomalu, že není vidět pohyb, ale pouze změna stavu. Nevím, jak by dnes ta představení obstála. Asi nijak. Tehdy, na konci osmdesátých let, si však své diváky našla a nebylo jich málo. I divadlo mi vydrželo dodnes, i když už v klasičtější podobě. Dnes třeba účinkuju v divadle Studio DVA na Václavském náměstí ve hře Bond/Médea, kde hraju po boku Ivany Chýlkové a Jana Krause. A aktuálně točím s Janem Hřebejkem pro ČT detektivku. A moc mě to baví, možná proto, že je to prostě jen koníček.

A otázka snad z Vaší současnosti: Jak je daleko vybudování rodinného zábavního parku Orbis Pictus?

Tomu jsem se na plný úvazek věnoval několik let po zoo, ale jak to tak vypadá, bohužel neúspěšně. Poslední ránu do vazu udělal tomuto projektu covid. Byl už připravený v mašličkách a promyšlený do posledního detailu. Doba je však zlá a má jiné priority. A s válkou na Ukrajině je perspektiva podobných projektů ještě horší.

Řekněte nám na závěr, prosím, na co všechno se mohou diváci našeho divadla těšit 22. dubna od 17 hodin

Mohou se těšit na silný, výjimečný životní příběh, který jsem v pražské zoo prožil. Na povídání o těžkých začátcích, o povodni i o tom, jak zoo vstala z mrtvých a stala se jednou z 10 nejkrásnějších na světě. Budu o tom všem vyprávět, číst z knížky i dokumentovat unikátními fotografiemi ze svého osobního archivu. Také si zasoutěžíme o kuriózní cenu ze zoo. A knihu si budou moci diváci samozřejmě i přímo ode mě koupit a nechat podepsat. Ona totiž běžně v knihkupectvích k sehnání není. Jen na mém e-shopu www.petrfejk.cz nebo osobně na mých autorských čteních.

Pane Fejku, moc děkuji za Váš čas, který jste věnoval našemu povídání a budu se těšit na viděnou u nás.

Rozhovor připravil Petr Kruliš