Od jazzu k modulárním syntetizérům, od saxofonu k Abletonu.
V momentě, kdy jsme se Ursuly zeptali, jak by si představovala prezentaci sebe sama v médiích, nebyla si jistá, jak odpovědět. V posledních několika měsících se to seběhlo všechno dosti rychle. Rozhovor s Milošem Hrochem pro Wire, minirecenze Daryla Worthingtona pro Quietus, články na Aktuálně.cz, na ČT art nebo v kulturním čtrnáctideníku A2. V digitálním prostředí se tak zrodila nová Ursula Sereghy, která s tou, se kterou jsme v baru Bethesda pili jablečný mošt a kafe, nemusí mít zas až tolik společného a obě k sobě hledají cestu.
Napětí mezi digitálním a materiálním světem je patrné i v albu OK Box, která všechen ten výše zmíněný povyk způsobila. Label Gin&Platonic jej vydal v září minulého roku. Na konci února získala Sereghy cenu Vinyla v kategorii objev. Svěží debutová deska experimentální elektronické hudby vznikala primárně během pandemie, avšak hudební arsenál, ze kterého stručné, ani ne dvacetiminutové album vzešlo, umělkyně budovala už delší dobu. Z osobního katalogu krátkých beatů, samplů či terénních nahrávek pak důsledně tesala krátké tříminutové tracky, ve kterých se v rychlém tempu střídají nápadité melodické linky, chytlavé rytmy i rozklížená polyfonie výrazně zkreslených samplů pomocí granulární syntézy. Lidský neupravený hlas i samply saxofonu zdeformované k nepoznání se spájí v celistvý artefakt, který svou estetikou zaujal českou nezávislou hudební scénu, minimálně aspoň ty, kteří o ní píší. Ale o tom později.
Od saxofonu k laptopu
V Praze usazená hudebnice nemá soustavné hudební akademické vzdělání, ale už odmala hrála v hudebce na dechové nástroje a saxofon. Mnohá pravidla hudební teorie si snažila nechat vysvětlit od svého učitele a kamaráda, saxofonisty Marcela Bárty (jazzové uskupení Vertigo, Muff apod.), ten jí to ale nedělal jednoduché a nutil ji, aby zákonitosti harmonie a improvizace poznávala skrze praxi. Tento pedagogický způsob se ukázal být možná až příliš úspěšným – když Sereghy při práci na albu OK Box hledala padnoucí „sound“, ruce se jí na klávesách i saxofonu chtě nechtě stavěli do zažitých běhů a akordů. Bártu má hudebnice moc ráda. „Marcel? Ten je nejlepší, bez něj bych nebyla tam, kde jsem teď,“ řekla nám bez váhání.
Navzdory kvalitnímu pedagogovi se svět jazzu Ursule Sereghy postupně odcizoval. Nutnost neustálého zdokonalování techniky, kmitání mezi kšefty všeho druhu, z kapely do kapely, a následné odbourávání v pivnicích mladé saxofonistce začínal nevyhovovat. Nešlo jen o jazz, ale i o další více žánrově neukotvené a promíchané uskupení. Důležitější byly určité limity plynoucí z role interpreta či člena kapely, ve kterém není tolik prostoru pro tvůrčí experimentování a zároveň je nutné sledovat stanovená formální a harmonická schémata. Je na místě říct, že všechny tyto vlastnosti Sereghy zároveň respektuje. Bez techniky, poctivého cvičení a schopnosti se napojit na kapelu se jazz hrát zkrátka nedá, protože by to „jinak stálo za nic.“ Na mladou hudebnici ale čekala jiná cesta.
Důležitou roli pro její hudební i osobní rozvoj mělo zapojení se do aktivit Synth Library Prague. Tento pražský dynamický ideový i hudební hub poskytl Sereghy prostor pro exploraci inkluzivního typu přemýšlení spojeného s feminismem, intersekcionalitou atp. a ovlivnil tak její přemýšlení o světě i vlastní hudební tvorbě (ta nyní vznikala na syntezátorech a v laptopu). Jak to ostatně sama lapidárně zhodnotila slovy v rozhovoru s Michaelou Peštovou pro ČT art, „předtím [než jsem poznala SLP] jsem byla zabedněná holka. Jsem ráda, že teď jsem míň zabedněná.“
„Nejintimnější vztah mají lidi ke svým telefonům,“ zaznělo v našem rozhovoru při probírání vztahu mezi přírodou a technikou, mezi životem ve městě a pobytem na chatě. Při hře na saxofon člověk zapojí celé tělo, stejně se ale producentka svobodněji cítí při skládání v Abletonu. Ukázka: Clock)))Hunt, ve kterém se v chaotické spleti mísí výrazně zkreslené zvuky i ty, co připomínají akustické nástroje (harfa, marimba). Dojde i na sborový zpěv.
Zrovnoprávněný mnohohlas
Ačkoliv pandemie není hlavním důvodem vzniku alba OK Box, nelze podceňovat význam období plného nejistot, úzkostí, zmatku a limitovaných možností při pokusech o uvažování nad interpretační rozmanitostí, kterou nám deska nabízí. Nejde totiž o jakousi romantizovanou představu o unikátní umělkyni, která ve zlomovém okamžiku utíká před pandemií na samotu u lesa, naštípe dříví, zatopí v krbu, pak si sedá zamyšleně ke stolu a začíná pracovat na své oceňované desce. Album se dá vnímat jako artefakt zpochybňující již zapomenutou realitu, kterou jsme považovali za „normální“ a umožňuje nám se ponořit do představ o dekonstrukci a transformaci ustálených zvyků a názorů, vytvořit zvukové mapy nové doby.
Jak ale zvuk a samotný kreativní proces reflektuje přetrvávající stav a nálady ve společnosti? Jakým způsobem jeho neviditelná, pomíjivá a nespolehlivá povaha zároveň zkoumá a zpochybňuje to, co prožíváme a jak o tom mluvíme? V řadě rozhovorů (a to včetně našeho) Ursula mluví o vitalitě jako opozici pesimistickým náladám, které podle ní převládají jak v repertoáru lokální hudební scény, tak i ve společnosti celkově. „Pro mě je to vitalita, chuť k životu, která pomáhá vymezit se vůči ubíjejícímu způsobu života v naší společnosti, jež lidem plíživě a často podvědomě bere sílu a vede k rezignaci“ svěřuje se autorka v rozhovoru s Peštovou. Inklinace k oslavě života a přírody, víra v schopnost jedince „se podílet na chodu společnosti a najit funkční odpor“ spočívá nejen v osobních názorech producentky, nýbrž i v rovině zvukové textury.
Jako jeden ze základních elementů desky se jeví otázka paměti a její (de)konstrukce pomoci „kompozičního“ přístupu skladatelky. Terénní nahrávky různých zvukových objektů pro ni nejsou náhodným výběrem zvukomalebných míst nebo předmětů. Každá z nich disponuje individuálním významem a příběhem. Stává se do určité míry archivem vzpomínek a zážitků, které ovšem zůstávají pro posluchače nerozpoznatelné. Na jedné straně modifikované k nepoznání, samostatné samply odkazují k nutnosti individuálních změn, „rozbíjet staré já“, které autorka aplikuje především na sebe samotnou. Zatímco terénní nahrávky a jejich úprava představují soukromý svět Sereghy, žánrová hybridnost, propojení deformovaných rytmů a zvuků s o něco konvenčnější melodikou přesahuje hranice osobního.
Kompoziční přístup producentky narušuje rétoriku sofistikovanosti a intelektuální nepřístupnosti, které jsou poměrně často spojené s představami o elektronické experimentální scéně. V rámci sedmi tracků skladatelka neustále lavíruje mezi organickým zvukem, ve kterém se jednotlivé plochy a vrstvy chaoticky a zároveň plynule mění, a mezi bezprostředně chytlavými rytmickými beaty. Takové propojení líbivých melodických linek, intuitivně povědomých samplů se složitější propracovaným principem granulární syntézy dokáže rozbít zdánlivou uzavřenost a exklusivitu potenciálního publika.
Polyfonie samplů a nahrávek podtrhává diverzitu dnešního světa. Ukázka: Karyotéca. Po úvodu připomínající vstupní frázi latinskoamerického tance se rozezní track, ve kterém se na sebe nápaditě vrství samply a beaty nejrůznějšího druhu. Slyšeli jsme ozvěny 808 machine drumu schovaného mezi cvrčky v poli a sentimentálním kytarovým rifem.
Díky zmíněné zkušenosti se Synth Library Prague se Sereghy stala nejen daleko vnímavější k zatuchlým sexistickým způsobům jednání v hudebním průmyslu, ale hlavně vůči vlastnímu komponování. Podstatným atributem klasického jazzu jsou sólové výstupy, které lze v určitém kritickém diskurzu chápat jako odraz patriarchální společnosti. Jeden nástroj dominuje zbytku osazenstva, dává na odiv svou technickou vybavenost, virtuozitu i fyzickou zdatnost, uzurpuje si všechnu pozornost a prostor a případné další sólisty vyzývá na pomyslný souboj. Vzniká tak přísná a jazzu vlastní hierarchie. Jedná se samozřejmě o poměrně radikální, a ne vždy patřičný způsob uvazování, ale dobře popisuje jeden stěžejní hudební i společenský fenomén, tedy hierarchii. A právě s tou se Ursula Sereghy v OK Box vypořádává, třeba tím, že na rozšíření vlastních hranic navazuje i pomocí granulární textury hudebního materiálu. Způsob dělení zvukové plochy na množství kratších, samostatně modulovaných úseku se stává sjednocujícím komponentem celé desky. Různorodost a diskontinuita každé skladby zároveň vytvářejí komplexní, a ne hierarchický zvukový vesmír plný jedinečných a rovnoprávných hlasů.
Právě mnohohlas samplů a nahrávek, rozmanitost a proměnlivost hudební elementů konstruuje hlavní (chceme-li) politický podtext OK Box, který apeluje k již zmíněnému funkčnímu odporu, k inkluzivitě a diverzitě (ještě-nenastalého) post-pandemického světa: „Lidé jsou neustále nuceni si o sobě podvědomě myslet, že jsou součástí nějaké třeba zákaznické skupiny, kde se všichni chovají stejně, že mají žít podle nějaké šablony. Proto mě baví někde […] připomínat, že tomu tak není, že jsme jedineční.“
Rozpohybuj to
Myslíme si, že právě pro tyto kvality zaujala mladá hudebnice celou řadu českých hudebních publicistů a publicistek a přinesla zmíněné nominace a cenu. V závěru našeho povídání jsme se Ursuly zeptali, jestli Vinyla generovala nějakou zvýšenou poptávkou po jejím koncertování (tracky z OK Boxu, ačkoliv zní jako ucelené zvukové artefakty, umí Sereghy produkovat živě). Prý příliš ne. Promotéři jí zatím ruce netrhají.
Pro koho je hudba Ursuly Sereghy? Tancovat se na to dá jen zpola, ani koncertní prostor s úhledně seřazenými židlemi není ideální. V tom našem českém kraji asi chybí jak dostatek adekvátních prostor, tak publikum navyklé hudební produkci tohoto druhu.
A k čemu je zájem publicistů? Obecně a zjednodušeně by se dalo říct – byť přání je zde možná otcem myšlenky – že zájem publicistů signalizuje probouzející se hlad hudebního publika po elektronické hudbě kombinující experiment i řádné energické beaty. Pokud OK Box pracuje s metaforou nuly stupňů Kelvina, ve kterém se částice nejsou schopny hýbat, svou deskou naopak Sereghy dala věci do pohybu. A tím, že našla odvahu oslovit hudební label, který jí dal prostor projekt uskutečnit, rozpohybovala nejen kariéru svojí, ale dost možná i těch hudebnic a hudebníků, o kterých ještě teprve uslyšíme. Těšíme se na to.
