„Ještě nevíme, máme malé děti, staršímu synovi je dva a půl roku. Moment rozhodování přijde v okamžiku, kdy budou muset děti do školy. Ale určitě není vyloučené, že bychom se tam usadili,“ říká 33letý ústecký odchovanec, který nedávno navštívil svoji rodinu v Ústí.
Co byl impulz k tomu, že jste odešli do Švýcarska?
My jsme tam strašně chtěli. Byli jsme tam rok před tím na týden, a řekli jsme si, že to tam je krásné a že bychom tam zkusili jít. Do toho přišla nabídka, že bych tam mohl volejbal kombinovat s prací. Práce v mém oboru je ve Švýcarsku mraky, nebylo až tak těžké ji sehnat. Je to krásná země, nevyčerpatelný zdroj výletů. Kamkoliv člověk vyjede o víkendu, tak je tam krásně, životní úroveň super. Jsem tam naprosto spokojený.
Kde hrajete volejbal?
V Joně, což je takový poloprofesionální klub. Kvalitu má, ale není na tom tak finančně dobře, aby si mohl dovolit pět šest cizinců, jako to mají ostatní kluby. Ale pořád hrajeme nejvyšší soutěž. Ne o medaile, ale jsem rád, že pořád hraju nejvyšší soutěž a do toho mám super práci, která mě baví, jsem naprosto spokojený.
Jak těžké bylo udělat tak radikální životní změnu?
Bylo to velké rozhodnutí, ale na druhou stranu to není tak, že bych sekl s volejbalem ráz naráz a šel pracovat. Pořád hraju nejvyšší soutěž, loni jsme zázrakem vyhráli pohár, letos na začátku sezony dokonce superpohár, což byl největší úspěch v historii klubu. Takže to není tak, že bych tam šel jen dohrávat. Změna to byla, ale to, že přes den pracuju a večer jdu na trénink, mi vyhovuje. Když si vzpomenu, co člověk dělá přes den jako profesionální hráč, tak to není nic moc. Takhle mám náplň i přes den a baví mě to.
Jak jste vyřešil bydlení a jak se domlouváte?
V práci i na tréninku mluvím anglicky, německy umím ze školy, ale švýcarská němčina, to je něco úplně jiného. Ale s angličtinou si tam vystačím. Bydlíme v podnájmu, pořídit si domek ve Švýcarsku, to je jiná liga (smích).
