Než přišli Connor a Leon: Maurice Richard & Bernie Geoffrion a nevděční fanoušci

Možná si to ne každý uvědomuje, ale NHL prožívá mimořádnou epochu. Píšou ji Connor McDavid a Leon Draisaitl, kteří několikátý rok po sobě okupují čelo produktivity. Výjimečnost jejich počínání podtrhuje fakt, že jsou oba z jednoho týmu.

V seriálu jsme si připomínali další historicky dominantní dvojice z jednoho mančaftu. Podmínkou sice bylo nevěnovat se těm, kteří dominovaly jen jednu sezónu, tenhle příběh ale stojí za výjimku.

„Rocket“ Richard

Jen skutečně málo hokejistů v historii NHL fascinovalo davy tak jako on. Čtyřicátá a padesátá léta. Kultovní hala Forum plná pánů v kloboucích a oblecích a na ledě jeden z nejcharismatičtějších útočníků všech dob. Lidé na něm obdivovali jeho sílu, rychlost i fantastickou střelu. Celá země ho znala pod přezdívkou „Rocket“ (raketa), jíž mu dal jako první místní novinář Baze O’Meara.

Vyjmenovat byť jen zevrubně největší okamžiky nevšední kariéry je prakticky nemožné. Hned ve svém druhém zápase play off 1944 proti Torontu nastřílel tehdy třiadvacetiletý Richard všech pět branek Canadiens. Ve druhém finále s Chicagem téhož roku pomohl hattrickem k vítězství 3:1, v posledním odstartovaly jeho dvě trefy obrat z 2:4 na 5:4. „Maurice žil pro to, aby dával góly,“ řekl o něm spoluhráč a trenér Toe Blake.

Uměl neuvěřitelné věci, ať šlo o velká či méně důležitá utkání. Po tréninku prý si přidával půl hodinku frekvenčního bruslení se synem na ramenou. Pokud šlo o hokej, byl to workoholik, který neznal nic jiného. Z vlastní vůle nezmeškal jediný trénink, na jediný nepřišel pozdě.

Když 28. prosince 1944 vytvořil proti Detroitu pěti góly a třemi asistencemi nový bodový rekord NHL - to vše v den, kdy se s rodinou stěhoval a na vlastních zádech odtahal půl bytu - hlesl konsternovaný Jack Adams, generální manažer poražených, že takového hráče neviděl v lize dvacet let. Podobným srovnáním obdařil později už pouze Gordieho Howea, jehož si do mužstva sám přivedl. Na konci téže sezóny docílil Richard padesáti branek v padesáti utkáních a vytvořil hranici extratřídy, k níž se několik desetiletí nebyl schopen nikdo další přiblížit.

Conn Smythe, dlouholetý šéf Toronta, za něj po prvním shlédnutém zápase nabídl Montrealu 50 tisíc dolarů. Když nabídku činil, se sarkasmem sobě vlastním dodal, že dává tak „málo“ jen proto, že je Richard příliš jednosměrný hráč, který nezná obranné pásmo. Donat Raymond, vlastník Canadiens, s díky odmítl a dodal, „že až udělají z Richarda obousměrného hráče, očekává minimálně dvojnásobnou sumu.“

Conn Smythe po více než deseti letech nabídku skutečně zopakoval a částka zněla už na 135 tisíc. Netřeba dodávat, jak obrovské peníze to v dané době byly, a přesto musel štědrý investor o marnosti své snahy předem dobře vědět.

Když přišel v roce 1942 ke Canadiens, neuměl jako frankofonní Kanaďan vůbec anglicky. Celý život se nezbavil ostrého přízvuku. Zkusil si pro to svoje a dlouho trpěl pocitem méněcennosti. Když chtěl trenér Irvin svým svěřencům v roce 1953 složit skutečnou poklonu, vysekl během vítězných oslav v šatně plné potu a šampaňského děkovačku anglicky a poté z papírku francouzsky. Richard byl z Irvinova gesta dojat k slzám.

Stanley Cup vyhrál s Canadiens osmkrát, jednu věc ale nikdy nedokázal. Nikdy nevyhrál kanadské bodování. A nemyslete, že o to nestál! Richard byl spíš střelec než nahrávač, ne nadarmo nese současná trofej pro nejlepšího kanonýra jeho jméno. Sám se jím stal pětkrát (1944-45, 46-47, 49-50, 53-54 a 54-55 s Geoffrionem).

V součtu branek a nahrávek se ale na vrchol nikdy nedostal. V produktivitě byl v sezóně 1944-45 druhý, 1952-53 třetí, 1953-54 opět druhý. Nejblíže absolutnímu triumfu byl během ročníku 1954-55, kdy ještě těsně před konce základní části vedl. Až v úplném závěru ho připravil o první místo vlastní spoluhráč Bernie Geoffrion. To je zápletka, na níž stojí náš příběh.

„Boom Boom“

Předcházela ho pověst talentovaného juniora. Jeho příchod do Montrealu v roce 1951 byla událost. Rovněž frankofonní Kanaďan, což se v Montrealu cení. Jeho hlavní předností byla střela. Vyzkoušel, zavedl a dokonale rozvinul ránu golfákem. Pokud předtím hráči stříleli především zápěstím, s bekhendem na úrovni forhendu, neboť hole nebyly zahnuté, Geoffrion (na snímku) vnesl do hry něco zcela nového. Nápřah a prásk.

Toe Blake ho postupem času postavil do útoku k Jeanu Béliveauovi a Bertu Olmstedovi. Především Geoffrion a Béliveau měli ulevit Maurici Richardovi, který ve druhé půlce padesátých let coby veterán dotáhl mužstvo k pěti po sobě jdoucím titulům.

„Toe měl svoje defenzivní dvojice, specialisty na přesilovku i na oslabení a to se moc neměnilo. Ale nejlepší lajna byla tahle,“ vzpomíná Scotty Bowman, který sledoval slavnou generaci Habs na vlastní oči ještě jako dítě. Geoffrion nebyl nejlepší bruslař. Žádný rychlík, pohybově spíš silový typ se skvělou střelou. „Když do toho vlétl po pravé straně, byla to jedna z nejlepších střel, jakou jsem kdy viděl,“ tvrdí i po víc než půl století Bowman.

Novinář v níže připojeném videu vysvětluje vznik notoricky známé přezdívky. Spoluhráč byl na tréninku fascinován zvukem, který vycházel z plesknutí čepele o kotouč a který se – pokud Geoffrion minul bránu – opakoval dalším úderem puku o mantinel. Tak vznikla přezdívka „Boom Boom“.

Výhodou kanonýra bylo, že disponoval skvělou střelou v době, kdy něco takového na gólmany z gruntu platilo. Psala se epocha, kdy brankáři nepoužívali masky. Jejich výstroj i technika byly ve všech směrech úspornější. Žádné „slajdování“, rozkleky ani rychlé přesuny. Pokud jste do toho uměli prásknout jako Geoffrion nebo Bobby Hull, měli jste obrovskou výhodu.

Richardovi po boku

Hned ve své první úplné sezóně 1951-52 nastřílel 30 branek a vyhrál Calder Trophy. Dvakrát se stal nejlepším střelcem ligy (1954-55 a 1960-61), ve stejných letech vyhrál Art Ross Trophy pro vítěze produktivity. V roce 1955 to montrealským fanouškům bohužel nebylo po chuti.

Zbožňovaný Richard neudržel 13. března 1955 v utkání s Bostonem zase jednou nervy na uzdě. Soupeřův obránce Hal Laycoe ho zasáhl vysokou holí a způsobil mu zranění, které později spravilo až pět stehů. Richard ho za odměnu přetáhl obouruč přes hlavu a ramena a v návalu vzteku nandal i sudímu, který se jal celou situaci řešit.

Richard nebyl žádný svatoušek. Trestné minuty sbíral po hrstech, konkurence šéfovi ligy dlouho spílala, že nad jeho excesy  mhouří oči. Tentokrát prezident NHL Clarence Cambpell sečetl starému cholerikovi vše i s předešlými hříchy a odstavil Richarda po celý zbytek sezóny, včetně play off!

Události z dalšího domácího zápasu, kdy do haly Forum neprozřetelně dorazil i ligový prezident, vstoupily do dějin jako „Vzpoura za Richarda“. Campbell byl z haly doslova vyštván, zápas se nedohrál, dav se přesunul do ulic, kde ničil a raboval. Zdivočelé fanoušky prosil nakonec v rádiu o klid sám Richard. Během herní absence přihlížel, jak jej v bodování přeskakuje spoluhráč. Fanoušci Geoffriona v okamžiku překonání populárního lídra vybučeli.

Konečný rozdíl byl jediný bod. Jediná asistence. Geoffrion 75 (38+37), Richard 74 (38+36). Richard odehrál o tři zápasy méně. A mimochodem, se 125 minutami byl pátým nejtrestanějším hráčem sezóny.

Citlivá duše

O deset let mladší „Boom Boom“ byl rovněž oblíbený. Dával důležité góly, na ledě se ničeho nezalekl. Na rozdíl od Richarda, jehož někteří novináři kvůli mizerné angličtině rádi shazovali (ve vynikajícím  životopisném filmu „The Rocket“ je slavný hokejista frustrován, když jej označí výrazem „dumb“), měl Geoffrion úspěch i mimo led.

Byl to elegán se smyslem pro vkus. Vstřícný k novinářům. Vždycky vzorně učesaný, příjemný, plný energie. Uvnitř ale citlivý a zranitelný. Když jej fanoušci dva zápasy před koncem sezóny 1954-55 proti Rangers vybučeli, dotklo se ho to. Další rok, kdy měl ve čtyřiadvaceti letech stoupat na svůj výkonností vrchol, propadl o třináct bodů a devět branek.

Neunesl, že se k němu vlastní lidé obrátili zády. Dál zůstával důležitou součástí sestavy, ale hrál hluboko pod svoje možnosti. „Byl to skvělý poziční hráč. Lidé to nedoceňovali. Byl vždycky ve správném postavení. Ve vlastní třetině toho hodně pokryl. Možná nehrál tolik do obrany, což je škoda, protože to uměl,“ tvrdí Bowman.

Další vrchol zažil Geoffrion až ve zmiňované sezóně 1960-61, kdy vyrovnal Richardův střelecký rekord 50 branek za sezónu a obdržel Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu sezóny. To už někdejší klubová legenda v devětatřiceti letech skončila s kariérou a kapitánské céčko nosil Doug Harvey. Ten byl ale po sezóně vyměněn do New Yorku a vůdce se hledal znovu. Přestože Geoffrion nebyl bez šance, v hlasování kabiny vyhrál Jean Béliveau.

Tentokrát jako by ho „vybučeli“ vlastní spoluhráči. Populární střelec opět výkonnostně propadl. Z 50 branek šel na 23 a 21. Následoval přestup do New Yorku a konec. V březnu 2006 se ve svých 75 letech vrátil do vyprodaného Bell Centrea, aby spolu s manželkou, dětmi, vnoučaty a řadou bývalých spoluhráčů dojatě přihlížel vyřazení svého dresu s číslem 5.

Ráno po této události Bernie Geoffrion zemřel.

Předešlé díly:

Než přišli Connor a Leon: Stan Mikita & Bobby Hull, parťáci odjakživa
Než přišli Connor a Leon: Mario Lemieux & Jaromír Jágr, zlaté devadesátky
Než přišli Connor a Leon: Gordie Howe & Ted Lindsay - nejdřív kamarádi, pak rivalové
Než přišli Connor a Leon: Phil Esposito & Bobby Orr, bostonské celebrity
Než přišli Connor a Leon: Sidney Crosby & Jevgenij Malkin, šestnáct let pohromadě

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter